Článek
- Motto: Vykoupit někoho znamená odkoupit jej vlastníkovi a darovat mu svobodu. Ne každý o to stojí. (Vlastníkem není ďábel – patříme Bohu; Zlému někdy jen sloužíme.) ‚Vykoupit z hříchu‘ (vlastně vykoupit z područí hříchu) neznamená ztratit schopnost hřešit, ale získat alternativu (mohu, ale nemusím).
Písmo
Začneme pochopitelně Písmem. Nejstarší dochovaná evangelia jsou ze 4. století v řečtině (tehdejším jazyce vzdělanců). Dnes převažující německá teologie považuje tyto texty za originál.
Francouzská teologie[1] argumentuje: každý 12letý Izraelec uměl číst, každý 12letý hoch uměl psát. Je nabíledni, že o Ježíšově působení musely vznikat písemné záznamy v reálném čase – jen se nedochovaly (vzhledem k trvanlivosti nosičů písma). To ovšem zcela mění situaci! Dochovaná evangelia pak nejsou originály, ale kalky: nejde o pouhý překlad do jiného jazyka, ale do zcela odlišného světa pojmů!Vzhledem k tomu, že se dochovaly starozákonní texty v originále i v kalku do řečtiny (Septuaginta = Překlad 70 učenců), lze se zpětným překladem řecky psaných evangelií do aramejštiny dobrat blíže k tomu, co tehdejší autoři (očití svědkové) do textů vložili.
Pán Ježíš mluvil aramejsky (moderním nářečím hebrejštiny) a citace z bohoslužebných textů jsou v hebrejštině. Aramejština neznala abstraktní pojmy (např. ‚svědomí‘), pokud byly zapotřebí, opisovaly se. Některé pojmy Pán Ježíš zcela jistě nemohl používat (tělo, duše, král, židé, národ, už vůbec ne kříž…) prostě proto, že je neznali jeho posluchači (některé pojmy vznikly až o pár staletí později): Ježíš mluvil k lidem s použitím jejich zkušeností!
Sv. Jeroným ve 4. století přeložil celé Písmo do latiny. Vznikla Vulgata dodnes sloužící jako referenční pro jiné překlady. Ale už tehdy překladatel neodolal touze ‚vylepšit‘ Písmo. Např. Ježíšovo ‚(neustále) se obracejte (k Bohu)‘ přeložil jako ‚penitemini‘ (doslova ‚trestejte se‘, dnes se překládá jako ‚čiňte pokání‘). Posun je výrazný: použiju nám dobře známou situaci. Ježíš upozorňuje, že nás zdolávání různých překážek odchyluje od původního směru; proto si musíme stále obnovovat původní orientaci. Námi přijatý překlad říká: „Abyste šťastně dojeli do cíle, buďte ohleduplní, dodržujte dopravní předpisy, úzkostlivě dbejte pokynů dopravní policie!“ zatímco Ježíš varuje: „Pozor, pozor, jedete špatným směrem! Obraťte se, jinak na konci cesty s hrůzou zjistíte, že jste jinde, než jste měli v úmyslu!“[2]
Takových chyb najdeme v našich překladech stovky. Nejde o omyly, ale pokusy textem Písma potvrzovat učení církve (Magisteria). Ježíš byl současníky považován za revolucionáře bourajícího staleté tradice. Bylo to jinak. Kolem posvátného mojžíšského vznikaly výklady a výklady výkladů obsahující lidské poselství – to časem srostlo s původním Božím poselstvím. Např. původní Desatero se rozrostlo na 613 příkazů/pokynů. A všem se dávala táž důležitost. Božím i lidským.
