Článek
Ozbrojencům se dále nicméně nepodařilo prostřílet si cestu do hlavního skladu zbraní, nedaleko prezidentovy rezidence. Kolem dvaceti lidí bylo při přestřelkách zastřeleno. Dalšího dne z dekretu prezidenta Bio byly zrušeny všechny mezinárodní lety a zaveden zákaz vycházení, který ve své noční podobě pokračoval něco málo přes tři týdny a také byly po celé zemi vztyčeny kontrolní policejní checkpointy.
Přiznám, drobná krátká nervozita dorazila a já půl hodiny zvažoval, že to celé odpískám. Krátce na to jsem se ovšem rozhodl, že pokud let nebude zrušen aerolinkami, nenechám si na svůj mnohaletý sen šáhnout a vydal jsem se vstříc svému osudu do země s nepěknou reputací, a to v poměrně napínavé době. Můj bratr mé rozhodnutí pokračovat komentoval slovy, že „někdo tu Darwinovu cenu vyhrát musí“.
Dostat se z letiště po příletu ve 2 v noci během nočního zákazu vycházení taky nebyla žádná sranda. Měl jsem tam dopředu domluveného vojáka za úplatu, který mě pomohl vyeskortovat do mého ubytování, ale nebylo to vůbec jednoduché. Můj vlastní prison break se nám podařil až na potřetí, když se jeho nadřízený vzdálil na druhý konec letiště.
A krátce po té tam venku někde v tmavé uličce uprostřed noci měním na černém trhu USD na místní Leony. Kurz jsem dostal vskutku vynikající a cítil jsem se přitom těžce badass. Mimochodem, když tady loni zavedli nové Leony a ubraly se na bankovkách tři nuly, kurz vzhledem k české koruně vychází téměř 1:1, takže ať už kupujete cokoli nemusíte nad ničím dlouze přemýšlet. Když vám například řidič okady (motorka taxík) řekne, že to bude 16 leonů, tak vám vlastně říká, že to bude 16 Kč. Inflace v zemi se aktuálně pohybuje kolem 50 %.
První dva dny se pohybuji jen v blízkosti Lungi, nedaleko letiště a sbírám energii a odvahu na své měsíční putování. Už hned tady, když na mě lidé mávají ze svých zahrad a projevují mi úctu a laskavost, začínám chápat, že tady na bílé ještě moc zvyklí nejsou. S mojí zkušeností z Ghany, jakkoli byla pozitivní, se to vůbec nedá srovnávat. Stejně tak bychom tady nedaleko letiště čekali nějaké šibaly a odrbávače, ale kdepak.
Příroda v Mange Bureh
Teprve v Port Loko vycházím na vlastní pěst na první pořádnou obhlídku a začínám pomalu chápat, že tohle je opravdu ta syrová a autentická Afrika, na kterou jsem se tolik těšil. Zjišťuji, že se tady cítím docela bezpečně. Lidé jsou milí a přátelští. Jen na ty tvrdě pracující děti se mi tady nedívá moc lehko. Poprvé si tady začínám uvědomovat všudypřítomný hlad. Lidé strádají. Tohle jsou ty skutečné hunger games. Potkávám na písečné stezce malého klučinu, který se usilovně snaží loupat na půl zelený pomeranč, na který bychom se v Evropě ani nepodívali. No a pak mi půlku spontánně nabídl. A já se pomalu začínám stydět, což mi tady vydrží celý měsíc.
Kdesi na tržišti, kde si mě posílají od jednoho stánku k druhému se mi podaří zakoupit nějaké ty rychlotesty na malárii, ten největší strašák na mém putování. Tato nemoc jenom v subsaharské Africe zabije každý rok půl milionu lidí a v Sierra Leone patří stále k nejčastější příčině úmrtí. Navzdory silným doporučením jsem se nakonec rozhodl antimalarika preventivně nepoužívat, ale mám ten Malarone s sebou kdyby náhodou. Je období sucha a těch komárů mnoho není, i tak se každý večer s nechutí zodpovědně nasprejuji agresivním repelentem s 50 % DEET.
