Článek
Nefalšovaná exploze veselí, která těsně po vyhlášení výsledků eurovoleb vypukla ve štábu hnutí ANO, nesignalizovala jen čirou radost z volebního výsledku. Ten jistě mohl být lepší, nasvědčovala tomu jak politická situace, tak předvolební průzkumy. Andrej Babiš ale dostal od voličů naději s výhledem do příštích parlamentních voleb, které jsou už za rohem. Nejsilnějšímu opozičnímu hnutí zoufale chyběl koaliční partner – a ten se právě objevil na scéně.
Eurovolby jen potvrdily, že Babiš má svůj strop. Ačkoliv mu průzkumy veřejného mínění čas od času přisuzují třicet procent a více, třetinu voličů na svou stranu ve skutečnosti nikdy nezískal a zřejmě už ani nikdy nezíská. Naopak se ukázalo, že protivládní voliči jsou čím dál tím více ochotni pošilhávat po jiných spasitelích. Babiš může jednou provždy zapomenout na to, že by někdy složil jednobarevnou vládu a ze všech jeho vyjádření bylo evidentní, že i přes veškerou protievropskou a konzervativní rétoriku na domácí půdě se mu do holportu s příliš radikální SPD nikdy moc nechtělo. Pokud Babišovu týmu něco v poslední době přidělávalo vrásky, tak skutečnost, že by v příštích parlamentních volbách sice mohl zvítězit, ale nakonec by zůstal sám jako ten pověstný kůl v plotě. V opozici.
Tento zapeklitý rébus mu pomohl vyřešit největší skokan eurovoleb, koalice hnutí Motoristé sobě a Přísaha. Spojení dvou zdánlivě nesourodých subjektů (spojuje je snad jen odpor proti migraci, Green Dealu a boj za zachování spalovacích motorů) se totiž od začátku netajilo tím, že eurovolby budou jen testem voličských nálad. Jejich skutečnou ambicí je mluvit do složení příští vlády, a to po boku Babiše. Nepochybně s ním lídři obou hnutí, tedy Petr Macinka a Robert Šlachta, najdou společnou řeč mnohem snáz než s jakoukoliv ze stran současné vládní pětikoalice.
Je také docela dobře možné, že řada konzervativních členů ODS, nespokojených s nevyhnutelnou hlubší integrací strany se skomírajícími lidovci a TOP 09, nyní odpustí Šlachtovi zásah na Úřadu vlády v roce 2013, který skončil pádem kabinetu Petra Nečase, a vrhnou se do jeho náruče. Nebyl bych vůbec překvapený, kdyby jedním z volebních lídrů Motoristů a Přísahy do parlamentních voleb byl Jan Zahradil. Pravicový matador se netají tím, že do politického důchodu se mu nechce, jenže v jeho mateřské partaji už ho nejspíš žádná budoucnost nečeká, alespoň ne do příštích voleb. S předsedou Motoristů jej pojí nejen láska k tvrdému rocku, ale také spřízněnost s exprezidentem Václavem Klausem, jedním z nejhlasitějších kritiků současné vlády.
Petr Fiala může být s volebním výsledkem v zásadě spokojen. Všeobecně očekávaná zabijačka, kvůli které by musela ODS narychlo svolat volební kongres, se nekonala. Koalice Spolu je v podstatě na svém, a to i přes vládní odpovědnost v nelehké době, objektivně se zhoršující ekonomickou situaci občanů (která jde zčásti na vrub vlád minulých) a frapantní porušování některých volebních slibů. Horší situace je však u potenciálních koaličních partnerů. Piráti si výprask u volebních uren mohou vyhodnotit tak, že jim uškodila účast v „pravicové“ vládě a zkusit získat zpátky protestní voliče – reálně jim tak hrozí, že v příštím roce zůstanou za branami Sněmovny. Hnutí STAN i přes velmi slibně rozjetou kampaň, v níž předstíralo, že je opozicí uvnitř vlády, udělalo největší chybu, když ve finále vsadilo všechno na Danuši Nerudovou. Jako by marketéři hnutí nevěděli, že Nerudová už v prezidentských debatách odhalila svou největší slabinu, a tou je komunikační i argumentační prázdnota.
Nebyla to jediná chybná strategie, kterou parlamentní strany v eurovolbách učinily. Vysloveně špatná byla sázka SPD na Petra Macha, a to z obou stran. Bývalý lídr pravicových Svobodných zapůsobil na levicový elektorát SPD nepřesvědčivě a nevýrazně. Z debat, které absolvoval, bylo evidentní, že do zpátky do Bruselu pod vlajkou SPD jej žene spíš ekonomická motivace, než ideologické ukotvení a jeho výkon byl přinejlepším křečovitý. Naplno se to projevilo ve volebním debaklu, kdy se SPD do europarlamentu málem nedostala, navíc Macha na preferenčních hlasech přeskákal současný europoslanec Ivan David, pro kmenového voliče SPD mnohem čitelnější. Opozičnímu hnutí, které si věřilo na deset procent a více, nejméně polovina voličů utekla k Filipu Turkovi, který byl směrem k protestním voličům zkrátka uvěřitelnější, a také ke Kateřině Konečné, která se postarala o další překvapení těchto voleb.
Nechala se inspirovat úspěchem Petra Fialy v parlamentních volbách, a stačilo jí jen schovat zprofanovanou značku KSČM. Má nesporně šanci zasednout i v příští Sněmovně. Na rozdíl od sociální demokracie, jejíž představitelé by si už měli uvědomit, že mrtvého koně nevzkřísí, a to zvláště, když pošel už před lety. To samé platí i o dalších několika stranách a hnutích (Svobodní, PRO, Trikolora…), jejichž jediným dnešním motorem existence je už jen vidina čerpání státního příspěvku.
