Článek
U nás doma v Hobitíně vedeme debaty o tom, jestli náhodou ten strach z Mordoru není zbytečný, když nám mrkev pořád tak hezky roste. Jestli lidé ostrovních států, kterým hrozí, že prostě zmizí pod hladinou oceánu, nejsou jen trochu přecitlivělí.
Snad už většina z nás nezpochybňuje rostoucí množství skleníkových plynů v atmosféře, ani rostoucí průměrné teploty na planetě Zemi, ale intuice malého národa ve vleku dějin nám říká, že do rozhodnutí mocných vstupují i jiné faktory a zájmy. A i kdyby jim šlo jen o planetu, moci si pěstovat fíky je vlastně fajn. Jestli dojde k tomu průšvihu, o kterém mluví vědci, a část planety se stane prakticky neobyvatelná, tak se to bude dít někde daleko, daleko za tím naším polem s mrkví, kam vůbec nemá cenu chodit.
Když je třetí rok po sobě sucho a mrkev přestává růst, začínáme tušit, že i tady u nás se bude muset něco dělat. Souvislost mezi stoupající teplotami, častějšími klimatickými katastrofami a faktem, že právě my vypouštíme tolik skleníkových plynů jako nikdy v historii, nás začíná nepříjemně svrbět. Jenže co my s tím? Co má skutečný dopad a co situaci nepomůže? Co je greenwashing (předstírání zelenosti jen tak na oko) a co opravdová snaha o změnu? Co jsou unáhlené reakce, co hysterie, co je věda a co geopolitika? Kolem tématu je spousta emocí, které někdy vedou extrémním pozicím.
Navíc všichni uznávají, že dopady chování jednotlivce na klima jsou malé. Jde přece o státy a velké firmy, které mají na svědomí naprostou většinu emisí. Jenže, změní se chování velkých korporací a rozhodování státníků, když se nepromění celá společnost? Samé otázky a odpovědi jsou nejasné. Místo abychom se pídili po pravdě, potřebujeme se usadit na jednom konci spektra. „Bez radikální změny chování každého z nás se nikam nedostaneme. Nejíš cvrčky, vraždíš planetu,“ říkají jedni. A z druhé strany zaznívá: „Ať se to řeší jinde. Tím, že si nedám hamburger a nepoletím na dovolenou, planetu nezachráním.“
Tyhle dvě pozice budou určitě souviset s věkem. Mladí chtějí častěji věci kolem sebe měnit a jsou za to ochotni něco obětovat. To je pro planetu je dobrá zpráva: lidstvo bude jako celek čím dál tím zodpovědnější. Já se ale chci věnovat postojům mojí, střední generace, která se potácí někde mezi. Nechce se nám pochodovat za klima, vidíme chyby a rozpory v projevech evropských politiků a některé věci jsou pro nás přece jen „trochu moc“. Má to ale znamenat rezignaci na řešení problému, který tady zkrátka je?
Na pomoc, jak mluvit k těmto skeptikům, si vezmu filozofii mnichů z tajemného údolí Šangri-la z románu Jamese Hiltona Ztracený obzor. „Především vyznáváme víru v umírněnost,“ vysvětluje mírným hlasem mnich. „Hlásáme, že vyvarovat se přehánění v čemkoli je ctností - že je dokonce ctností, dovolíte-li mi ten paradox, vyvarovat se přehánění i ve ctnosti.“
Tomuto publiku tedy spolu s těmito mnichy nabízím následující návod, jak nebýt ropákem, a zároveň si dopřát v létě grilovačku. Vezměte si z něj, co chcete, a hlavně ho neplňte úplně, pamatujte na umírněnost.
1. Maso. Ono nejde ani tak o to, že krávy pšoukají skleníkové plyny, ale že lidstvo nemůže získávat proteiny z masa v takovém množství jako nyní. Živočišná velkovýroba je z hlediska planety nákladná. Není na to dost půdy ani vody. Pokud se nechcete zbavit požitku ze šťavnatého steaku nebo párku v rohlíku, pomůže, když maso omezíte. To, že se dá najíst i bez masa, je nezpochybnitelná pravda. Tak proč si maso nedat k obědu jen jednou, dvakrát, třikrát do týdne? Pokud bychom jako společnost snížili spotřebu na polovinu, úplně by to stačilo.
A k tomu jsou tu ty velkochovy, které se snad nikomu nelíbí. Takže raději jedno bio kuře než dvě vodňanská. Jinak krávy na kopcích ať se pasou, ty planetě neubližují, naopak. Ano, chápu, že někdo prostě maso musí. Pokud mezi ně patříte, nedívejte se však na vegetariány jako na podivíny, ale jako na ty, kteří vám z hlediska udržitelnosti planety země váš jídelníček umožňují. A prosím, nestěžujte si, když na rautu nebudou řízečky.
2. Auto. Jestli ho nepotřebujete, tak si ho nekupujte. Jestli ho potřebujete, máte hodně peněz a líbí se vám, když auto bzučí, pořiďte si elektromobil. Pokud ten nechcete nebo mu nevěříte nebo čtete Svět motorů, zvažte alternativy. Auto na LPG sice není klimaticky neutrální (to není ani elektromobil), ale je výrazně lepší než benzín nebo nafta. A investici máte do roka zpět. Samozřejmě, i když auto máte, jezděte MHD nebo na kole, když to jde.
3. Létání. Na inovace pohonu letadel marně čekáme. Zatím by mohlo stačit, kdyby se nelétalo zbytečně. Část lidí může tohle přeskočit. Kdo nelétá, neškodí. Ostatní se mohou po blízké Evropě přepravovat vlakem, místo dvou eurovíkendů zůstaňte někde jeden týden, bude to víc v klidu. Při nákupu letenek koukejte na to, jak je spoj efektivní z hlediska uhlíkové stopy. A pokud máte soukromé letadlo, nechte ho v hangáru. V první třídě prý mají skleněné skleničky, šampaňské a kovové příbory, takže z hlediska spotřeby plastů cajk. Nebo s sebou vezměte kamarády. Hodně kamarádů.