Později odpoledne tady potkávám dva bratry Kemo a Mohameda a ti mě zavedou na právě probíhající fotbalový zápas Kambia versus Port Loko. Je to atletický fotbal jak sviňa, žádná nuda. I tady slyším od bratrů o hladu. Mimo jiné mi říkají, že mamba má velmi chutné maso. Říkám klukům, že se od zítřka budu muset nabarvit načerno, abych více splynul s místními. Načež mi pověděli, ať si tu barvu nechám, že je to dobrá barva a že by ji chtěli taky a že život s tou jejich barvou je nemožně náročný.
Říkali mi, že řeka nemá ráda cizince, ale nedal jsem si říct
V těchto dnech tady slyším, že je v důsledku pokusu o převrat zatýkáno čím dál více opozičních poslanců, což jen přilívá do ohně. Režim prezidenta Bio je tady velmi nepopulární. Jenom během pěti posledních let se tady cena té nejzákladnější potraviny - rýže, zvýšila o 400–500 %. A to je Sierra Leone podle Mezinárodního měnového fondu druhou nejchudší zemí světa. I když tady spousta místních lidí stejně jako nezávislí zahraniční pozorovatelé mají za to, že prezident Bio v létě ukradl volby, když obhájil své druhé volební období, pučisté tady zůstávají těžce nepopulární. Lidé si tady při vzpomínce na jejich brutální válku přejí mír nade vše.
V Mange místní pohostinnost a vřelost nabývá úplně nových a nevídaných rozměrů. Dostává se mi vskutku královského přijetí. Pan Alimamy Kamarabyl pár týdnů zpátky tak nadšený z mého zájmu o ubytování v jeho právě dokončovaném rezortu Kleemte Resort Mange Ferry, že jako historicky první turista jsem tady měl ubytování i jídlo úplně zdarma. Nebylo mi povoleno si za své vlastní koupit ani oříšky kešu, což se mi od těch nejchudších lidí na světě upřímně nepřijímá moc snadno. Navíc mi byl přidělený i velmi sympatický mladík Abass jakožto můj soukromý průvodce, který si mě každé ráno vyzvedá, abychom se vydali vstříc novým dobrodružstvím. Trávíme spousty času u řeky, či v řece. Všude slyším jen samé - milujeme tě, zůstaň jak dlouho budeš chtít, jsi naše rodina. Jsem dokonce pozván na audienci k místnímu náčelníkovi. Obrovská pocta. Baštím chutné místní pokrmy s Abassem po africky z jednoho talíře, tak jak je tady běžné a věděl jsem, že tohle už nikdy nikde nezažiju. A večer zase pěkně odpočívám s nádherně osvěžujícím poyo (palmové víno). A tohle vše uprostřed té nejnádhernější přírody, která se může bez váhání poměřovat s národními parky. Když posledního dne kráčím společně s Abassem 26 km do dalšího města, zmínil jsem, že v mé zemi si někdy lidé po práci chodí zaběhat, aby se zbavili stresu. Načež se mě Abass nevinně zeptal - „Z čeho jsou tví lidé vystresovaní, když mají vše, co potřebují k životu?“ Doteď nevím, jak na tuto otázku správně odpovědět.
Krásnější a laskavější lidi už nikdy nepotkám
Co vám mám vyprávět? Mange opouštím s velmi těžkým srdcem a říkám si, jestli nejsem tak trochu na hlavu, že to chci nechat za sebou. Upřímně pochybuji, jestli se mi ještě někde v Salone (slang pro název země) může podařit takovýmto způsobem proniknout do místní komunity pracovitých, krásných, laskavých a pohostinných lidí. Mně o tu faunu a flóru vlastně nikdy moc nešlo. Je to všechno fajn, ale mě zajímají lidé v těch pár posledních skanzenech na světě, dosud nedotčených masovým turismem.
