Článek
Tak vám sednu do tramvaje, do té staré, co má vlídnější tvary jak z pohádky. Sedačky má ulité pro prdel.ky všech velikostí i tvarů a v zimě umí zahřát. Jedeme přes Újezd, ochutnáme kousek Malé strany, pozoruji ten všetečný lidský cvrkot. Dva kroky vedle mě stojí hezká slečna, přes rameno a přes ruku šátek, a v tom šátku cosi. Už dle výrazu její tváře něco milého, tvarem i velikostí jak miminko. Chcete pustit sednout slečno? Ne, děkuju, moc děkuju. Její oči mluví o laskavosti. A další člověk opět, slečno, pojďte si prosím ulehčit život a sedněte si. AnooOpět odmítá s úsměvem na tváři. Slečna na sedačce přede mnou opakuje rituál nabídky a zve na své místo tentokrát mladého staříka, a ten s díky a s úsměvem odmítá, je přece ještě tak mladý a silný. Slečna klopí oči a červená se z tajené radosti. Chystám se vystoupit, zvedám své pozadí a v tom šátku spatřuji malinké, chundelaté štěně kokršpaněla, uzlíček spícího plyšáka. Až se mi chce ho pohladit, ale nerad bych ho v tom koutku lidské mámy probudil. A také potřebuji vystoupit. To malé štěně, obmyšlené lidské mládě, probudilo lidskost. Ani o tom nejspíš nevědělo, ale možné je všechno.
Je moc dobře, že je na Láska na světě.
