Článek
Celé tisíciletí jsme smrt obalovali do poezie, náboženských mýtů a mystického patosu. Představovali jsme si ji jako temného převozníka, jako oddělení nehmotné duše od masité schránky, nebo jako bránu do jiné dimenze. Pokud se ale na konec lidského života podíváme bez sentimentu, čistě přes chladnou optiku termodynamiky a systémového inženýrství, nezbude z této magie vůbec nic. Smrt je ryze fyzikální událost. Je to konečný, neodvratný bankrot biologické sítě, která už nadále nedokáže financovat svůj boj s vesmírným chaosem.
Celý náš život není z fyzikálního hlediska nic jiného než zoufalá a neuvěřitelně drahá snaha udržet lokální pořádek v prostředí, které se neustále snaží všechno rozbít. Jak náš systém stárne a hromadí v sobě kritické chyby, klesá jeho energetická efektivita. Udržet 37 bilionů buněk v koordinované, poslušné struktuře stojí obrovské množství energie. A když tato energie dojde, fyzikální zákony vesmíru si jednoduše vezmou zpět to, co nám celou dobu jen propůjčovaly: stavební materiál a teplo.
Abychom pochopili, co je to systémová smrt organismu, musíme se nejprve podívat na to, jak umírá jedna jediná buňka. Rozdíl mezi řízeným a neřízeným koncem je totiž propastný.
Apoptóza vs. Nekróza: Řízená likvidace a pád systému
Příroda má pro smrt jednotlivých buněk vysoce sofistikovaný, elegantní a bezpečný protokol. Říká se mu apoptóza (programovaná buněčná smrt).
Když buňka zjistí, že je její kód nevratně poškozen, nebo když splní svůj úkol, nespáchá zmatenou sebevraždu. Provede naprosto dokonalou, algoritmicky řízenou likvidaci sebe sama. Z pohledu IT je to, jako když se korporace rozhodne pro spořádaný bankrot. Buňka pečlivě „skartuje“ svou vlastní DNA, rozloží své interní servery na úhledné, znovupoužitelné balíčky (tzv. apoptotická tělíska) a tiše se odpojí od sítě. Okolní imunitní buňky tyto balíčky bez rozruchu vysají a zrecyklují. Nedojde k žádnému zánětu, nedojde k žádnému úniku toxických dat. Systém je v bezpečí.
Naprostým opakem je nekróza. To je smrt zaviněná vnějším traumatem, popálením nebo udušením. V tomto případě se buňka nerozloží úhledně. Její membrána pod tlakem praskne a veškerý její toxický, chaotický vnitřní obsah se nekontrolovatelně rozleje do okolní sítě. Je to havárie, chemický výbuch, který okamžitě poškodí sousední uzly a vyvolá masivní zánětlivý poplach.
Když hovoříme o smrti celého člověka, nehovoříme o klidné apoptóze. Hovoříme o absolutní, systémové a drtivé makro-nekróze, která nevyhnutelně následuje po kaskádovém selhání centrální infrastruktury.
Kaskádový kolaps a zastavení centrální banky
Každý složitý stát zkolabuje v momentě, kdy jeho centrální banka přestane dodávat do oběhu likviditu. Vaše tělo na tom není jinak. Celá vaše síť funguje výhradně na jediné měně: na molekulách ATP (adenosintrifosfát). Tuto chemickou měnu neustále razí vaše mitochondrie, ale potřebují k tomu dvě absolutně klíčové suroviny: glukózu a kyslík.
Systémová smrt člověka začíná okamžikem, kdy spadne centrální logistická pumpa – srdce. Jakmile se čerpadlo zastaví, krevní tlak během několika vteřin padá na absolutní nulu. Logistická dálnice, která propojuje 37 bilionů buněk, je okamžitě paralyzována. Dodávky kyslíku se zastaví.
V ten moment se celá biologická ekonomika hroutí do tmy. Buňky přecházejí na krizové, anaerobní spalování, ale to je zoufale neefektivní a toxické. Během pouhých tří až pěti minut dochází v nejnáročnějším sektoru celého systému – v mozku – k absolutnímu vyčerpání posledních zásob ATP. Zdroje likvidity vyschly. Serverovna přichází o napájení.
Pád firewallu a zhasnutí vědomí
Abychom pochopili, co je to konec vědomí, musíme opustit filozofii a vrátit se k fyzice. Náš mozek je gigantická síť 86 miliard neuronů, kde vědomí existuje jen jako momentální, plošná synchronizace signálu (Broadcast). Tato synchronizace ale není zadarmo.
Neurony dokážou komunikovat jen díky tomu, že neustále pumpují ionty sodíku a draslíku přes své membrány, čímž udržují obrovské elektrické napětí (potenciál). Těmto pumpám se říká sodíko-draselná pumpa a spotřebovávají neuvěřitelných 20 až 40 % veškeré energie, kterou mozek vyrobí.
Když po zastavení srdce dojde v mozku energie (ATP), tyto mikroskopické elektrické pumpy se s tichým cvaknutím zastaví. Fyzika je neúprosná. Bez energie neudržíte izolaci. Sodík a vápník se masivně, nekontrolovatelně provalí přes buněčné membrány dovnitř neuronů. Elektrický potenciál napříč celým mozkem padá na nulu.
V tento konkrétní, exaktně měřitelný moment se děje to, co básníci nazývají „odchodem duše“. Z pohledu kybernetiky prostě a jednoduše spadnou servery. Optické kabely (axony) přestanou vést signál. Celá ta obrovská, temná síť ztrácí schopnost se synchronizovat. Poslední záblesk Broadcast signálu slábne do prázdna, protože fyzické vazby, které ho generovaly, se právě rozpadly.
Vaše vědomí nikam neodchází. Neodlétá do jiné dimenze, nestoupá ke stropu nemocničního pokoje. Vaše vědomí přestává existovat úplně stejným způsobem, jakým přestane existovat webová stránka, když odpojíte server od elektrické sítě a rozmlátíte pevný disk kladivem. Není to přesun dat na jiný cloud. Je to nevratné smazání RAM paměti, protože hardware už nedokáže udržet jedničky a nuly v požadovaném pořadí. Opona padá, ale v hledišti už není nikdo, kdo by se na ni díval.
Ekologický restart a triumf entropie
Když mozek definitivně vyhasne a srdce stojí, z právního a psychologického hlediska je člověk mrtvý. Ale z hlediska biologie a ekologie se právě roztáčí ta největší termodynamická party pod sluncem. Tělo je totiž stále zde. A je to obrovská, gigantická hromada perfektně uspořádané, vysoce koncentrované energie a cenného uhlíku.
Dokud jsme žili, naše brutální, decentralizovaná imunitní armáda držela veškerý okolní mikroskopický svět za železnou oponou. Ale ve chvíli, kdy srdce zastaví dodávku energie do zbraní, imunita okamžitě padne. Bílé krvinky zhasnou. Mrtvý systém ztrácí svou kybernetickou obranu a stává se z něj bezbranný sklad těch nejluxusnějších surovin.
A tehdy entropie vítězí nad řádem na plné čáře. Dojde k procesu zvanému autolýza (samonatrávení). Bez kyslíku a s rozpadajícími se membránami se z buněčných lysozomů vylejí agresivní trávicí enzymy. Naše vlastní buňky, které ztratily centrální řízení, začnou paradoxně rozleptávat a rozpouštět samy sebe.
V ten samý moment přebírá vládu nová síť. Náš vlastní mikrobiom – ty biliony bakterií, které s námi po celý život žily v křehkém, hlídaném příměří v našich střevech – zjistí, že strážní věže jsou prázdné. Tyto anaerobní bakterie se okamžitě a bezhlavě začnou množit. Prorazí stěny střev a vydají se na exponenciální, dobyvačnou cestu naším vlastním cévním systémem (fenomén zvaný putrefakce).
Rozpadlá, zkrachovalá struktura lidského těla je systematicky těžena a pohlcována. Makro-síť jednoho jediného lidského organismu se rozpadla, jen aby její drahocenné komponenty posloužily jako palivo pro vznik bilionů malých, mikrobiálních sítí. Z hlediska vesmíru se vlastně nic tragického nestalo. Celková rovnice energie je stále v dokonalé rovnováze. Příroda zkrátka jen ukončila financování jednoho ztrátového start-upu a jeho hmotný majetek bez emocí rozprodala v dražbě stovkám menších, efektivnějších mikro-organismů.
Dokonalá účetní kniha
Smrt bez patosu je tím nejosvobozujícím poznáním, jaké nám fyzika nabízí. Ukazuje nám, že naše existence je jen neuvěřitelně vzácnou, časově přísně omezenou anomálií – kapesním ohňostrojem lokálního řádu uprostřed lhostejné propasti chaosu.
Jsme jako uzel v síti, který se na pár desítek let rozsvítil, dokázal zpracovávat obrovská množství dat, dokázal generovat emoce, stavět města a milovat, a když jeho hardwarový čas vypršel, slušně a podle termodynamických zákonů uvolnil svou energii zpět do celkového oběhu.
Naše těla nejsou chrámy, jsou to jen dočasné výpočetní schránky z pronajatého uhlíku a vody. Když se opona zavře a entropická tma nás pohltí, není to trest za naše hříchy ani důsledek zloby nějakého božstva. Je to jen dokonalé matematické vyrovnání účtů s vesmírem. Zaplatili jsme svůj dluh za výsadu, že jsme vůbec někdy mohli existovat a udržet ten složitý, zranitelný systém v chodu.
Máme však jako lidstvo šanci tento neúprosný bankrot alespoň oddálit? Co když získáme administrátorská práva přímo do samotného zdrojového kódu a začneme ho přepisovat za chodu, čímž ukončíme tyranii biologické předurčenosti? Na absolutní kybernetickou revoluci uvnitř lidské buňky a fenomén CRISPR se s chladným kalkulem zaměříme v samotném závěru naší analýzy.
Zdroje a doporučené čtení:
- Lane, Nick (2005). Power, Sex, Suicide: Mitochondria and the Meaning of Life. (Naprosto geniální rozbor toho, jak mitochondrie kontrolují nejen naši buněčnou energii – ATP –, ale také to, jak funguje apoptóza a proč buňky vůbec musí umírat).
- Carroll, Sean (2016). The Big Picture: On the Origins of Life, Meaning, and the Universe Itself. (Hluboký pohled na fyziku našeho vesmíru, kde Carroll bez sentimentu vysvětluje rozdíl mezi životem a smrtí čistě pomocí šipky času a rostoucí entropie).
- Nuland, Sherwin B. (1994). How We Die: Reflections on Life's Final Chapter. (Kniha od chirurga, která získala Národní knižní cenu. Velmi exaktně, fyzicky a nesentimentálně popisuje procesy kaskádového selhání těla, od zastavení srdce až po destrukci mozků a tkání).
