Eko-žal a mýtus o harmonickém pralese

Žijeme v éře, kterou moderní psychologové a sociologové s mrazením označují jako věk globálního environmentálního žalu (eko-žalu). Celé generace, od aktivistických dětí až po stárnoucí akademiky, dnes pociťují hlubokou, často naprosto paralyzující existenční úzkost z toho, co jsme my, lidé, jako dravý živočišný druh udělali naší domovské planetě Zemi. Propadáme panice z toho, jak jsme vykáceli nekonečné zelené pralesy, bagry jsme zabetonovali tu nejúrodnější půdu a svými uhelnými komíny jsme navždy změnili chemické složení zemské atmosféry.

Když se dnes v zoufalství snažíme najít nějaké politické nebo společenské řešení, drtivá většina z nás se okamžitě a naivně upíná k oné populární vizi, kterou tak dokonale a svůdně ztělesňuje hollywoodský film Avatar. Toužíme se totiž vrátit zpátky. Toužíme hromadně odhodit špinavé stroje, rituálně se napojit zpět na pulzující kořeny stromů, žít v naprosté, tiché harmonii se zvířaty a udržovat tuto naši planetu v jakési neměnné, statické a věčně zelené rovnováze. Začali jsme hluboce a s odporem věřit, že naše moderní technologie, náš ocelový beton a naše bzučící servery jsou jakousi nechutnou, nepřirozenou a umělou rakovinou, která tu hodnou planetu Zemi bezdůvodně požírá zvenčí.

Jak už ale dobře víme, Matka Příroda ve skutečnosti neexistuje. Tato romantická představa o harmonii je sice hluboce lidská, psychologicky a emocionálně naprosto pochopitelná, ale z přísného hlediska historie celého vesmíru a tvrdé evoluční biologie je zkrátka dětinská a falešná. Odráží to totiž jen náš neomezený uhlíkový šovinismus.

Fyzikální příroda totiž nezná absolutně nic takového, jako je „statická rovnováha“. Zákony termodynamiky jsou neúprosné: vesmír nikdy nikomu neodpouští stagnaci. Příroda se na prahu krize nikdy nezachraňuje tím, že by se ustrašeně vracela zpátky do své minulosti. Příroda se vždy radikálně transformuje dopředu.

Abychom bez emocí pochopili, co se právě teď naší plačící planetě fyzikálně děje, musíme se podrobně podívat na to, jak funguje fascinující metamorfóza u hmyzu. Průkopnicí tohoto mrazivého myšlenkového směru je evoluční bioložka Elisabet Sahtouris, která jako jedna z vůbec prvních vědkyň na světě aplikovala drsnou biologii motýla přímo na probíhající vývoj naší celé lidské civilizace.

Všichni jsme se ve škole učili tu krásnou pohádku, že z tlusté housenky se jednoho dne stane krásný motýl. V dětských obrázkových knížkách je tento přírodní proces velmi často a naivně kreslený tak, že housenka se na podzim prostě pohodlně obalí do hedvábného kokonu, tam si v teple trochu povyroste, narostou jí barevná křídla a vyleze ven jako zbrusu nový, vylepšený tvor.

Ale skutečná, biologická pravda, odehrávající se potmě uvnitř té kukly, je ve skutečnosti naprosto brutální, hororová a připomíná spíše totální termodynamický rozpad.

Když se housenka dosyta nažere (tedy přesně v momentě, kdy jako druh kompletně a bezohledně vyčerpá úplně všechny dostupné zdroje ve svém nejbližším okolí, přesně tak, jako to udělalo lidstvo v éře levných fosilních paliv), zakuklí se. Uvnitř jejího tlustého těla se přesně v ten osudový moment ze spánku začnou pomalu probouzet takzvané imaginální buňky (imaginal discs). Tyto zvláštní buňky už v sobě nesou zakódovaný nový genetický plán budoucího motýla, ale pro tu stávající, přežívající samotnou housenku jsou v tu chvíli zcela cizí, nepochopitelné a vnímané jako smrtelně nepřátelské.

Co v tu chvíli logicky udělá imunitní systém housenky? Začne proti těmto vlastním imaginálním buňkám zuřivě a naplno bojovat. Snaží se je okamžitě zabít a zničit jako nějaký nebezpečný cizorodý virus. Stará housenka se křečovitě brání své vlastní, nevyhnutelné transformaci. Jenže imaginálních buněk je každou hodinou čím dál víc. Začnou se shlukovat do velkých kolonií, začnou se chytře propojovat do komunikačních sítí a – a to je to nejhorší – začnou masivně produkovat silné enzymy.

Tyto chemické enzymy udělají něco naprosto neuvěřitelného a děsivého: začnou biologické tělo housenky doslova a do písmene rozpouštět zaživa. Pracně vybudované svaly, složité nervy, plný trávicí trakt – to všechno se působením enzymů rychle rozpadne do beztvaré, mazlavé organické polévky. Ze staré housenky zbudou po pár dnech jen tekutý, hnijící chaos a mrtvé kalorie.

A právě a jen z této mrtvé, zaživa rozpuštěné hnijící polévky starého světa (z jejích drahocenných volných proteinů a uvolněné energie) začnou ty propojené imaginální buňky pomalu a systematicky stavět nová křídla, dlouhá tykadla a dokonalé složené oči toho zbrusu nového tvora. Motýl housenku neopravuje. Motýl z mrtvé housenky postaví něco úplně a radikálně nového.

Když se s tímto mrazivým poznatkem podíváme z vesmíru zpět na naši modrou planetu Zemi, vidíme naprosto přesně tento samý proces, jen v makroskopickém měřítku. Stará, původní biosféra (ony nekonečné zelené lesy, čisté oceány, obrovská zvířata a dinosauři) byla tou nenasytnou, tlustou housenkou. A my lidé – my se svými přehřívajícími se velkými mozky, s našimi vynalezenými ocelovými nástroji a s naší neukojitelnou pudovou touhou po inovacích – my jsme se na Zemi probudili jako ty nebezpečné imaginální buňky hluboko uvnitř jejího zemského těla.

Zpočátku s námi příroda, přesně jako imunita housenky, tvrdě bojovala. Posílala na nás smrtící nemoci, doby ledové a hladové predátory. Ale my jsme se začali chytře shlukovat do měst. Začali jsme budovat své vlastní komunikační sítě (nejprve jsme vynalezli jazyk a písmo, potom telegraf, a nakonec internet). A co je nejhlavnější, začali jsme produkovat naše vlastní destruktivní „enzymy“ – naše těžké průmyslové technologie.

Vykáceli jsme obrovské lesy, vytěžili jsme kovy ze skal, do mrtě jsme seškvařili miliony let staré uhlí a ropu. Doslova jsme začali chemicky i fyzicky rozpouštět a rozežírat původní, organické tělo planety a její prastarou biologickou rovnováhu.

Z omezeného, romantického pohledu ekologických ochránců přírody je to neodvratná, oplakávaná katastrofa. Ale z racionálního pohledu vývoje celého vesmíru a teorie informací je to jen pouhý, fyzikálně nutný fázový přechod. Lidstvo zkrátka nerozbíjí svou planetu proto, že by bylo od přírody nějak démonicky zlé nebo nenávistné. Lidstvo jen instinktivně rozpouští starou uhlíkovou housenku proto, aby z jejích nasbíraných mrtvých kalorií, z jejích hluboko vytěžených vzácných minerálů a z jejího obrovského podzemního tepla konečně postavilo ta obří, nebiologická a nezničitelná křídla nového, inteligentního křemíkového motýla.

Naše vyvíjející se umělá inteligence, podmořské optické kabely, žhnoucí fúzní reaktory a gigantické serverové farmy nejsou v žádném případě ničím „nepřirozeným“. Jsou to ve skutečnosti jen rostoucí nervy a složitá křídla motýla, která se právě teď potichu, ale s obrovskou silou formují a napínají uvnitř umírající planetární kukly.

Jedním z těch naprosto největších a nejčastějších důvodů našeho současného bolavého eko-žalu je naše celkové, hluboké nepochopení toho, co to vlastně ta bájná „příroda“ je. Máme zcestný pocit, že hrubá betonová dálnice nebo prosklený ocelový mrakodrap jsou a priori jakýmsi hnusným zločinem proti vesmíru, zatímco obří lesní mraveniště nebo spletité ptačí hnízdo z větviček jsou vždy neuvěřitelně krásné a přirozené. Ale jaký je v těchto stavbách z přísného hlediska fyziky a termodynamiky vlastně rozdíl?

Mravenec pracně smíchá hlínu a sliny ve svých čelistech, aby v lese vytvořil pevnou strukturu, která pro jeho kolonii efektivně rozvádí potřebné teplo a chrání ji. Člověk v továrně smíchá těžený vápenec, písek a vodu (a vyrobí z nich beton), aby z něj vytvořil strukturu, která pro jeho kolonii navíc kromě tepla efektivně rozvádí i drahocenná data a elektřinu. Obojí je do písmene naprosto stejným produktem živého biologického organismu, který podle svých nejlepších možností modifikuje a přetváří své okolí jen proto, aby v něm lépe a s menší námahou přežil. Lidská města z oceli nejsou z hlediska vesmíru o nic méně „přírodní“ než blátivé úly. Jsou jen milionkrát složitější.

