Rozpad české zahraniční politiky

Andrej Babiš není v zahraniční politice slabý v tom smyslu, že by nedokázal prosazovat své zájmy. Problém je v něčem jiném. Jeho zájem a zájem českého státu nejsou totéž. Babiš a Motoristé, v čele s Petrem Macinkou, reprezentují transakční politiku, která se v každém okamžiku ptá, co mi to přinese teď. Ne co to bude znamenat za rok, za pět let, nebo v krizi.

Dlouhodobé ukotvení, konzistence a hodnoty zahraniční politiky jsou pak buď odsunuté na druhou kolej, nebo se z ní úplně vytrácejí. To nemusí být ohrožení pro velmoc, ale pro stát velikosti České republiky je to zásadní problém.

Od nástupu nové vlády slyšíme souběžně výroky, které se navzájem vylučují.

Podporujeme Ukrajinu, ale jen pokud nás to nic nestojí. Chceme obnovit dobré vztahy s Čínou, ale zároveň nechceme poškodit vztahy s Tchaj-wanem. Hlásíme se k respektu k suverenitě států, ale váháme, proč se jasně postavit za Grónsko ve chvíli, kdy americká administrativa eskaluje tlak na Dánsko a Grónsko.

Tato politika všech azimutů, kterou jsme znali už z doby Miloše Zemana, přestává být v dnešní geopolitické situaci udržitelná. Svět se polarizuje a státy jsou více a více tlačeny k tomu, aby bylo jasné, na čí straně barikády stojí. A to nejen rétoricky, ale konkrétními kroky.

A není to otázka pouze pro Českou republiku. Podobnou zkouškou prochází i Evropská unie, která osciluje mezi pasivním vícestátním byrokratickým blobem a supervelmocí, která neví, že je supervelmocí.

Česká republika tradičně nehraje hlavní roli ve světové geopolitice. Je to dáno ekonomickým i vojenským potenciálem, ale i geografickou polohou. To ale neznamená, že nemáme vliv. Máme dobrý potenciál být důležitým partnerem větších koalic, který sice hraje druhé housle, ale právě skrze koalice může ovlivňovat širší dění a prosazovat vlastní zájem. To je realistická geopolitika malého státu.

Babišova inspirace Trumpovým transakčním přístupem má zásadní problém. Česká republika nedisponuje stejným mocenským aparátem jako Spojené státy. To znamená, že česká „transakční strategie“ nemá čím skutečně tlačit a často se tak redukuje jen na vyděračský potenciál, který z nás dělá potenciálního trojského koně uvnitř vlastní aliance, podobně jako dnes funguje Slovensko a Maďarsko.

Strany jako SPD nebo Motoristé pochopily, že hlavní bojiště o jejich voliče se neodehrává ve veřejnoprávních médiích. Odehrává se na sociálních sítích, v uzavřených skupinách a v informačních bublinách.

Sociální sítě vytvářejí prostředí, ve kterém se k lidem dostávají jen některé informace, zatímco jiné jsou potlačeny nebo vytlačeny. Ve výsledku mohou různé části společnosti žít v odlišných realitách a reagovat na zcela odlišné světové dění.

Nedávno jsme například viděli, jak Filip Turek doprovázel ministra zahraničí Petra Macinku na Ukrajinu. Navenek šlo o gesto podpory Ukrajině. Zároveň však vznikla domácí interpretace určená pro specifické publikum, která mohla u části voličů vyvolat opačný dojem a nabídnout situaci s jiným výkladem. Podobný mechanismus používá ve své komunikaci i Tomio Okamura, například ve svém novoročním projevu určeném pro jeho voličské jádro.

Rozdílná komunikace směrem navenek a směrem dovnitř ale vytváří zásadní riziko. Radikalizuje část společnosti a posouvá ji k geopolitickým postojům, které jdou přímo proti zájmu českého státu.

Včerejší světový řád byl postavený na mezinárodním právu a na principu suverenity států. Ne vždy to fungovalo ideálně a ne vždy spravedlivě, ale byl to systém relativně stabilní. Dnešní světový řád se posouvá k modelu, který je založen na síle a na odvaze uzurpovat si to, na co kdo má moc.

To je pro zemi, jako je Česká republika, špatná zpráva. Malé státy mohou vzkvétat v systému pravidel. V systému síly se mohou velmi rychle stát obětí mocenských zájmů silnějšího státu.

Česká republika nepotřebuje být globálním lídrem ani nečitelným oportunistou. Česká republika potřebuje snižovat bezpečnostní nejistotu a udržet si schopnost konzistentního koaličního ukotvení, a to jak po ekonomické, tak po bezpečnostní stránce. Pro velmoci může být zahraniční politika zbraní, pro malé státy štítem.