Po cestě do národního parku jsem poprvé nucen absolvovat dálkovou trasu na motorce, tentokráte z Makeni do Kamawkie. Nepůsobí to na mě zrovna bezpečně, bez helmy a v takové rychlosti a také se mi při nasedání podařilo spálit nohu o výfuk. To jsem ještě netušil, že takto v zemi najezdím mnoho set kilometrů a že si to nakonec vlastně zamiluju. Ubytoval jsem se na noc v hotelu White House, což je v podstatě částečná replika Bílého Domu. Tak jako na většině míst v zemi se elektřina zapíná až v 7 večer. Také se mi tady s asistencí milých místních podařilo najít restauraci a dokoupit balené vody před dalším tranzitem. Někdy místní restaurace představuje v podstatě jen paní s lavorem rýže a hrncem nějakého místního pokrmu a ze pár židliček kolem, ale je to jediný způsob, jak se mohu najíst, jelikož v obchodech žádnou svačinu nenakoupíte. Najdete tam pouze suroviny na vaření a pak jinak maximálně sušenky či oříšky. Ale nestěžuji si, jsou to všechno velice chutné pokrmy - ať už kasava, jellof rýže nebo třeba můj favorit - bramborové listy na způsob špenátu, to vše většinou doplněné nějakou rybou či místním kuřecím.
Takto rangeři vaří v národním parku Outamba-Kilimi
Cesta na motorce dalšího rána do národního parku Outamba Kilimi je pěkná divočina, vůbec žádný asfalt a terén jak na horské dráze, navíc s mým velkým batohem na zádech se ani nemám pořádně jak chytnout. Bez puchýřů se to neobešlo.
Outamba je nejstarší park v zemi, ale od té doby co to tady za války všechno vyhodili do povětří a rozstříleli zdrogované děti, tak se tady mnoho neposunulo. Není tu elektřina, splachovací záchod, pitná voda ani sprcha. Ale co tady je - je klid, žádní turisti a já si tak mohu pro změnu odpočinout od neustálého pokřikování - Orpoto (bílý člověk), čímž mě po celé zemi neustále zdraví stovky lidí a úplně nejvíce děti.
Zlatí rangeři mě přijímají mezi sebe jako jednoho z nich. Hned první večer mě hostí pokrmem z čerstvě uloveného sumce. Sami si vaří jen jednou denně, obvykle večer, ale kvůli mně teď vaří i ráno. Já je pro změnu pohostil pravou domácí zázvorovicí. Mustafa mě na kánoji v podvečer odvezl podívat se na nejnebezpečnější africké zvíře – hrochy. Zároveň mi pověděl, že není ideální čas na hiking v džungli, jelikož tráva je tam teď vyšší než my. Opičky všelijakých druhů jsou tady všude se mnou každý den, prý jsou tu i hadi jako kobry, anakondy či zmije gabonské. A před měsícem tady na fotopasti 30 kilometrů od naší pozice dokonce zachytili lva.
Večerní panoramatická plavba v neustále se potápějící loďce za hrochy
Jakmile se přes Makeni přesunu na sever do o něco chladnější Kabaly, nemůžu se ze svého ubytování v Kabala Hill View Guesthouse nabažit těch výhledů na Wara Wara Mountains – můj poněkud sportovnější program na dalších 6 dní.
Tak jak jsem trochu předpokládal, potkávám v Kabale po pár týdnech první Orpoto. Nejednalo se o žádné turisty. Během svého měsíčního putování v provinciích jsem vlastně potkal jen jednoho člověka, kterého by šlo označit za turistu. Všechno jsou to lidé pracující pro neziskovky, které staví školy, studny, apod. a snaží se pomoci místním komunitám. Případně se jedná o doktory či fyzioterapeuty.