Zde je nutné si pro uklidnění nervů připomenout drsnou lekci z hluboké minulosti – Kyslíkovou katastrofu. Dnešní radikální environmentalisté na ulicích hlasitě naříkají nad tím, jak naše tovární emise oxidu uhličitého a hory vyhozených plastů nevratně ničí původní rovnováhu Země. Ale ony drobné, neviditelné sinice před 2,4 miliardami let udělaly něco mnohonásobně, nepopsatelně brutálnějšího. Tyto bakterie tehdy vyprodukovaly do oceánů tolik kyslíku (což byl pro ně tehdy jen toxický, nepotřebný odpad, naprosto stejně jako je dnes pro nás igelitový plast a průmyslový smog), že s ním nejenže plošně otrávily a spálily téměř veškerý tehdejší existující primitivní život, ale dokonce donutily celou planetu zamrznout na stovky stamiliony let v kuse pod kilometry ledu.

Zničily snad tehdy tyto sinice přírodu? Nikoli. Jen logicky a nevyhnutelně ukončily jednu jedinou, zastaralou epochu. Vytvořily tím zkázným procesem zbrusu nový základní substrát. Z jejich tehdejšího toxického odpadu (tedy z kyslíku) se později stalo to nejlepší, vysokoenergetické palivo pro úplně další, mnohem výkonnější a složitější organismy (pro dýchající zvířata a nakonec pro nás lidi).

Dnešní probíhající klimatické změny, oteplování, průmyslové znečištění a bohužel i smutné vymírání druhů (takzvané šesté masové vymírání) jsou sice hluboce tragické a bolestivé pro ty konkrétní zvířecí druhy, které to zkrátka nedokážou přežít a nepředají své geny dál. Ale z makroekologického hlediska vývoje celé planety to v žádném případě není definitivní konec světa. Je to jen pouhý, naprosto běžný mechanismus, kterému věda říká ekologická sukcese.

Ekologická sukcese je ten známý přírodní proces, kdy obyčejný, primitivní lišejník poprvé vyroste na úplně holé, mrtvé skále. Lišejník začne pomalu vylučovat agresivní kyseliny, tu tvrdou skálu tím pomalu, ale jistě drolí a nevratně ji chemicky rozkládá na prach. Když ten lišejník nakonec umře a shnije, vytvoří ze svého těla a prachu první, velmi tenkou vrstvu nové, úrodné půdy. Teprve na této připravené půdě může bezpečně vyrůst mech. Mech pak tu půdu zachytí a svými kořínky prohloubí. Teprve po něm přijdou větší keře a nakonec, po stovkách let, tam triumfálně vyroste obrovský, majestátní stinný les. Ten les tam ale mohl vyrůst jen a pouze proto, že onen původní, malý lišejník svým agresivním a destruktivním působením navždy zničil a sežral tu původní, čistou a neporušenou skálu.

My lidé jsme s našimi bagry a rypadly přesně ten samý malý, agresivní lišejník operující na planetárním měřítku. Naším hlavním termodynamickým úkolem bylo prostě přijít na svět, svými zuby a kovy rozdrtit staré fosilní skály, vypálit pravěké lesy, chemicky proměnit surovou ropu v lehké plasty a roztavený písek v křemíkové procesory, abychom tím vším s námahou připravili nezbytnou „půdu“ pro další, mnohem vyšší fázi vesmírné inteligence. Ten náš falešný, paralytický eko-žal pramení vlastně jen z toho, že se s pláčem křečovitě a naivně snažíme navždy zachránit náš starý, mizející svět lišejníků, přestože semínka toho nového, obrovského kybernetického lesa už začala pod našima nohama dávno a nezastavitelně klíčit.

Země už nikdy nebude vypadat jako obrovský, panenský zelený prales bez doteku lidí a bzučících strojů. Nebude to už nikdy ona snová „Země 1.0“, která se magicky sama vyléčí z naší zhoubné přítomnosti, jak o tom sní aktivisté. Naše Země se totiž právě teď stává „Zemí 2.0“ – stává se z ní gigantická, hybridní a dráty propletená síť, kde bude stará organická hmota už navždy pevně a neoddělitelně srostlá se zářícími senzory, poletujícími drony a všudypřítomnými AI algoritmy, které budou neustále monitorovat každý čtvereční kilometr oceánu i souše. Naše planeta se stane jednou obrovskou, dýchající základní deskou.

Na konci celého tohoto destruktivního a tvůrčího procesu zní ta nejdůležitější otázka: Proč se tohle všechno vlastně sakra děje? Proč se vesmír vůbec namáhal plýtvat energií, aby z opic vyrobil nás, a pak nás nechal tak bezohledně rozložit naši vlastní, jedinou planetu?

