Článek
1. Pekař Josef
Všichni je známe a všichni se jim vyhýbáme. Žijí životy vedle nás, ale zároveň v jiných světech, než jakými kráčíme ke hrobu my. Naše těla se potkávají, ale naše duše dělí celé světy. Mluvím o podivínech, bláznech a polobláznech, kteří zaplňují velká nádraží, ale najdeme je i jinde. Mluví nebo zpívají si sami pro sebe, páchnou alkoholem i čímsi horším, hrají na hudební nástroj aniž by žebrali, anebo třeba i žebrají. Nebo „obtěžují“ jenom tím, že žijí a myslí tak hrozně moc jinak. Odpuzují, ale v jejich očích bývá někdy tajemství. Někdy, opravdu jenom někdy, vidí dál než my a celá jejich odpudivost je jen v ohromné jinakosti, se kterou je nemožné se dokonale vyrovnat. Někdy je za nimi dílo, které nás „normální“ daleko přežije (jak asi působil na své kolegy v JZD básník Bohuslav Reynek?) a někdy zemřou po životě žitém tak naplno, jak to z nás „normálních“ dovede málokdo…
Dovolte mi vyprávět příběh takového blázna a alkoholika, jehož tělo zasypal před víc než stoletím prach Sahary, který pekl chleba, hrál na housle a prožil zajetí fanatiky, blázna, který mnoho trpěl a mnoho žil …
Jmenoval se Josef, což si Afričané upravili na „Džosepi“, příjmení zavál čas. To málo co z jeho života víme se odehrálo v posledních letech 19. věku na rozhraní Egypta a Súdánu. Objevil se roku 1889 ve městě Wádí Halfa, kde se živil jako pomocník v pekárně vlastněné několika Řeky. Ve volném čase hrál na housle, hodně jedl a pil. Když se exotického cizince s neobvyklým hudebním nástrojem tázali odkud pochází, říkal, že z Čech.
Kde se tady, na konci světa, proboha vzal český houslista? To už se asi nikdy nedozvíme, ale pokud by se Džosepiho příběhu někdy ujal nějaký romanopisec, nabízím mu k použití následující nápad. V súdánském Chartúmu působil ve druhé polovině století rakouský konsul Martin Hansal, původem z moravských Velkých Dyjákovic. Džosepi třeba přišel do Afriky v jeho doprovodu. Někde po cestě, řekněme v Alexandrii, se ztratil a svého zaměstnavatele pak doháněl po způsobu Švejkovy anabáze mnoho let. Ve Wádí Halfa jej zastihla zpráva o dobití Chartúmu mahdisty, při němž Hansal zahynul. Nevěda co dál, přijal Džosepi práci v pekárně a zůstal zde. Anebo s Hansalem dojel až do Chartúmu. Sloužil tu svému zaměstnavateli až do obležení a pádu města. Pak by se dal na útěk směrem na sever a v prvním bezpečném městě se – vyčerpán a bezprizorní - usadil. Kdoví … možná se Josef dostal na egyptsko-súdánské pomezí v doprovodu některého z českých cestovatelů a lovců, kteří tam v daném období působili, možná úplně jinak. Prostě tady roku 1889 byl.
Džosepiho Wádí Halfa už neexistuje – zalily ji vody Asuánské přehrady a město nesoucí dnes toto jméno zbudovali až poté. Stejně jako jeho zaplavený předchůdce je významným transitním bodem mezi dvěma severoafrickými státy. Stejně jako jeho zaplavený předchůdce je místem prašným, nehostinným, byť svými obyvateli milovaným – když přijeli bagry aby staré město strhly postavili se místní na násilný odpor, který nakonec zlomila armáda. Dívá-li se člověk ze střední Evropy na fotografie Wádí Halfy dostupné na internetu, jen stěží chápe jak může někdo lpět na tak neutěšeném kraji a už vůbec si neumí představit jak se tady asi cítil náš houslista. Tady není barvitý orient, tady je poušť, poušť se vším co tohle slovo v sobě nese.
2. Súdán v Josefově době
Abychom porozuměli okolnostem v nichž bylo Džosepimu žít, bude nutné říci si pár slov o dějinách Súdánu 19. století. Súdán, nebo lépe nilský Súdán, to je řeka a její nejbližší okolí na jedné straně a poušť či pustá savana na straně druhé. Kolem řeky jako dopravní cesty existovala města a malé státy žijící z obchodu. Dárfúr, Kordofán, Dongola … Tady všude se zastavovali kupci putující Afrikou od jihu k severu a naopak. Zboží jímž obchodovali byli ponejvíce černí otroci. Sílu, slzy a krev směňovali za výrobky technicky vyspělejšího Středomoří. V súdánských městech si opatřovali zásoby a občas provedli směnu či nahradili mrtvé ze smutných karavan novým lidským zbožím. Partnerem a ne vždy dobrovolným jim byl kočovný a polokočovný lid z pustého zázemí měst.
Egyptský vládce Muhammad Alí, který z chudičké provincie na okraji říše osmanského sultána vytvořil regionální mocnost, se rozhodl dostat výnosný obchod s otroky pod svou kontrolu. Po roce 1820 vyrazila jeho moderně vyzbrojená armáda na lodích po Nilu směrem na jih. Malá mocnářství při řece neměla proti vojsku jehož se bál i formální Alího pán, pádišáh v Cařihradu, vůbec šanci. Některá se vzdala, jiná byla dobyta. Egyptu, formálně pak Turecku, připadlo poříčí Nilu až kamsi do nitra kontinentu. Súdánci se s novými vládci smiřovali těžce. Zvýšená efektivita obchodu s otroky pod státním monopolem těžce zkrušila černý lid. Ten světlejší zase trpěl tím, že mu jeho zdroj obživy sebrali cizinci ze severu, že doposud volný život spoutala výkonná egyptská administrativa. Ale všeho do času. Afrika začínala přitahovat pozornost kořistníků uvažujících v daleko větších měřítkách než si sultáni v hliněných pevnůstkách při velké řece vůbec dokázali představit. Muhammad Alí o těch měřítkách asi uvažovat dovedl, ale neměl prostředky aby v jejich rámci mohl jednat… Ti kořistníci sídlili v luxusních palácích při Temži a Seině. Po polovině století se Egypt (aniž by se někdo obtěžoval zrušit jeho formální příslušnost k Turecku) dostal pod anglický vliv. Soubor politického nátlaku, vojenských výhrůžek a finančních machinací vedl k tomu, že v Egyptě o všem důležitém rozhodovali britští „poradci“, jakkoliv gentlemani z Londýna vždycky odmítali, že by snad země pod pyramidami byla jejich kolonií. Ó to nikoliv, milí kolegové z Paříže, Berlína nebo Petrohradu sledující tak žárlivě rozvoj britského impéria. My, vědomi si břímě bílého muže, těm Egypťanům jenom pomáháme k rozvoji… Egypťanům „pomáhali“ Britové i s vládou nad Súdánem. To v podstatě znamenalo, že kořistění přineslo zisk Angličanům a rozhořčení domorodců bylo vždycky možné alespoň trochu nasměrovat na „spoluvládnoucí“ Egypťany. A pak přišla rána – Britové zakázali obchod s otroky. No ano, vždyť je nehumánní, nekřesťanský a zbytečně nákladný. Dělník ze sklepního bytu v Manchesteru nadělá taky spoustu práce a na rozdíl od otroka krmeného majitelem se živí sám. A nemusí být loven – v touze po žebrácké mzdě, která ho udrží na živu, o práci ještě prosí. I když, smluvní dělníky z Afriky, kteří na plantážích nahradí otroky je občas nutno tak trochu … ehm … ulovit… Ale o tom gentleman nekonverzuje, že.
Celá společnost nilského Súdánu stála na obchodu s otroky a tomu teď byl konec. Alespoň formálně. Zajímání a prodávání lidí pokračovalo, ovšem jako ilegální a tudíž i mnohem riskantnější a dražší podnik. Angličané ovšem zaváděli i další novoty, které život v zemi objektivně činily lepším, ale domorodci to pochopitelně nechtěli vidět. Dospělí muži si nikdy a nikde nenechají vnucovat jak mají žít byť by to bylo sebelépe míněno. Buď k tomu poznání dojdou sami nebo ho odmítnou.
Vypuklo povstání. Kdesi v pustině kolem sebe náboženský myslitel Muhammad Ahmad ibn Abdulláh shromažďoval stoupence návratu k ortodoxnímu islámu z časů Prorokových. Ve vhodnou chvíli se prohlásil mahdím, tedy Bohem vyvoleným vůdcem, který předchází „Poslednímu Soudu a vedl své lidi proti Britům a Egypťanům. Malé a roztroušené koloniální posádky neměly šanci se ubránit. Mahdího jezdci z pouště řečení Ansárové, ničili jednu za druhou. Prostí egyptští vojáci vedení anglickými důstojníky ostatně nepřekypovali nadšením, že mají padnout za britskou říši. Pokud mohli utekli, pokud ne, zemřeli. Mahdí, sám přesvědčen, že vede Boží při, neznal slitování. Když Britové viděli, že povstání nebude malou lokální vzpourou, snažili se přehodit odpovědnost za jeho potlačení na egyptskou vládu. Ta neměla ani vojenské ani finanční kapacity aby to dokázala. Posledním vážnějším pokusem dosáhnout něčeho silou byla britsko-egyptská expedice Williama Hickse. Bylo krátce po potlačení protibritského povstání Urábího paši, takže vojsko tvořili egyptští a britští vojáci, kteří proti sobě ještě nedávno bojovali… Podle toho to dopadlo. Na sever se nevrátil téměř ani jeden muž.
Ve Wádí Halfa i jiných říčních přístavech se objevovaly lodě s civilními uprchlíky, kteří líčili krveprolití páchaná mahdisty. Pak jejich příjezdy téměř ustaly – Ansárové ovládli i súdánský úsek nilského toku, což pro lodi znamenalo nebezpečí téměř smrtelné. Jen s obrovskou odvahou a obrovským štěstím občas někdo proplul.
Páni v Londýně uvažovali. Súdán sám o sobě je chudý region, do něhož se více investuje než z něj plyne. Jestliže Muhammad Ahmad vyhnal Angličany nepochybně nehrozí, že by se v dohledné době zmocnily země jiné koloniální mocnosti. Podtrženo, sečteno – pro britské impérium bude momentálně výhodnější na držbu Súdánu rezignovat. Časem se uvidí…
Do Chartúmu, za jehož hradbami nacházeli prozatím útočiště uprchlíci před mahdisty, byl vyslán generál Charles Gordon aby zajistil evakuaci Evropanů a Egypťanů. Gordon … vysoký blondýn se světlýma očima, miláček britských novinářů a zejména britských žen (byť on sám údajně dával přednost mladým mužům), fanaticky věřící křesťan a amatérský, ovšem o to zapálenější, teolog, velitel se zkušenostmi z britské, čínské a egyptské armády, bývalý súdánský guvernér, bojovník proti otrokářství, muž, který impériu sloužil v nejsložitějších situacích, tam kde bylo třeba odvahy chladnokrevnosti a neortodoxních řešení… Po smrti mu nadřízení stavěli pomníky, za života ho stejnou měrou nenáviděli i potřebovali. Obojí ze stejného důvodu, věci řešil po svém, bez ohledu na politiky a nadřízené, někdy ovšem i bez ohledu na realitu.
Gordon přijel do súdánské metropole na jaře roku 1884. Kolem města se již stahovali jednotky Ansárů. Místo organizování evakuace se generál rozhodl město bránit. Proč?
Neměl dost lodí na evakuaci civilistů? Věřil svému štěstí a intuici? V poslání od Boha? V to, že postaví nadřízené před hotovou věc a ti, v obavě aby prestiž kolonialistů neutrpěla rozhodující vojenskou porážkou a následným masakrem chartúmských, pošlou posily, které zemi k níž měl dobrodruh Gordon silný osobní vztah udrží ve svazku britské říše? Jestli se řídil poslední z uvedených možných motivací, tak mu to téměř vyšlo. Po dlouhé a statečné obraně město padlo 26. ledna roku 1885 . Pomoc vyslaná Londýnem byla tohoto data vzdálena jen několik dní cesty. Charismatický generál byl zabit na schodišti guvernérského paláce a vstoupil do britských legend a čítanek. Tam už se příliš nepíše o evropských a egyptských civilistech, o egyptských vojácích, o chartúmských domorodcích, kteří Ansárům nepřipadali dost věřící. Pád Chartúmu provázel obrovský masakr, jehož oběti mohli přežít, kdyby Gordon splnil příkaz nadřízených….
Široké pláně Súdánu se dostaly pod moc mahdího. Vznikl zde teokratický feudální stát, který poprvé v dějinách sjednotil většinu území moderního Súdánu. Zlikvidoval různé drobné státečky, které přečkaly expanzi Muhammada Alího. Napadal sousední křesťanskou Habeš. V mahdího říši platilo islámské právo podle toho nejortodoxnějšího výkladu, opět se šířilo otrokářství. A především se přísně střežila hranice s Egyptem. Vládcům v Omdurmánu, novém hlavním městě, bylo jasné, že dříve nebo později dojde k nové konfrontaci s Británií. Jejich víra v Boží poslání možná nebyla tak silná jako u řadových Ansárů, neboť na sever, proti nejsilnějším džaurům, nevěřícím, se – velmi realisticky – žádné tažení nekonalo. Mocný nepřítel se neprovokoval, zatím bylo nutno konsolidovat síly. Občasné nájezdy, které znepokojovaly Wádí Halfu i jiné pohraniční obce byly věcí lokálních pohlavárů nad nimiž neměli v Omdurmánu stoprocentní kontrolu. Ostatně říkalo se, že Muhammad Ahmad ibn Abdulláh po svém vítězství opustil, alespoň v soukromí, prostý životní styl Božího bojovníka a zařídil si přepychové sídlo s velkým harémem. Kdo ví, možná je to jen pomluva nepřátel … z historie ale víme, že různí povstalečtí vůdci po vítězství obvykle nedokázali lákadlu života v luxusu odolat, český Žižka nebo francouzský Robbespierre jsou v tomto ohledu vzácnými výjimkami.
Zatím ovšem zůstává nezávislý Súdán geopolitickou realitou. Ještě roku 1885 zemřel mahdí. O stabilitě režimu, který vytvořil svědčí i to, že přečkal změnu na trůně, spojenou s nutnou ideologickou deziluzí. Příchod mahdího měl předcházet konci světa a Poslednímu soudu. To se jaksi nekonalo. Mahdí zemřel jako každý jiný a do čela státu se postavil jeden jeho příbuzný, tentokrát již se „světštějším“, i když taktéž široké nároky deklarujícím titulem „chalífa“. Taková byla situace v roce 1889 když ve Wádí Halfě pekl náš Josef chleba…
Vraťme se tedy k němu.
3. Josefovy výpravy do Suákinu
Široké okolí Džosepiho znalo jako barvitou postavičku. To, že se rád napije samo o sobě nevyvolávalo takový podiv. Ve městech a vesnicích na Nilu žilo dost křesťanů, jimiž byli ostatně i jeho zaměstnavatelé, kteří pít alkohol směli A zdaleka ne všichni muslimové brali vážně Prorokův zákaz. Josef ovšem navíc vykazoval známky pomatenosti. Dochované záznamy je nespecifikují. Že však nebyl duševně zdráv vyplývá z jeho jednání v situacích, které popisuji níže. Těžko říci jakou poruchou nebo problémem trpěl. Cestovatel Bedřich Machulka, který vyslechl a zapsal vyprávění o Josefovi se domníval, že pomatenost souvisela právě s nemírným požíváním alkoholu. Snad měl pravdu, Cestopisy z pouštních krajin často líčí zkázu Evropanů, u nichž neschopnost sžít se s prostředím vede k permanentní opilosti a pak k šílenství.
Josef se jednoho dne sebral a vydal se do pouště. Známým ve Wádí Halfě řekl, že jde do Suákinu, súdánského přístavu na Rudém moři. Po dnešních silnicích, většinou kopírujících staré karavanní stezky je to asi 1400 kilometrů. A to kilometrů v nehostinné poušti. Džosepi sebou neměl víc, než co unesl na zádech, šel pěšky.
Vidíme jej, jak míjí poslední domky městečka, na zádech vak s trochou vody a jídla, pouzdro s houslemi. Jeho postavička se zmenšuje a zmenšuje, obklopená nekonečnou prázdnotou Sahary. Poušť otevřela tlamu, aby osamělého poutníka pozřela jako tolik jiných před ním i po něm. Proč mu někdo nezabránil v odchodu? Proč někdo nezakročil proti zjevné sebevraždě? Život jednotlivce neměl (a nemá) v těchto krajích valné ceny. Ať jde, chce-li. Zemře nebo přežije podle vůle Boží. K překvapení wádíhalfských a asi i Josefa samotného přežil. Poušť nesklapla čelisti. Žízní a horkem vyčerpaný poutník kdesi v pustině ztratil směr, který vedl stejně k Suákinu jako ke smrti a v poslední chvíli došel zpět k Nilu. Tam byla voda, lidé, život… Podél toku řeky se Josef dostal zpět do Wádí Halfy, zpět ke své práci v pekárně.
Řečtí majitelé jej vzali zpět. Asi byli rádi, že mají pomocníka, třeba blázna. Za hranicí číhali mahdího ansárové a kdo mohl hledal si živobytí na bezpečném severu. O pracovní síly byla nouze.
Zdálo by se, že pouštní dobrodružství Josefovi postačí na zbytek života. Že bude péct, hrát, jíst a pít ve Wádí Halfě dokud mu bude kráčet po tomto světě. Možná v sobě najde dost energie a vůle, aby se ze skličujícího prostředí pekárny na konci světa vytrhl a pokusil se dostat domů do Čech, nebo alespoň do civilizovanějších krajů při Středozemním moři. Ne. Džosepi se nějaký čas dával dohromady a potom znovu pekárnu opustil. Znovu vkročil do rozpálené tlamy pouště, před očima vidinu cíle – Suákinu. Opět se vlekl nazdařbůh divočinou, ale tentokrát osud nebyl milosrdný. Nepřivedl ho zpět k životodárnému Nilu, místo toho směřoval jeho kroky do cesty jízdní hlídce mahdistů. Náš pekař vstoupil na území Súdánu, svobodného, leč fanaticky věřícího a fanaticky nenávidějícího cizince. Tváří v tvář obávaným bojovníkům, při pohledu na zbraně v jejich rukou, na zbraně jimiž snad zakrátko přijde o život otevřel Džosepi pouzdro, vyňal housle a začal hrát. Naposledy. Jeden z ansárů mu je vytrhl a roztříštil o zem. V zemi bojovníků Božích je ovšem hudba hříchem před tváří Alláhovou. Kdo dnes může říci jak moc zle bylo v tu chvíli Džosepimu, co ztratil když uslyšel praskání dřeva a trhání strun… Nezabili ho. ..Jako potencionální špion byl odveden k výslechu do Omdurmánnu, metropole mahdistického státu.
Jak se v Josefově mysli, pokřivené nemocí či alkoholem, vynořila myšlenka jít právě do Suákinu?? Co pro něj mohlo právě toto město znamenat. Chtěl se snad vrátit do Čech a věda, že do Afriky ho kdysi dopravila loď, šel hledat přístav? Doufal, že v kosmopolitnějším prostředí přístavu najde posluchače, ochotné vnímat hru na housle tak cizí africkému hudebnímu vkusu? Nebo slyšel, že v přístavních bordelech najde děvčata ochotná za malý peníz potěšit i chudobného pekařského pomocníka? To všechno by Džosepi nalezl v Alexandrii, kam mohl cestovat relativně bezpečně a rychle po Nilu, nebo alespoň podél něj.
Utkvělá touha po Suákinu naznačuje, že Josef snad opravdu měl něco společného s Chartúmem před jeho dobytím mahdího vojsky. Jakýkoliv uprchlík ze súdánské metropole měl v podstatě dvě možnosti jak se dostat do bezpečí. Buď po Nilu a v tom případě by první bezpečnou zastávkou byla Wádí Halfa, nebo po souši a pak by si mohl oddechnout za hradbami Suákinu, který se po celou dobu povstání udržel mimo kontrolu ansárů… Zdá se, jakoby Josef ve Wádí Halfě na někoho čekal, nebo někoho hledal. Když neuspěl, rozhodl se zkusit štěstí ve druhém z míst kam se mohl dostat uprchlík před mahdisty. A jedině fantasie nám může naznačit kdo byl tím uprchlíkem na kterého Džosepi čekal a odkud se znali. Pracoval snad Džosepi přes obležením města v Chartúmu, pověstné štěstí opilcovo mu umožnilo útěk a on čekal na příbuzného, kamaráda, ženu (neboť i podivín může mít rád) … kterého či kterou na útěku ztratil? Kdo ví. Ale pro jeho ochotu riskovat život aby se dostal právě do Suákinu je to velmi pravděpodobné vysvětlení.
Suákin … Zastavme se chvíli u tohohle vytouženého, ale nikdy nedosaženého cíle Josefových cest. V 19. věku byl významným bodem transkontinentální dopravy. Kupci zde po strastiplné cestě z nitra Afriky překládali své zboží na lodi. Ty pak vyplouvaly k blízkým břehům Hedžázu, ale i dále, do Ománu, Indie. Po otevření Suezského průplavu se Suákin stal jednou ze zastávek na této nové námořní cestě, ale brzy mu začaly úspěšně konkurovat Port Saíd a jiná místa. Zboží, které se v Suákinu překládalo na lodi byli především zotročení lidé a britská kampaň proti obchodu s otroky přístavu zlomila vaz. V Josefově době už měl největší slávu za sebou, i když si určitý význam udržoval například jako místo kde se shromažďují poutníci do Mekky. Do Džiddy, přístavu obstarávajícího lodní dopravu pro vnitrozemská svatá města Mekku a Medínu, odtud není po moři daleko.