Výhled na Wara Wara Mountains z mého Guesthousu v Kabale byl návykový
Přiznám se, trvá mi pár dní než se adaptuji na ten každodenní brzký ranní Woodstock z mešity kousek pode mnou. Ještě pár dní a má konverze na Islám by jistě byla úspěšně dokončena. Poslouchá se to vlastně docela hezky, jen je to před 5. ráno na mě opravdu trochu brzy. Mimochodem náboženská tolerance v zemi je jedním ze základních stavebních kamenů společnosti. Křesťané i Muslimové spolu slaví všechny hlavní svátky společně a není neobvyklé, že v jedné rodině najdete křesťany i muslimy. Hodně bychom se tady mohli naučit.
Na vrcholu Senekedugu, byl to náročný a místy i trochu nebezpečný výstup
Každé ráno si mě tady vyzvedá můj laskavý a znalý průvodce Alie a vydáváme se spolu vstříc jednotlivým vrcholům v horách Wara Wara. Není to tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Nejprve je vždy potřeba spolu smýknout do nejbližší vesnice, promluvit s náčelníkem a ideálně mu drobnou finanční hotovostí vyjádřit úctu. Náčelník s námi následně vyšle nějakého silného mladíka, aby nám asistoval při výstupu a s mačetou čistil cestu zarostlou buší. Já jsem si tady opravdu máknul. Především ten první výstup na Senekedugu byl drsný. Později zjišťuji, že nemalé procento dobrodruhů tento výstup nikdy nedokončí, což mě potěšilo jelikož já se za žádného sportovce zrovna nepovažuji. Zatímco kluci by v těch svých afrických žabkách klidně vylezli Kilimanjaro. Nejenom, že stezek se tady moc nekoná, ale místy se výstup mění ve šplhání po strmých skalách, ovšem bez zajištění.
Můj průvodce Alie ve Wara Wara Mountains byl naprostá jednička
Když tady s mým milým průvodcem zdoláváme jednu z posledních hor, podaří se mi na jejím úpatí těžce pracující místní ženu pozdravit ve špatném jazyce, jelikož paní patří do kmene Kuranko. Byť už jsem se množství výrazů v jazyce Krio naučil, těch kmenů je tady ve skutečnosti 16 a jazyků dokonce 23 a je tedy snadné zachybovat. Když mi Alie na vrcholu říká, že tato hora zatím nemá žádný název, pojmenovávám ji Wrong Word ( Špatné slovo).
Na Alieho budu vzpomínat ještě dlouho. Byli jsme skvělý tým. Dozvěděl jsem se od něj spoustu zajímavých věcí o místním způsobu života, tradicích, kultuře, těžkostech i válce. Když už mi toho sportu v některých chvílích docela stačí, bere mě trpělivě na koupačku k řece, což jsme pak v jedné vesničce zajíme čerstvě naloženým marinovaným husím masem. Mimo jiné mi také pomáhá natrhat a usušit listy zázračné Moringy, která v Evropě začíná být už docela hitem.
Z Kabaly se přes Makeni přesouvám do Moyamby. Moyamba je pro mě od začátku jeden velký experiment. Je to místo, kde mě nic nečeká a o kterém nic nevím. Žádný průvodce, žádná infrastruktura, nic. Chtěl jsem si vyzkoušet jestli je i takhle možné jako Orpoto proniknout do místní komunity.
Vydávám se na první obchůzku kamsi do neznáma a po chvíli zakopávám o malý obchůdek, kde mohu nakoupit vodu v sáčcích. První drobný úspěch. Následně na mě z terasy mává a zdraví mě starší pán James. Když se ho ptám kde bych se tady mohl najíst, ukazuje mi na obrovský mangovník na obzoru a radí mi, abych se pod ním doptal na paní Josephine. Zanedlouho tedy spokojeně baštím další tradiční africký pokrm obklopen asi jedenácti dětmi od paní Josephine, kterým připadám nesmírně zajímavý. Mě pro změnu okouzlila paní Josephine a pěkně si bílého muže předchází ve svému kulinářském koutku. Dobrá, tak tedy už vím kde pořešit vodu a kde se najíst. To není vůbec špatný začátek.