Ježíš odstranil staleté lidské nánosy a vracel Písmu původní význam. A současně poukázal na samozvanost náboženské vrchnosti vykládající Boží vkus. Tím ohrozil jejich postavení a udělal si z nich smrtelné nepřátele. Bohužel dějiny církve jsou posety snahou ohýbat si Písmo.[3] Příklady by vydaly na samostatnou přednášku.[4] Biskupové pověření správným výkladem Písma to vědí. Vymlouvají se: „Lidé jsou na to zvyklí, nebudeme je mást novým výkladem.“
- (Matouš 5,17-19): „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní. Kdokoli by zrušil jedno z těchto nejmenších přikázání a tak by učil lidi, bude v nebeském království považován za nejmenšího. Ale kdokoli by je plnil a učil, ten bude v nebeském království považován za velikého.“
Ježíšův vliv
Apoštolové i další učedníci si Ježíše velmi vážili. Ovšem ‚brali ho‘ jen asi z 90% (kéž by to byl náš případ!). Bohužel právě těch ‚zbylých 10%‘ způsobilo katastrofu. Ježíš 3½ roku své blízké varoval: „Pozor na zbožné zákoníky, farizeje a další vykladače vůle mého Otce. Jsou to vlci v rouše beránčím! Strhnou do záhuby celý národ, pokud jim v tom nezabráníte!“
Učedníci (v čele s apoštoly) zaujali stanovisko: „Ježíš je fakt od Boha, říká to, co nám nikdy nikdo neříkal. Je nám s ním dobře. Jen na náboženskou vrchnost je nespravedlivě tvrdý. Známe je přece! Nechtějí národu ublížit, ale naopak ho vést k Hospodinu. Mají sice moc nad lidmi, ale podléhají přece velmi přísným pravidlům. Takže nemohou ublížit.“
Izraelité očekávali Mesiáše jako ojedinělého proroka poslaného Hospodinem, aby udělal pořádek. Očekávali že pořádek udělá s nepřáteli, ale on začal čistit vlastní společenství. Mesiáš (jako všichni proroci) se musel legitimovat, že je skutečně poslán Hospodinem. Bylo předpověděno, že Mesiáš (aramejsky ‚Mašíjah‘, řecky ‚Christos‘, česky ‚Pomazaný‘ = vonící po Bohu.) vykoná dvě znamení, které nikdo před ním nedokázal. Jde o tak významné skutky, že každému z nich Jan věnuje celou kapitolu!
1. Daruje zrak slepému od narození (nepůjde tedy o navrácení zraku). (Jan 9) – viz článek Král.
2. Oživí člověka, jehož tělo se už rozkládá. (Jan 11) – viz článek Král. Lazar byl oživen (vrácen do tohoto života, nikoliv vzkříšen do života budoucího).
K poslednímu úryvku dvě poznámky.
- (v. 35-36): „Ježíš se rozplakal.‚Podívejte, jak ho měl rád!‘, řekli Židé.“ Posluchači si skutečně mysleli, že Ježíš pláče nad Lazarem a jeho zarmoucenými sestrami. Ale my už víme, co následovalo: máme přemýšlet! Proč by Ježíš plakal nad Lazarem, kterého za chvíli přivede zpět k životu? Ježíš ve skutečnosti pláče nad Marií: chce jí sdělit radostnou zvěst, ale ona díky svým náboženským předsudkům myslí na vzkříšení na konci věků! To je poučení pro nás: slyšíme, co chceme slyšet, a mnohé nám unikne.
- (v. 41b-42): „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal." Tam, kde my škemráme, Ježíš děkuje s jistotou obdarovaného!
Nejen náboženská vrchnost a dav, ale i učedníci byli tak ‚zabednění‘, že nezpozorněli:
- ani když je Ježíš mnohokrát varoval před zlotřilostí zbožných;
- ani když ‚se proslýchalo‘, že zbožní chtějí Ježíše odstranit;
- ani když po obou mesiášských zázracích (něco je vidět, něco se odehrává ‚za zrakem‘) viděli a slyšeli, že zbožní nahlas chystají popravu jejich Mistra i Lazara.
Učedníci přece k těm vlkům v rouše beránčím chodili na náboženství a měli zkušenost, že to jsou ctnostní muži! Náboženským předákům šlo o všechno: buď Ježíš přesvědčí lidi, aby odpadli od nich – anebo včas zlikvidují Ježíše i Lazara (jako důkaz).