Pokud se někdy Súdán stabilizuje a najdou si sem cestu turisté, stane se ze Suákinu jistě jedno z nejnavštěvovanějších míst. Staré město leží na ostrově v hlubokém zálivu a je téměř neobydlené. V kdysi rušných ulicích je ticho, kupecké paláce se rozpadají. Stavěli je z místní suroviny – korálového vápence. A ten málo odolává tvrdému klimatu Sahary. Z rozlehlých domů jsou ruiny připomínající často více přírodní útvar než lidské dílo. A najednou, někde v rohu, skryt před přímým působením větru nesoucího drobný, obrušující písek, září perfektně dochovaný detail někdejší kamenické výzdoby. Jemná a pomíjivá krása lidské práce tu z posledních sil odolává věčnosti v podobách větru, písku a soli …A zatímco na ostrově se někdejší nádhera sídel otrokářů mění na prach, rozlehlá předměstí na pevnině žijí chudým, leč rušným životem saharského maloměsta.
Džosepi nic z toho neviděl. Místo toho se ocitl v Omdurmánnu.
4. Josef vězněm
Omdurmán, hlavní město mahdistů, bylo v podstatě domorodé předměstí Chartúmu, bašty cizích vládců nad Súdánem. Od metropole spálené před lety ansáry je odděleno pouze tokem Nilu a několika kilometry fádní krajiny. Dnes již ostatně splynulo s obnoveným Chartúmem. V době, kdy sem byl eskortován Džosepi zůstával však ještě Chartúm v troskách. V nové metropoli rostla monumentální hrobka Muhammada Ahmada, dokumentující více než co jiného odvrat od někdejšího náboženského entuziasmu v němž nebylo pro úctu k hrobkám světců místo. Jinak ovšem mahdistický Omdurmán nenabízel příliš utěšených pohledů. Město, stejně jako celou zemi svírala bída, tak běžná v krajích na pomezí pouště. Teď ji však ještě násobily války vedené se sousedy na jihu, východě i západě a zejména blokáda hranic na severu, na přirozené obchodní trase podél Nilu. Smrt či emigrace lidí s vyšším vzděláním, kteří náboženským radikálům nekonvenovali situaci nevylepšila.
Džosepi byl předveden až před chalífu. Nejvyšší vládce měl rozhodnout o osudu podivného cizince, rozhodnout jak náleží Božímu náměstku na Zemi. Vyzvědači odporných Angličanů přísluší smrt, bláznovi, poznamenanému Alláhem, život a slitování. Kým je však Džosepi?
Wádíhalfského pekaře předvedli před panovníka. Po jistě vyčerpávající cestě od hranic se najednou ocitl v té míře orientální nádhery, kterou bylo lze z trpící země vyzískat. Podle tradice obdržel i občerstvení – datle. Z toho se zdá, že mocní byli nakloněni posuzovat jej spíše příznivě.
Džosepi – nepochybně hladový, vystresovaný – datle vzal a rozházel po zemi. Pak si na ně lehl. Čin blázna? Chalífa byl téměř přesvědčen. Ovšem pochybnosti přetrvávaly. Hrozba britského protiútoku visela nad Súdánem jako černý mrak a aktivity špionů se dali očekávat. Nakonec bylo rozhodnuto ve stylu Šalamounově- ani smrt, prozatím, ale ani svoboda. Vězení řečené Sajer.
V kulturách kde je běžný kočovný či polokočovný život a kde i pracující svobodní lidé se často nemohou dosyta najíst nebývá odnětí svobody běžným trestem. Z čeho krmit zločince, když pískem napolo zavátá pole nerodí dost ani pro poctivé. A není méně kruté zbavit kočovníka života než volnosti? Ale co s Evropany, které mahdisté zajali a kteří mohou být jednou použiti jako rukojmí, nebo přinuceni užívat své znalosti a schopnosti ve prospěch chalífátu? Ti které stát potřeboval žili pod dohledem ve městech– to byl třeba případ rakouského šlechtice Rudolfa Slatina,, někdy guvernéra v Dárfúru, potom osobního zajatce Mahdího, jehož otcem byl mimochodem žid z Heřmanova Městce. Ale co s těmi ostatními? Řešením se stala instituce dosud v Súdánu téměř neznámá – vězení. Ovšem nikoliv vězení v evropském slova smyslu, ale cosi inspirované snad ohradami pro dočasné „ubytování“ transportovaných otroků.