Opět tady pozoruji hunger games, tak z blízka jsem tady ten hlad ještě neviděl. Příšerné, jak já se stydím. Pomáhám spontánně různým lidem každý den, ale zároveň si uvědomuji že všem pomoci nemůžu. Když se vracím unaven na svou velmi jednoduchou ubytovací jednotku, kde neteče ani voda na mytí, potkávám u cesty mladého kluka Alimamy a ten mi říká, že se stará o mladšího bratra Rashida. O rodiče přišli před lety a teď žijí jen se svojí babičkou. Alimamy mi říká, že nejedli už dva dny. Pokývám smutně hlavou a loučím se. Večer když se mi všechny ty tváře honí hlavou, se mi neusíná snadno.
Ráno vstávám s čistou hlavou a vím přesně co chci udělat. Nebylo těžké si zapamatovat ten dům se zelenou střechou. Když se chystám zaklepat na dveře, vidím jak Alimamy se svým mladším bratrem na zahradě právě dávají jakési zelené banány do hrnce na vaření. Alimamymi vysvětluje, že musel ujít 12 mil než je natrhal. Říkám mu ať nechá banány, že jdeme nakupovat. Nakonec nakoupíme obrovský pytel rýže, kanystřík oleje, plato vajec, sůl, a nějaké ty bujóny. Pravda, večer se mi usíná hned o něco lépe. Od této zkušenosti pokaždé když se jdu někam najíst, beru sebou ze dvě hladové tváře.
Dalšího dne, když přicházím k paní Josephine na jídlo, říká, že to ještě nemá hotové. Odpovídám, že nevadí, že si nejprve skočím zaplavat do řeky a že se zastavím po cestě zpátky. Načež mi se zděšenou tváří a vykulenýma očima říká – „Ne, to nedělej! Řeka nemá ráda cizince.“ Ano, tu samou větu jsem slyšel už několikrát na různých místech v zemi. Věří tady tomu asi miliony lidí, jak si to předávají z generace na generaci. Říkám jí, že už jsem to slyšel dříve a navzdory všemu jsem ještě stále tady. Jsem pěkně tvrdohlavý a Josephine se mnou nakonec posílá své děti, aby na mě dohlídli.
Jakmile jsem mladíkovi Alimamimu koupil pořádný pytel rýže, hned se mi spalo lépe
Skáču do vody, udělám pár temp a vychutnávám si příjemné osvěžení. Jedno dítko se ke mně přidá, ostatní dělají fotečky, mávají, smějí se a pokřikují. Lidé nahoře na mostě se zastavují, aby se podívali dolů na umanutého Orpoto v řece. A tohle je přesně ten okamžik kdy se prolomí ledy a mně se tady nakonec přeci jen otevírámístní komunita. Můj experiment v Moyambě vyšel. Když se tady dalšího dne procházím po městečku, zdraví mě tady z obou stran už kde kdo.
Opouštím Moyambu a vydávám se k poslednímu místu mého dobrodružství – potenciálně nebezpečné hlavní město Freetown (1,3 milionu obyvatel). Vůbec netuším kde ve městě mě poda poda vyhodí (větší dodávka, místní obdoba autobusu). S napětím sleduji jestli to bude 20 km. od mého hotelu či dále. Nakonec jsem vyhozen asi 5 km. od svého hotelu a říkám si, že to bude na pohodu. Kdepak, to kde jsem se ocitl bylo peklo. Neuvěřitelná hustota neustále se pohybujícího davu, hluku, malých i velkých vozidel, lidí snažících se prodávat cokoli od vody po ledničky a do toho neúnavné megafony s reklamami na všelicos. Nikdy jsem nic takového neviděl. V určitých místech zjištuji, že se mi jde nejlépe uprostřed vozovky, jenom tam jsem pozoroval určitý řád. No ale viděl jsem ve tvářích různých lidí určitý respekt vůči orpoto s velkým turistickým batohem jak se prodírá černými masami. Jsou to pořád ti samí laskaví lidé. Takže mi někteří ukazují palec jako, že mě tady rádi vidí a mě je vlastně dobře.