O co šlo Ježíšovi? Byl poslán ‚tak akorát‘, aby se pokusil zabránit zničení vyvoleného Božího lidu. Věděl, že buď přesvědčí lidi o zločinných úmyslech ‚náboženské vrchnosti‘ a ‚zbytek Izraele‘[5] se zachrání, nebo bude následovat předáky do záhuby. Na počátku mohla panovat nejistota:
- (Lukáš 20,1-8): Jednoho dne, když učil lid v chrámě a zvěstoval evangelium, přišli vrchní kněží, znalci Písma a starší se slovy: „Řekni nám, jakým právem to děláš? Kdo tě k tomu zmocnil?!" Odpověděl jim: „Já se vás také na něco zeptám. Povězte mi, byl Janův křest z nebe, nebo z lidí?" Začali se spolu dohadovat: „Když řekneme, že z nebe, řekne nám: ‚Tak proč jste mu nevěřili?' Když řekneme, že z lidí, všechen lid nás ukamenuje, protože jsou přesvědčeni, že Jan je prorok." Nakonec mu řekli: „Nevíme, odkud." „Ani já vám tedy neřeknu, jakým právem to dělám", odpověděl jim Ježíš.
Ale po vykonání mesiášských zázraků už náboženští předáci ani učedníci nemohli mít nejmenších pochyb, že Ježíš je očekávaný Mesiáš. Přesto se starším lidu nelíbil – chtěli se jej zbavit, přáli si, aby jim Hospodin poslal ‚lepšího‘ Mesiáše! Zahrávali si tedy přímo s Hospodinem. Apoštolé a učedníci to vše viděli a slyšeli, usmrcení jejich Rabiho se neodvratně blížilo, a oni nebyli schopni překonat své předsudky a uvěřit mu i ‚zbylých 10%‘. Co s nimi měl Ježíš dělat, jak je přesvědčit? Zařídil pro tři nejlepší z nich ještě doučovací hodinu.
- (Marek 9,2-13): Po šesti dnech Ježíš k sobě vzal Petra, Jakuba a Jana, vyvedl je samotné stranou na vysokou horu a proměnil se před nimi. Jeho šaty se rozzářily a úplně zbělely, tak jak by je žádný bělič na zemi nemohl vybělit. A uviděli Eliáše a Mojžíše, jak rozmlouvají s Ježíšem. Petr na to Ježíšovi řekl: „Rabbi, dobře, že jsme tu! Uděláme tu tři stánky - jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Byli totiž tak vyděšení, že nevěděl, co by řekl. Vtom se objevil oblak a zahalil je. Z oblaku zazněl hlas: „Toto je můj milovaný Syn. Toho poslouchejte." Hned se rozhlédli, ale neviděli už u sebe nikoho než samotného Ježíše. Cestou zpět z hory jim přikázal, aby nikomu neříkali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Nechali si to tedy pro sebe. Jen se dohadovali, co to je ‚vstát z mrtvých'. Potom se ho zeptali: „Proč ale znalci Písma říkají, že nejdříve musí přijít Eliáš?" On jim odpověděl: „Jistě, ‚nejdříve přijde Eliáš a všechno napraví'. Co je ale psáno o Synu člověka? Že musí mnoho vytrpět a být pohrdán. Říkám vám, že Eliáš už přišel a oni mu udělali, co chtěli, jak je to o něm psáno."
- (Lukáš 9,28-36): Asi po týdnu vzal k sobě Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu, aby se modlil. Zatímco se modlil, změnil se vzhled jeho tváře, jeho oděv zbělel a rozzářil se. A hle, mluvili s ním dva muži. Byli to Mojžíš a Eliáš, kteří se ukázali ve slávě a mluvili o jeho odchodu, k němuž mělo dojít v Jeruzalémě. Petr a jeho druhové však byli přemoženi spánkem. Jakmile se probudili, uviděli jeho slávu a ty dva muže po jeho boku. Když se od něj začali vzdalovat, Petr Ježíše oslovil: „Mistře, dobře, že jsme tu! Uděláme tu tři stánky - jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl ale, co říká. Než to dořekl, objevil se oblak a zahalil je. Když se ocitli v tom oblaku, dostali strach. Z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj Syn, můj Vyvolený. Toho poslouchejte." Když ten hlas dozněl, našli tam jen samotného Ježíše. Zůstali zticha a v těch dnech nikomu neprozradili, co viděli.
Kazatelé rádi poukazují na zjevení Ježíšova božství. To apoštolé neměli zapotřebí! Klíčem k porozumění je, o čem Ježíš s Mojžíšem a Eliášem hovořili. Ježíš: „Zkouším úplně všechno, abych je přesvědčil, že náboženská vrchnost jsou lotři, vlci v rouše beránčím. Pokud se Izraelité neosvobodí od jejich vlivu, zahynou. Zdá se, že budu muset sáhnout ke krajnímu prostředku: vyjevím jejich zlobu na sobě – nechám se od nich dobrovolně popravit. Pak se snad aspoň některým přihlížejícím rozsvítí a překonají své předsudky, že muži v liturgických rouchách jsou ctnostní. Co myslíte, pánové?“ Mojžíš s Eliášem: „Máš pravdu, udělal jsi všechno, co bylo ve tvých silách – a nepřesvědčil jsi je, nedali se varovat. Abys zachránil aspoň některé, budeš muset nechat zlobu dopadnout na sebe – před jejich zraky. Však Otec to nenechá ‚jen tak‘.“
A tři přítomní apoštolové, do nichž Ježíš vkládal největší naději? Pro ně přece tuhle scénu připravil! Byli nadšeni Ježíšem, jeho vzezřením, a obzvlášť jeho společníky. Ale jakmile zaslechli předmět hovoru, pomysleli si: „Ježíš je těmi zbožnými posedlý. Nedá si pokoj. I tuhle krásnou chvíli pokazí…“ A usnuli. Náboženské předsudky byly silnější než jejich vůle, než jejich schopnost kriticky posuzovat události.
Ježíšovo ukřižování
Udělali jsme z mučicího nástroje dokonce ‚svatý kříž‘ a zasvěcujeme mu kostely (hloupě jim říkáme ‚chrámy’)!!! Dokonce teologové vymysleli těžkou pomluvu Hospodina.[6] Zvykli jsme si dělat z kříže mystickou záležitost, talisman,[7] logo. Písmo odsuzuje jako smrtelný hřích jakoukoliv magii, pokusy o manipulaci s Bohem. (Magie nesmí být vkládána ani do svátostí či do Ježíšova ukřižování.)
Komu hrozná Ježíšova smrt prospěje? Pouze tomu, kdo správně pochopí její význam! Šlo o dobrovolnou smrt – Ježíš dlouho unikal plánům na svoji likvidaci a mohl unikat dál. Např.
- (Lukáš 4,29-30): „Vstali a hnali ho ven z města až na okraj hory, na níž bylo jejich město postaveno. Chtěli ho shodit dolů, ale on prošel jejich středem a mířil dál.“
Jenže Ježíš potřeboval lidi varovat před zničujícím nebezpečím – proto se rozhodl po marném vysvětlování konat.
- (1.Petr 2,15): „Vždyť Boží vůle je, abyste svým dobrým jednáním umlčovali hloupé řeči nevědomých.“ (1.Petr 3,18) „Vždyť i Kristus, sám spravedlivý, jednou trpěl za hříchy nespravedlivých, aby vás přivedl k Bohu. V těle podstoupil smrt, ale v Duchu dostal život.“ (1.Petr 5,1-4) „Starší mezi vámi prosím jako váš spolu-starší, svědek Kristových utrpení a účastník slávy, která bude zjevena: Paste Boží stádo, které je u vás, a bděte nad ním – ne z povinnosti, ale dobrovolně, jak se to Bohu líbí, ne kvůli prospěchu, ale nezištně. Nepanujte nad svěřeným stádem, ale jděte mu příkladem, abyste, až se ukáže ten nejvyšší Pastýř, přijali nevadnoucí věnec slávy.“
Říkáme: „Ježíš vynesl hřích na dřevo kříže.“ – ale rozumíme tomu? Pokud vás okradu nebo pomluvím, vynesl Ježíš ten hřích na dřevo kříže? Co to znamená? Je to pro mne polehčující okolnost? Bolí vás to méně?
Stručně vyjádřeno: Ježíš dobrovolně podstoupil nejstrašnější smrt proto, aby nás varoval před nevyvratitelnými předsudky vůči bližním, před náboženskou nesnášenlivostí a jejími nositeli. Ježíšova smrt se odehrála, už se nemůže ‚odestát‘. Jenže hřích náboženské nesnášenlivosti zabíjí dál(lidi mluvící ‚jinak‘ o Bohu než my).[8] Pro lidi, kteří toto nepřijmou, Ježíš zemřel nadarmo – jeho smrt se pro ně míjí účinkem. Nejsou schopni z jeho nejvyššího daru vytěžit pro sebe zásadní životní hodnotu a osobní posilu.
A ještě něco. Velekněží, zákoníci a další pohlaváři se nenarodili jako darebáci. To pobýváním ve svých nekontrolovaných rolích ‚na doživotí‘ jim ‚srdce ztvrdla‘ a nabyli přesvědčení, že uchvácenou moc musejí využít k ‚obracení jiných‘ – rozuměj k přizpůsobování si druhých dle svých přání. Zlo nesídlilo v srdci každého Ježíšova protivníka, ale v instituci, kterou představovali. Proto Ježíš tak naléhavě varuje před institucemi (zejména náboženskými), jež jsou nositelkami moci. Pohybovat se v nich je radno jen po nezbytně krátkou dobu a s náustkem, abychom se nenadýchali smrtelně jedovaté atmosféry. Nic z toho, co tyhle instituce vyžadují, zaručeně nebudeme potřebovat v nebeském království – tak si nezvykejme! Bohužel katolická církev stále přechovává mocenskou strukturu jako zásadní, snad dokonce jakoby od Boha chtěnou. Pro kdysi zamýšlené řízení světa se zdála být potřebná. Pro službu bližním je zbytečná, překážející. Spravovat velkolepé památky a stavět další je úkol pro ty, kdo nejdou s Ježíšem. S Ježíšem se chodí do služby.
Takže Ježíšova smrt nám nabízí ochranu (otřes!)[9] před našimi zatvrzelými předsudky, před definitivním škatulkováním; a varuje před institucemi dohlížejícími na mravnost. Ježíš neměl policii a nehlásal morálku! Ježíš hlásal a předváděl nezištnou službu.
Přijmeme TOTO varování Ježíšovy smrti? Pokud ano, Ježíšova strašná smrt pro nás může být přínosná.[10]
Petrova zmatená reakce
Pozoruhodná je Petrova reakce:
- (Sk 3,12-21): Když to Petr uviděl, promluvil k lidu: „Izraelité, proč se tomu divíte? Proč na nás hledíte, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento muž chodí? Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba, Bůh našich otců, oslavil svého služebníka Ježíše, jehož jste sami vydali a zavrhli před Pilátem, který ho chtěl propustit. Svatého a spravedlivého jste zavrhli a místo něj jste si vyžádali vraha. Dárce života jste zabili, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky. Bylo to jeho jméno, co na základě víry v něj dalo sílu tomuto muži, kterého vidíte a znáte. Ano, víra, která se opírá o něj, ho před vašima očima úplně uzdravila. Bratři, vím, že jste to udělali z nevědomosti stejně jako vaši vůdcové. Bůh to dopustil, aby se naplnilo, co předpověděl ústy všech svých proroků: že Mesiáš bude trpět. Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány a od Hospodina přišel čas odpočinutí, až k vám pošle ohlášeného Mesiáše – Ježíše, který zatím musí zůstat v nebi až do času nápravy všech věcí, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy všech svých svatých proroků.
Vyloučení učedníků ze společenství Izraele se smířlivostí stejně neoddálí. Petr promarnil šanci podílet se na záchraně zbytku Izraele od zkázy. To by musel na základě Ježíšovy protiprávní popravy dosáhnout vymanění lidu zpod náboženské vrchnosti (tehdejšího Magisteria). Nesmělo jít o vzpouru (byla by potlačená okupačním vojskem), ale o výchovu lidu k vyšší úrovni vztahu k Hospodinu – přímý vztah bez náboženských prostředníků. Ježíš k tomu nabádal, jenže apoštolové ani další učedníci na to neslyšeli. Byli náboženskou vrchností vychováni a nebyli ochotní z toho, co na vlastní oči viděli, vyvodit rozumné závěry.
Petr spolu s ostatními učedníky přece zažili, že velekněží nabyli jistoty, že Ježíš je očekávaným Mesiášem. Přes veškerou snahu popřít oba mesiášské zázraky Ježíše (dát zrak slepému od narození a oživení již rozkládajícího se Lazara) nedokázali změnit skutečnost. Náboženské autority si byly jisty Ježíšovým Mesiášstvím – jenže se jim nelíbil; chtěli, aby Hospodin poslal jiného, lepšího. Ale ani Ježíšovi učedníci se nepoučili – ani tím, když zákoníci po Lazarově oživení říkali:
- (Jan 12,9-11): Veliké množství Židů se dozvědělo, že Ježíš je tam, a tak přišli - nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Vrchní kněží se proto rozhodli zabít i Lazara. Mnozí Židé totiž kvůli němu odcházeli a uvěřili v Ježíše.
Předpojatost apoštolů i učedníků byla tak silná, že je nepřesvědčilo ani to, co sami zažili! Ani nahlas projevený úmysl, ale ani jeho uskutečnění je nepřesvědčilo, že duchovní vůdcové jsou darebáci. V tomhle jediném nikdy Ježíšovi neuvěřili. Nedokázali se jim postavit sami, natož k tomu vést své souvěrce. Náboženské elity měly dostat příležitost se pod tlakem událostí znemožnit v očích lidu.
Důsledkem váhání bude zánik izraelského Božího lidu, který se nechá svými darebáckými předáky hnát do nesmyslného povstání proti Římanům. Ač před tím Ježíš důrazně varoval a na zemi přišel dostatečně včas, aby bylo možno zkáze zabránit. Inu, za komunistů se říkalo: ‚Komu není vzájemné rady, tomu není hospodářské pomoci.‘ (Parafráze na ‚Radu vzájemné hospodářské pomoci‘.)
A naše vykoupení?
Jak je to tedy? Kdo nás vykoupil a z čeho?
- Věcně: vždy patříme Bohu, z jeho vlastnictví nás nikdo nemůže vykoupit (čím by platil?). A proč by to dělal?
- Obrazně: můžeme se dostat do ‚područí hříchu‘ (otročíme hříchu). Takhle je to míněno, jenže to nefunguje automaticky pro všechny lidi.
Vedl se teologický spor (dodnes neukončený): umřel Ježíš za všechny nebo ‚jen‘ za mnohé? Myslím, že jen za ‚velmi nemnohé‘, kteří povzbuzeni Ježíšovou obětavostí jdoucí až na smrt (dle Ježíšovy vůle) nahrazují poslušnost vůči vrchnosti poslušností svému poučovanému svědomí. Bohužel hřích ‚naprosté poslušnosti Magisteriu‘ je vydáván za ctnost dostatečnou pro dosažení nebe![11]
Nenabádám k principiálnímu konání proti Magisteriu, ale každý pokyn musí přezkoumat mé svědomí – můj soudce u ‚posledního soudu‘.
Ježíš vzkazuje: „Vše patří Otci, on má právo soudit. Ale soudit nebude – právo předal mně. Ale ani já nebudu soudit[12] – přišel jsem Vás přece spasit! Přesto přísný soud bude! Bude vás soudit vaše svědomí (‚moje slova ve vás‘).“
Bude-li nám při tom trapně, chce být vaším advokátem – pokud mu to dovolíme. Peklo jako ‚shromaždiště nenapravitelných‘ je folklórem: Písmo říká, že ti, kdo odmítnou návrat do Boží náruče, skončí v trvalém odloučení (umřou jim vztahy). Očistec jako ‚převlékárnu pro nebeské království‘ popisuje Ježíš nejpodrobněji v podobenství ‚O marnotratném synovi‘ (zvanému též ‚O milosrdném Otci‘; já mu říkám ‚O očistci‘). Nic důležitého nám není tajeno, jen se nepřipravujme na to, co nepřijde.
Naše hlavní provinění ale bude spíš v tom, co dobrého jsme opomněli vykonat… Dobře si ovšem zapamatujme: Kdyby ‚zbytek Izraele‘ poslouchal Pána Ježíše a nikoliv náboženskou elitu (tehdejší Magisterium), mohly být zachráněny (vykoupeny) 4 kmeny (a půl Léviho). Bohužel lidé nepoznali znamení doby – ač byli několikrát varováni.
---
[1] U nás vyšly knížky např. Claude Tresmontant: Hebrejský Kristus, nebo od téhož autora Učení rabího Ješuy.
[2] Čehož jsme v dějinách neustále svědky – ač mnozí činí pokání. Nejméně přesný je liturgický překlad.
[3] Kromě celo-církevních přešlapů existují i české zvláštnosti. Např. označení ‚postní doba‘ (latinsky Quadragesima=Čtyřicetidení) – je obdobím přípravy na Velikonoce. Půst (nejen od jídla, ale od všeho škodlivého) je vhodným doplňkem přípravy, ale není její podstatou!
[4] Ještě aspoň jeden příklad. (Ex 20,5b; Dt 5,9b): „Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí…“ Správně má být: ‚dohlížímna vinu otců‘. Syn není vinen hříchem svého otce, ale nese jeho následky (táta propil chalupu, syn nemá kde bydlet). Hospodin se stará, aby se následky netáhly příliš dlouho – umožňuje povstat. Tedy: přesný opak našeho překladu.
[5] Původně mělo 11 izraelských kmenů svá území. Kmen Léví obýval §zemí všech – sloužil v jeruzalémské svatyni (nikoliv chrámu!) a ostatní kmeny museli jejich rodiny živit. V Ježíšově době už zaniklo Severní království (7½ kmene). Jižní království (4½ kmene) bylo okupováno římským vojskem s povinností živit okupační legii a odvádět daň Římu. (Víme však, že ‚království‘ je nepřesné: v čele stál ‚melek‘, služebník lidu.)
[6] Anselm z Canterburry (11. století) je počítán k ‚církevním otcům‘, je zakladatelem scholastické metody. (Většina jeho učení byla odmítnuta jako hereze/blud). Zformuloval satisfakční teorii: ‚Urazit otroka nic neznamená. Urazit svobodného člověka vyžaduje omluvu. Urazit šlechtice vyžaduje souboj. Urazit vládce vyžaduje smrt. Urazit Boha? Tam je i smrt hříšníka málo, pro utišení Božího hněvu musí zemřít Boží syn.‘ Tohle bylo mnohokrát v dějinách vyvráceno/odsouzeno/zakázáno – ale důsledky žijí dál.
[7] Václav Vacek říká, že po každém znamení kříže bychom se měli plácnout přes ruku a přes pusu – těmito údy nejčastěji ‚křižujeme‘ své bližní.
[8] Náboženské války bývají krutější než jiné a často jsou bratrovražedné.
[9] Ukřižovaného Ježíše považujeme za folklór, jednou ročně ždímáme slzy dojetí: ‚Co ti to Pane udělali?‘. Kříž je nám dokonce náboženským symbolem. Ježíš nikomu nenakládá kříž, naopak je pomáhá ‚rukama bližních‘ i přímou pomocí nést. Možná by pomohlo mít před očima celý rok Vzkříšeného a jednou v roce patřit na Ukřižovaného. Zvyk by možná byl nahrazen otřesem.
[10] Za nejodpornější plivnutí Ježíšovi do tváře považuji píseň z Kancionálu ‚Svatý kříži, tebe ctíme, lůžko Pána Ježíše…‘ – dokonce jsem k ní napsal vlastní text (refrén: „Slovem, srdcem tebe ctíme, skutek utek‘, bohužel.“).
[11] Právě hřích ‚poslušnosti vůči náboženské vrchnosti‘ vedl ke zničení izraelského Božího lidu (přežila jen jediná vrstva kmene Juda – farizeové držící se Mojžíše).
[12] Proč nemůže Ježíš soudit? Miluje nás, není nestranný – ani jeho soud by nebyl nestranný. (Soudce nemůže soudit svého syna nebo manželku pro podjatost.)
