Článek
Drazí přátelé – v Izraeli, v Palestině, a všichni, kdo tento konflikt prožívají, ať už přímo, nebo skrze své lidské srdce.
Píšu z České republiky, z malé země ve střední Evropě. Země, která si v minulém století prošla okupací, válkami, vyhnáními, radikalismem i pokusy o smíření. Země, která také někdy chybovala – a která se k těmto chybám vrací s pokorou.
Tento dopis není o pravdě jedné strany. Je o zodpovědnosti, o historickém zrcadle a o naději, která možná přichází pozdě – ale právě proto je naléhavější.
Vítězství může být porážkou, pokud ztratíme sebe
Izrael dnes bojuje za svou bezpečnost. Má na to právo. Žádný stát nemůže nečinně přihlížet, když jsou jeho obyvatelé vražděni, unášeni, zastrašováni. Ale stejně jako právo na obranu existuje i povinnost uchovat si morální kompas.
Vítězství, které nepřináší mír, není vítězství. Vítězství, které zabíjí naději, zanechává jen zdi a hrobová ticha.
Prosím: nenechte se vtáhnout do logiky Hamásu. Jejich největší vítězství by bylo, kdybyste se stali tím, co oni tvrdí, že jste – bez slitování, bez vize, bez svědomí. Tímto směrem se nevyhrává. Tímto směrem se mizí.
Sdílená láska k zemi je víc než nárok na ni
Palestinci nejsou jen rukojmí Hamásu. Jsou to lidé, kteří milují zemi, stejně jako vy. Prošli si ponížením, exodem, přežíváním. V jejich příběhu je bolest, kterou Češi dobře znají. Po druhé světové válce jsme vyhnali tři miliony Němců z našeho pohraničí. Mysleli jsme, že budujeme čistý národní stát. Místo toho jsme přišli o kus své duše.
Dnes se potomci těchto Němců vracejí – tiše, s respektem, opravují kostely, pečují o hřbitovy. Nic nechtějí. Jen potvrzují, že láska k zemi nemusí znamenat vlastnictví.
Je to pohled, který nabízí cestu i vám: může existovat soužití, může existovat sdílení. Ale nikdy ne skrze sílu. Jen skrze uznání bolesti toho druhého.
Balkán: Válka, která se zdála ztracená
Když v devadesátých letech hořel Balkán, Evropa se dívala bezmocně. Srby, Chorvaty, Bosňáky i Albánce semlela válka, nenávist, etnické čistky. UČK a srbské milice zanechaly jizvy, které se hojí dodnes. A přesto – i tato válka, zdánlivě neřešitelná, dospěla k formě křehkého uspořádání.
Kosovo se dnes zdá mnoha Evropanům nepředvídatelné. Ale čas ukazuje, že i z chaotického konfliktu může vyrůst nějaká forma soužití. Je to nedokonalé, těžké, křehké – ale je to živé. A to je víc než hřbitov ideálů.
Možná právě zde najdou Palestinci inspiraci – zejména ti, kteří už nevěří nikomu, a Hamásu už vůbec ne. Naděje nevzniká z ideologie, ale z únavy z bolesti. Kosovo ukazuje, že i těžko přijatelné řešení může být začátkem cesty.
Pokud nedokážeme vyřešit tento konflikt, nedokážeme žádný
Izraelsko-palestinský konflikt je nejdéle trvající otevřený konflikt moderního světa. Je jako zrcadlo lidstva. Náboženství, trauma, identita, exil, nacionalismus – to vše je v něm obsaženo. Pokud zde nenajdeme nový jazyk – jazyk lidskosti, nikoli msty – pak se žádný jiný hluboký konflikt nedá urovnat.
Tohle není výzva ke smíru naivitou. Je to výzva k pragmatické lidskosti. Není to naivita, ale únavou poučená naděje. Svět se mění.
Češi a Židé: historické pouto
Praha není jen evropské město. Je to i židovské město. Bez vás bychom nebyli tím, čím jsme. Přesto jsme vás opustili, když to bylo nejtěžší. Znovu vás nacházíme. Ale nyní je třeba, abychom vám nabídli nejen přátelství, ale i pravdu:
Jsme stále s vámi – jako vy s námi. Ale bojíme se, že vaše vojenské vítězství by mohlo být začátkem morální porážky.
Říkáme to ne proto, že bychom vám chtěli ubližovat. Ale protože víme, jak snadno se pravda ztrácí, když má člověk sílu.
Pozdě – ale ještě ne příliš pozdě
Tento dopis přichází pozdě. Ale možná ne příliš pozdě. Možná právě teď, kdy všechno vypadá ztracené, je čas znovu začít mluvit jinak.
Ne silou. Ne nenávistí. Ale jazykem, který zná i historie – i budoucnost – a který je silnější než zbraně: lidskostí.
Z České republiky, s pokorou i vírou,
Za každého, kdo si přeje mír, aniž by zapomněl na spravedlnost.