Nakonec zjišťuji, že Freetown je stejně jako zbytek země vysoce bezpečný. Všude se tady setkávám jen s úsměvy a laskavostí. A taky s hladem a chudobou. Ať jsem přišel kamkoli, lidé se ke mně chovají jako bych byl rodina. Zdraví měna ulici a dávají mi najevo, že jsou rádi, že jsem tady. Ve světě takové chudoby a hladu bychom asi očekávali vyšší kriminalitu, více odrbávačů či agresivních žebráků. Tak to ale není. Sierra Leone má čest.
Po celou dobu svého dobrodružství jsem se cílevědomě vyhýbal jakýmkoli turisticky exponovaným místům. Nicméně, když jsem aktuálně ve Freetownu, minimálně tu světově proslulou šimpanzí svatyni Tacugama si nemohunechat ujít. Jedná se v podstatě o záchrannou stanici, kde se aktuálně nachází v bezpečí více než 100 traumatizovaných šimpanzů z celého kontinentu. Cílem je je jednoho dnevypustit zpátky do divočiny. Ten den ale ještě nenastal. Pytláci i neustálé odlesňování poloostrova stojí tomuto ušlechtilému cíli v cestě.
Věděl jsem, že tady jsou slušné šance, že po několika týdnech narazím na nějaké ty Orpoto. Možná, že jsem se na to i trochu těšil. A vskutku během mého tour v Tacugamě jsem obklopen asi desítkou orpoto. Vůbec se nemohu soustředit na šimpanze. Naráz mě přepadl podivný smutek. Nějak se s nimi nemohu identifikovat. Byli tlustí, působili znuděně, skoro až nemocně. Asi tady v zemi běhám s Afričany už moc dlouho, baštíme spolu z jednoho talíře, mluvíme Krio – tedy snažím se o to. Naráz si vůbec nejsem jistý, do kterého kmene vlastně patřím.
Moje kuchařka Josephine a její krásná rodina v Moyamba
Nemohl jsem se vydat na trajekt zpátky k letišti v Lungi, aniž bych nejprve navštívil pláž River Number 2, údajně nejkrásnější pláž na světě. Spanilou pětadvacetikilometrovou jízdu na okadě, která jedejako o závod, když kličkujemev hustém provozu si už náležitě užívám. Ostatně je to pro změnu asfalt a po rovince. Okamžitě jsem si na pláži udělal přátele mezi ve stínu odpočívajícími plavčíky. Provázejímě po místech, na které se tu turisté běžně nedostanou. Jak snadné si udělat přátele v této zemi. Pokuřujítrávu a povídajísi se mnou o veškerenstvu. V jeden okamžik mezi sebou jeden z nich v jazyce Krio zmíní něco o Orpoto a ukáže při tom na mě, přičemž plavčík Denis bez zaváhání odvětí, že já nejsem žádný Orpoto. Nechtěl jsem pokoušet své štěstí a odmítl jsem pozvání na večírek s fatrou na pláži. Přeci jenom noční zákaz vycházení byl prezidentem zrušen teprve ode dneška.
Samozřejmě není všechno zlato co se třpytí. Je tady stále rozšířená obřízka, dětská práce, hlad a asi nejsmutnější věc, kterou jsem zaslechl byla, že i za války se tady vlastně žilo lépe. Když tehdy přišli rebelové do vesnice, lidé se zkrátka rozutekli schovat do buše, ale oproti dnešku se tady jedlo třikrát denně. Tak či tak v Sieře jsem našel zemi, která mi svými lidmi naprosto učarovala a do které se budu rád vracet až do konce svých dní.
---
Na videa a další mediální obsah z mých dobrodružstvích se můžete podívat na následujících odkazech:
