Článek
Bývalý vysoce postavený politik Lubomír Zaorálek pravidelně na svých sítích burcuje davy protivládních voličů proti EU a k referendům všeho druhu. Bez ohledu na to, zda to dává smysl, a hlavně jaký to bude mít dopad na naši zem v případě, že by výsledek dopadl podle jeho představ. Mám na mysli jeho výzvu k referendu o navyšování výdajů na obranu. Zda touží i po dalších nesmyslech, které pravidelně vytrubují čeští soudruzi, zatím nevíme, ale dá se to předpokládat. Tedy odloučit se od západních spojenců, vystoupit z NATO či EU a podobné lahůdky bolševického a extrémistického střihu. Co může být horšího než v situaci, kdy vám někdo vyhrožuje zabitím, zahodit klacek a jít mu naproti s holýma rukama? Zaorálek si asi myslí, že je to dobrý nápad.
Všichni, kteří ještě dokáží držet nervy na uzdě a zachovali si zdravé kritické myšlení, na první dobrou pochopili, která bije. Zaorálek se potřebuje dostat zpět do vysoké politiky a je mu úplně jedno, jaké prostředky si k tomu zvolí. Zda fair play nebo záludnou boční cestu vedoucí bažinami či hustou stokou. Hlavní je, že vede rychle k cíli. Špínu neřeší, ztratil morální kredit i soudnost, kandiduje za bolševiky. Převlékl se do rudého kabátu těch nejhorších vrahů, lhářů, kolaborantů, zlodějů a zločinců, kteří komunistickou partaj po většinu její existence v minulosti utvářeli. To ho však nezajímá, přesto veřejně káže o morálce kudy chodí. Z pozice samozvaného mravokárce s oblibou hodnotí prezidenty, vlády i světové aliance včetně jejich šéfů. Má tu drzost v televizním vysílání českého ministra zahraničních věcí potažmo přirovnat k Adolfu Eichmannovi, vykonavači nacistického holocaustu! Ale koho zajímá Zaorálek? Pouze české komunisty.
Bolševici z Česka dnes hlásají: zařídíme pro lidi, ale také: vezmeme si zpět zemi, veřejnoprávní média zrušíme, co půjde zestátníme, vládní politiky zavřeme do vězení… Slušnému a soudnému člověku při tom všem musí hrůzou vstávat vlasy a ježit se všechny chlupy na těle. To vše se děje za nadšeného povykování a téměř zvráceného obdivu části generace, která komunistický marasmus zažila na vlastní kůži. Přesto všechno tito lidé jako by všechno blbé, co si prožili, zapomněli. Náhle se můžou pominout, když novodobý kazatel - Kristus Zaorálek (jak paradoxní v pozici kandidáta komunistů) neurvale huláká na vládního představitele před kamerami a ládují mu na zeď jedno srdíčko za druhým jako smyslů zbavení. Ten mu to nandal! Neskutečné. Ve skutečnosti to byl jen obyčejný projev buranství, drzosti a pokrytectví. Odraz doby, kteří fanoušci komunistů sami považují za zvrácenou. Sami se svou naivitou, neopatrností a hloupostí ocitají na šikmé ploše, kterou tím pomáhají naklánět do propasti. Jen si to, bohužel, z různých důvodů neuvědomují.
A normální občan - demokrat stojí s otevřenou pusou a nestačí zírat. Mnohdy nemá sílu neustále vzdorovat těm hektolitrům hnusu, který falešní spasitelé Zaorálkova typu denně chrlí do mediálního prostoru. Není se co divit. Mám pocit, že v tomto souboji zatím demokraté ztrácejí. Možná tím, že nereagují dost důrazně a hlasitě. A že tedy, bohužel, na podzim po volbách nejspíše zpláčou nad výdělkem.
Myslíme si, že to se nic hrozného stát nemůže, ale opak je pravdou. Slovensko to v posledním období názorně ukazuje. Maďarsko už delší dobu. Mohli bychom vyjít z naší nedávné historie a podívat se, co se dělo na československé politické scéně po roce 1945, ale na to jsme příliš pohodlní a líní. Nabubřele se domníváme, že to víme a jsme poučeni. Ale nejsme. Proč bychom měli být? O historii se téměř nikdo nezajímá, o mladší generaci nemluvě, která jména jako Hitler, Stalin či Gottwald sotva kdy zaslechla.
Avšak i v tomhle padá máslo na naše hlavy. Nezajistili jsme, aby se ve školách intenzivně a do hloubky vyučovaly dějiny dvacátého století, období naprosto klíčové a zásadního pro náš stát a současný vývoj, myšlení, etiku i morálku. To, co nás formuje, jak žijeme, chováme se i přemýšlíme, má hluboké kořeny právě v minulém století, o kterém toho ale moc nevíme.
A nemusíme chodit tak hluboko do historie, abychom pochopili, že dosud nemáme vypořádaný vztah s komunismem a jeho zločiny z období 1948 - 89. Tím, že u nás po roce 1989 nedošlo k masivnímu a zásadnímu širokému trestnímu postihu lidí zodpovědných za politické procesy a justiční vraždy, perzekuci tisíců rodin odpůrců režimu, věznění a pronásledování, vyhošťování atd, si naše společnost nikdy dostatečně neuvědomila, že konat takovéto činy v rámci jakékoliv ideologie či režimu je nezákonné a tudíž trestné. Zlo se tak v duchu myšlenky, co jsme si to jsme si, jednoduše zrelativizovalo. Lidé - běžní občané (a hlavně oběti a jejich rodiny) se nedočkali logicky očekávané spravedlnosti a díky tomu podvědomě nemohli zaujmout negativní postoj k politice lži vedoucí ke zločinu. Nevznikl tak důrazný morální apel pro všechny bez rozdílu, že pokud někdo spáchá (politický) zločin, bude za to samozřejmě potrestán. Žádný trest, až na pár výjimek, nikdy nepřišel.
A právě v tomto spatřuji zásadní problém české společnosti ve vztahu k rudé totalitě: nepochopili jsme se všemi důsledky, že komunismus je nebezpečný. Kdyby se však náhle toto nebezpečí a zlo objevilo v reálné formě (například jako sexuální či rasová persekuce, postihy novinářů, vyhazovy, cenzura apod.), bude už na protesty pozdě.
Zkusme zatnout zuby a nenechat lži a manipulace zamořit náš veřejný prostor. Musíme najít sílu a jasně se proti tomu vymezit, reagovat, argumentovat, vyvracet lži, oponovat, vzdělávat se. Jinak se nám může stát, že soudruh Zaorálek bude za pár měsíců organizovat oficiální referenda za opuštění bezpečnosti i našich dlouhodobých spojenců jenom proto, že jemu (a dalším extrémistům) se to hodí do krámu na cestě k moci. I když je dopředu jasné, že je to lež, manipulace a zlo. Jen je převlečené do líbivých slov a předvolebních hesel, přesně tak, jak to mají bolševici naučené z minulosti. Oni totiž, na rozdíl od lidí svobodomyslných a tolerantních, některé praktické věci nezapomněli a neváhají je proti svým odpůrcům kdykoli použít.
