Článek
Běžný společenský narativ nám tvrdí, že za nefunkční stát mohou neschopní politici. Kdybychom jen konečně zvolili ty „správné“ a „poctivé“ lidi, systém by se uzdravil. Z hlediska teorie systémů je to ale naprostá iluze. Politici nejsou příčinou problému, jsou pouze jeho zrcadlem. Odrážejí průměrnou vlastnost většinové společnosti – neochotu nést kůži na trh a převzít osobní odpovědnost za svůj vlastní život.
Nadávání na to, jak „ti nahoře všechno podělali“, není politický postoj. Je to národní hobby a levný psychologický štít. Volič jednou za čtyři roky hodí lístek do urny, čímž si v podstatě kupuje odpustek. Deleguje veškerou svou kognitivní a existenciální zátěž na centrální úřad, aby měl po zbytek času alibi pro vlastní pasivitu.
Udušeni dobrotou: Jak vzniká totalita z průměru
Zatímco klasická monarchie byla systémem s extrémní volatilitou (občas osvícený vládce, občas šílenec), zastupitelská demokracie funguje jako statistické ořezávání extrémů. Produkuje lepší průměr. Problémem tohoto průměru ale je, že ze své podstaty nesnáší riziko a vyžaduje od státu permanentní ochranu před realitou.
Demokracie se tak postupně transformuje v totalitu, ale nikoliv skrze vojenský převrat. Je to totalita vzniklá z dobrých úmyslů. Ve snaze zavděčit se všem zájmovým skupinám a ochránit průměrného voliče před každým myslitelným rizikem, generuje systém exponenciální množství zákonů, kvót a regulací. Výsledkem je hypertrofovaný byrokratický aparát, který zničil jakoukoliv autonomii. Lidé se dobrovolně vzdali svobody výměnou za iluzi absolutního bezpečí. Historie nás učí, že ty nejhorší režimy dvacátého století nevznikly přes noc z ničeho; vyrostly přesně z tohoto podhoubí, kdy unavená a vystrašená většina ochotně odevzdala moc do centra.
Decentralizace jako evoluční nutnost
Pokud centralizace vede k paralýze, řešením není zrušení státu přes noc, ale jeho radikální decentralizace. Stejně jako v moderní energetice, kde monolitické uhelné elektrárny nahrazuje chytrá „mesh síť“ lokálních zdrojů, musí se decentralizovat i legislativa. Anarchokapitalismus v tomto ohledu ukazuje správný vektor – systém je tím odolnější, čím více moci a pravidel se přesune na nejnižší možnou úroveň.
Představme si, že by plošný stavební zákon nebo daňová zátěž nebyly diktovány plošně z hlavního města. Polycentrické právo a lokální autonomie by vytvořily zdravé tržní prostředí i v legislativě. Malá města a chudší kraje dnes padají na hubu, protože se na ně aplikují stejná rigidní pravidla jako na bohaté metropole. Všechno se tak logicky stahuje do center.
Kdyby ale měl zapadlý region možnost vyhlásit vlastní, extrémně zjednodušené stavební předpisy a nulovou daň z nemovitosti, vytvořil by mocný gravitační bod. Investoři a inovátoři by okamžitě začali unikat z přeregulovaných velkoměst. Vznikla by konkurence systémů, kde by si každý člověk mohl „nohama“ vybrat, jaká míra byrokracie a zdanění mu vyhovuje. Mezinárodní arbitráže a obchodní právo takto úspěšně a autonomně fungují už staletí.
Přestat nadávat na politiky znamená pochopit, že silný a odolný stát nepotřebuje pevnou ruku v centru. Potřebuje tisíce nezávislých, autonomních uzlů, které nesou vlastní odpovědnost, tvoří svá vlastní lokální pravidla a konkurují si v efektivitě. Všechno ostatní je jen čekání na to, až se byrokratický monolit zřítí vlastní vahou.
Prameny a doporučená literatura:
- Taleb, Nassim Nicholas (2018): Skin in the Game (Nasazení vlastní kůže). (Analýza toho, proč systémy kolabují, když ti, kdo rozhodují, nenesou osobní riziko).
- Tainter, Joseph A. (1988): Kolapsy složitých společností. (Jak klesající mezní výnosy z rostoucí byrokracie vedou k zániku).
- Hoppe, Hans-Hermann (2001): Demokracie: bůh, který selhal. (Kritika krátkozrakosti demokratického plánování a preference lokální autonomie).
- Hayek, Friedrich A. (1944): Cesta do otroctví. (Jak dobré úmysly a centrální plánování nevyhnutelně vedou ke ztrátě svobody).