4. Energie. Část energie je z uhlí, proto čím míň jí spotřebujeme, tím míň bude špinavé energie potřeba. To stejné se týká zemního plynu. Takže šetřit, neplýtvat, zateplovat! Ale o tomhle snad vzhledem k cenám není nikoho nutné přesvědčovat. Jinak není potřeba vařit stále dokola plnou konvici vody, ale zároveň nepomůže, když si LED žárovku z Číny za měsíc odpálíte neustálým zhasínáním a rozsvěcením. Pokud na to máte peníze, obnovitelné zdroje jsou investicí do vlastní nezávislosti i budoucnosti planety. Snad se brzy začnou budovat menší ostrovní systémy a zelená energie bude dostupná více lidem.
5. Voda. Opakem vody je sucho. Naše západní civilizace stojí na předpokladu, že vody je nekonečné množství. To bohužel není. Lidé, kteří chodí pro kanystr s vodou desítky kilometrů daleko, nechápou, že si tady u nás pitnou vodou splachujeme záchody. Spotřeba vody na člověka je u nás zhruba sto litrů na den. Mohlo by to být méně? Určitě mohlo. Ano, jeden perlátor planetu nezachrání. Ale když ho bude mít každý a když si odpustíte vanu, zkrátíte sprchu, zefektivníte praní a zainvestujete do myčky, pomůže to. Pokud je kde, má smysl zachytávat dešťovku a využít ji pokud možno i v domácnosti. Pokud jste zemědělec, vlastník půdy nebo majitel lesa, máte v rukou klíč k řešení a můžete toho dělat daleko víc. A kupovat petky s balenou vodou je opravdu zbytečné, na kohoutkovou vodu ještě u nás nikdo neumřel.
6. Konzum. Snad už chápeme, že nákupem dalších a dalších věcí se do blahobytu „nepronakupujeme“. Škála toho, co se dá dělat, je široká. Vyberte si pár věcí, které vám neublíží nebo vás budou rovnou bavit. Někoho baví věci spravovat místo toho, aby je vyhazoval nebo nakupoval, někdo objeví zalíbení v módě ze second handů. A pak je tu takové to minimum, jako dávat přednost lokálním produktům a z Číny si kupovat jen to, co se jinde nedělá, na nákup chodit s taškou, kterou používáme opakovaně, a nekupovat si pokaždé novou, omezit zbytečné obaly, samozřejmě zodpovědně třídit. Ano, ono se nezpracuje všechno, ale i ta část je dobrá. Když každý udělá jen něco, umírněně, ušetříme si společně ohromné tuny odpadů. Zajímejte se o to, jak se chovají firmy, u kterých nakupujete, dejte přednost těm, které se chovají zodpovědně. I firmy se zajímají o to, co od nich žádají zákazníci, a proto vaše spotřební chování v důsledku motivuje celý sektor k proměně.
7. Politika a občanská společnost. Ano, máme demokracii. A ano, stát toho zmůže daleko víc než jednotlivec. V té velké politice koukejte na programy politických stran. Politici se stejně jako firmy zajímají o to, co chtějí jejich voliči, a čím víc lidí bude považovat klima za důležité téma, tím víc se i politici budou k tématu stavět zodpovědněji a zohledňovat ho ve svém programu. V lokální politice tlačte na zastupitelstva, aby rozhodovala zodpovědně. Na místní úrovni se dá spousta věcí udělat dobře i špatně. Obce ovlivní, jací zemědělci budou hospodařit na obecní půdě, jestli se budou vysazovat stromy, jak se bude budovat nová infrastruktura, zda se zateplí obecní budovy. Přispět dobré věci se dá také zapojením do občanských iniciativ nebo přinejmenším jejich finanční podporou.
8. Zaměstnání. Každá firma - od malé přes velký podnik až po nadnárodní korporaci - má vliv. A každý zaměstnanec má nějaký vliv na svou firmu. Dejte najevo, že zodpovědnost k přírodě a klimatu je pro vás důležitá. Pomůžete tak managementu dělat změny, o kterých si mohli myslet, že jsou nepopulární. A pokud jste v managementu, dělejte změny vy. Beztak vám to za chvíli přikáže Evropská unie, tak aspoň budete napřed.
9. Odpustky. Neboli kompenzace uhlíkové stopy. Když už musíte dělat něco, co emituje skleníkové plyny, je možné i jako jednotlivec kompenzovat uhlíkovou stopu. Ale pozor, abyste jen nepodpořili greenwashing nějaké mazané korporace. Navíc tyhle mechanismy mohou být jen dočasné. Nelze dlouhodobě ničit a zároveň spravovat. Je třeba neničit a regenerovat. Na úrovni jednotlivce je možná lepší podpořit smysluplné konkrétní projekty - ať už někde daleko ve světě, kde klimatická změna doslova ničí živobytí lidí, nebo u vás v okolí.
10. Rodina a přátelé. Jestli máte děti, nejdřív je chvíli vychovávejte a pak je podpořte v tom, co dělají. Budou totiž daleko zodpovědnější než vy. Bavte se o ekologii s lidmi kolem vás. Ve společnosti koluje mnoho dezinformací a mýtů. Zajímejte se, studujte zdroje, nenechte se manipulovat. A lidem, kteří pořád nevědí, jak tento problém uchopit, třeba pošlete tenhle návod.
Možná se ptáte, jestli tohle všechno autor dělá.
Ano, dělá. Umírněně.