První co Džosepi z místa přisouzeného pobytu spatřil musela být vysoká zeď obklopující je ze všech stran. Dovnitř vedla brána, ven vyšel jen málokdo. Za zdí jednoduchá budova bez oken s jedněmi malými dveřmi. Za nimi temno, dusno, smrad. Mezi touto stavbou a zdí se bezcílně ploužili zajatci s okovy na nohou. Vyhladovělí, nemocní, stíny lidí jimiž byli dříve. Naděje spočívala jen ve smrti, vysvoboditelce z utrpení. Každý večer přišli dozorci a vězně nahnali do oné budovy bez oken, pak pevně uzavřeli. Ráno vynesli ty, kteří přes noc zemřeli a vyhnali ven živé. Další den obcházení zdi nebo posedávání v jejím stínu a čekání, čekání, čekání… Jídlo vězni nedostávali. Snad ani ne z cílené krutosti, ale prostě nebylo. Kdo si dovnitř propašoval nějaké peníze na úplatu strážných, měl přátele venku, nebo nad kým se slitovali zbožní muslimové, plnící si vůči vězňům náboženskou povinnost almužny mohl nějaké jídlo získat. Kdo ne, zemřel o něco dříve. Mezi zbídačenými Evropany se pohybovalo několik zjevně energičtějších osob, vězňů, kteří sice měli do dostatku daleko, ale smrt hladem jim nehrozila. V každém lágru, vězení, trestanecké kolonii se najdou lidé, schopní „vyznat se v tlačenici.“ Nejinak tomu bylo i v Sajeru. Mezi těmi, kdo si zde v rámci možností zařídili přijatelný život byl i Karel Neufeld, další z dobrodruhů, které divoký život na horním Nilu přivábil. Nedostudovaný lékař z Lipska, jazykově velmi talentovaný pracoval v Gordonově administrativě. Když mahdistické povstání vyhnalo evropany ze země, dal se na podnikání. Pokusil se o navázání obchodních kontaktů s Kordofánem. Uvažoval, že zboží ze střední Afriky je stále žádáno, kvůli přerušení tras mahdisty zdražuje a po dobytí Chartúmu jaksi neexistuje evropská konkurence. Raději nechtějme vědět co mělo být hlavním artiklem páně Neufeldových obchodů… Pokud by odvážný plán vyšel ohromně by zbohatl. Nestalo se. Neufeldova karavana byla zajata a lipský rodák se ocitl v Sajeru. Strávil tu 12 let… Nepropadl beznaději jako jeho mnozí druhové v utrpení. Podařilo se mu navázat styky s Evropany internovanými mimo vězení, kteří mu občas dodali nějaké potraviny. Konvertoval k islámu, což mu zajistilo v rámci vězení různá privilegia. Například si mohl přivydělat jako písař a dokonce se tu i oženil.
Právě Neufeld se v Sajeru stal Džosepiho ochráncem. Pomohl mu přizpůsobit se vězeňskému režimu a přežít. Proč? Proč právě Neufeld, jenž jistě nebyl vzorem dobročinnosti, pomáhal ubohému bláznu, dělil se s ním o jídlo, chránil ho před násilím druhých? Kdo vidí do lidských srdcí? … Ale snad můžeme spekulovat, že lipský rodák zjihl, když zjistil, že s Džosepim může pohovořit v rodné němčině. Který Čech v 19. století neuměl alespoň trochu německy? Ostatně o Džosepim víme, že přišel z české země, nikoliv, že byl Čechem etnickým a tak němčina mohla být i jeho jazykem mateřským.
Dva roky přežíval Džosepi v Sajeru. Dva roky bez hudby, dobrého jídla a alkoholu, bez věcí, které miloval. Dva roky bez naděje dosáhnout cíle – ať už byl jakýkoliv – který jej dvakrát vypudil na cestu do Suákinu… Pak po něm opět vztáhla ruku smrt.
Dozorci v Sajeru občas rozšiřovali svůj skromný příjem tím, že levně kupovali čerstvě stažené velbloudí kůže a ty pak prodávali vězňům jako jídlo. Ukazuje to jak šílený hlad týral evropské rukojmí. Žvýkali kůže aby z nich dostali zbytky krve, syrového masa a tuku. Džosepi, který díky Neufeldově ochraně nepatřil mezi nejubožejší vězně pouštního lágru dokázal získat těch kůží větší množství. Tak rád jedl a teď měl výjimečně dost jídla. Hnusného, ale jídla. A tak jedl. Následky se dostavili brzy. Udělalo se mu strašně zle. Důsledek přejedení na vyhladovělý organismus? Otrava ze syrového masa, bůhví jak dlouho ležícího v prachu na slunci? Málem zemřel.
Nakonec ale Džosepi opět smrti unikl. Pokolikáté už? O jeho osudu se – asi přes Neufelda – dozvěděli zajatci držení mimo Sajer. Ti na případ zjevně neškodného blázna upozornili chalífu. A ten se rozhodl učinit dobrý skutek. Z rozkazu panovníka brána Sajeru výjimečně vypustila živou bytost. Džosepi byl přesunut k evropanům žijícím ve městě, léčen a zachráněn. Ovšem co teď s ním.
5. Pekařova smrt
Na návrat do Egypta nebylo ani pomyšlení. Ovšem chleba se peče všude. A tak i v Omdurmánnu osvobozený Džosepi zamířil do pekárny. Našel si stejnou práci jako ve Wádí Halfě. Poskytla mu obživu a snad i radost či pocit uspokojení. Víme, že za několik měsíců po propuštění ze Sajeru se mohl pustit do malé spekulace. Vypůjčil si malý obnos peněz – což dokládá, že v Omdurmánnu už „zapadl“ - zakoupil nové oblečení, košík a vydal se do blízké vsi koupit obilí. Ve městě ho pak prodá, snad se ziskem… Zaplatí dluh a nakoupí si dobré jídlo, možná někde pod rukou i zakázaný alkohol.
Potřetí vyšel do pouště, i když to sám tak možná ani nevnímal. Vesnice Eilafún, Džosepiho cíl, nebyla příliš daleko od města. Potřetí v životě , pokud víme, míjí osamělá postavička poslední domky města a tlama pouště se otevírá. Tentokrát však čelisti sklapnou.
Všude chtějí lidé žít a mít. V krajích na hranici Sahary to lze často jen na úkor druhého. Kdosi chtěl mít Džosepiho nové šaty a žít z té trochy peněz, kterou nesl sebou. Oloupené tělo zavražděného houslisty nalezli lidé za několik dnů nedaleko Eilafúnu …
Pekařův příběh se skončil loupežnou vraždou. Zůstaly otázky. Kdo vlastně byl? Jak se dostal do Afriky? Proč se tak zoufale snažil dostat do Suákinu? Byl skutečně blázen, nebo jej lidé prostě nechápali?
Lidé umírají, ale umírají i státy. Súdánský stát měl v době Džosepiho smrti před sebou ještě několik let života. Až roku 1898 se u Omdurmánnu objevilo britské vojsko vedené generálem Kitchenerem. Obrovská domorodá armáda se vrhla proti semknutým řadám Angličanů. Ti však měli to, co chybělo kdysi Gordonovi – kulomety. A tak nový vynález, doklad evropského pokroku, rozdrtil zaostalé fanatiky. Chalífa s hrstkou věrných ustoupil do pouště a nějaký čas ještě dokázal znepokojovat koloniální posádky, ale historie mahdistického státu se bitvou u Omdurmánnu uzavřela. Kitchener se stal hvězdou veřejného mínění jako kdysi Charles Gordon. Kvality britského gentlemana a vojevůdce osvědčil znovu o několik let později, když jihoafrické povstalce zničil i za pomoci dalšího vynálezu civilizace – tentokrát koncentračních táborů. Zdálo se, že supervelmoc řízená z Londýna povládne světu navždycky… Navždycky netrvalo dlouho – generál Kitchener zahynul v roce 1916 v lamanšském průlivu, když loď na níž mířil na kontinentální bojiště najela na německou minu. V té době si už jiní páni v Londýně lámali hlavu jak zasloužilého, ale tváří v tvář výkonným Němcům neúspěšného vojáka nenápadně odstavit. První světovou válku britská koloniální říše ještě ustála, tu druhou už ne. Nějakých padesát let po bitvě u Omdurmánnu se stal předsedou vlády samostatného Súdánu jeden z mahdího potomků. Britské impérium odešlo za Gordonem a Kitchenerem do čítanek. Věčnost velmocí obvykle netrvá dlouho…
ZDROJE:
MACHULKA, Bedřich.VAfrice na stezkách zvěře. Praha 1955.
KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: vývoj kontinentu, regionů a států. Praha 2012.
CHURCHILL, S. Winston. The River War. London 1902.