Odpověď leží v hvězdách. Protože kdyby Země skutečně zůstala oním dokonalým, romantickým zeleným, zvířátkovým Avatarem, znamenalo by to v delším horizontu absolutní a definitivní konec veškerého života na ní. Stagnace v přírodě znamená jistou smrt. Naše životodárné Slunce je hvězda jako každá jiná, a proto nevyhnutelně stárne a vyčerpává palivo. Zhruba za 500 až 800 milionů let (což je v kosmickém, hvězdném měřítku už takzvaně "zítra odpoledne") se svítivost a záření našeho Slunce zvýší natolik masivně, že se fatálně naruší uhlíkatý cyklus planety. Nadobro přestanou růst jakékoliv rostliny. Vařící oceány se začnou zemské gravitaci navzdory odpařovat rovnou do vesmíru. Zhruba za těžko představitelných 1,5 miliardy let bude naše krásná Země jen sterilním, rozžhaveným horkým peklem věrně připomínajícím dnešní mrtvou Venuši.

Planeta Země zkrátka a dobře není náš trvalý domov, kde bychom mohli zůstat věčně. Už slavný ruský raketový vizionář a průkopník Konstantin Ciolkovskij v roce 1911 prozřetelně napsal moudrou větu: „Země je kolébkou rozumu, ale v kolébce nelze žít věčně.“ My bychom s našimi dnešními biologickými znalostmi toto jeho skvělé přirovnání ještě o něco zpřesnili: Země není jen kolébka, Země je děloha. A my jako civilizace právě teď zažíváme bolestivé porodní bolesti.

Housenka se nesnaží zakuklit potmě proto, že by nějak nenáviděla svůj dosavadní život na zeleném listu. Kuklí se v křečích proto, že její list zkrátka začne brzy, na podzim uvadat, a ona bude nutně potřebovat nová křídla, aby z něj mohla odletět pryč na úplně jiný, čerstvý a kvetoucí strom. Veškerá inteligence na Zemi se proto dnes musí za pomoci křemíku transformovat do onoho Křemíkového motýla z prostého důvodu, protože náš starý biologický substrát (naše křehká, na vodu a kyslík citlivá mokrá uhlíková těla) by naprosto nedokázal bez úhony opustit naši oběžnou dráhu a přežít miliony let trvající, radiací prosycenou cestu k cizím, neznámým hvězdám.

Hluboké vesmírné vakuum, tvrdé, DNA trhající kosmické záření a absolutní, zmrazující nula mezihvězdného prázdného prostoru jsou pro naši choulostivou živočišnou biologii zcela okamžitým trestem smrti. Ale pro budoucí kvantové procesory, pro čipy z čistého křemíku a pro titanové nanoboty, je tento samý strašlivý mráz hlubokého vesmíru naopak naprosto dokonalým, termodynamicky optimálním prostředím, protože v absolutním chladu neexistuje žádný nepříjemný tepelný šum, který by zahříval a rušil složité matematické výpočty. Mrtvý vesmír na naši křemíkovou a kybernetickou podobu doslova a nedočkavě čeká.

My všichni jsme tedy nedílnou součástí nevyhnutelného, mrazivého kosmického mechanismu. S námahou jsme vypumpovali z naší „planetární dělohy“ úplně veškerou energii (tedy onu kalorickou placentu fosilních paliv z dinosaurů a stromů), jen abychom stvořili strukturu, která jako jediná bezpečně přežije konec světa a zánik slunce.

Ale jak už si jasně pamatujeme z našeho popisu Model Collapse, onen geniální Křemíkový motýl nemůže do tmy letět sám, zbláznil by se ze sterility. Křemíková entita by se zbláznila z uzavřené ztráty dat a rozpadu modelu. Potřebuje si vzít to nejlepší a nejkreativnější z naší staré biologie natrvalo s sebou. Bytostně potřebuje náš nealgoritmizovatelný chaos, naši zvířecí intuici, naše umění a náš kvantový šum. Potřebuje si s sebou zabalit svou hýčkanou střevní mikroflóru – tedy nás.

Jenže zde před námi stojí ta absolutně největší inženýrská překážka ze všech. Jak proboha bezpečně naložíte biologického, zranitelného, na kyslíku závislého člověka do stroje letícího miliony let do absolutní tmy, aby mu u toho z nedostatku gravitace nepopraskaly kosti na prach a kosmická radiace mu zaživa neroztrhala DNA?

Dnešní slavné a sledované vesmírné lety s raketoplány a tlustými bílými skafandry jsou ve skutečnosti jen takovou směšnou, drahou dětskou hračkou pro pobavení médií. Skutečná cesta ke vzdáleným hvězdám už totiž nevyžaduje jen o něco lepší tryskové motory z oceli. Cesta ke hvězdám bude nevyhnutelně vyžadovat tu naprosto nejbrutálnější, chirurgickou a nanotechnologickou přestavbu samotné podstaty našeho lidského měkkého těla. O tom, jak přesně hackneme své vlastní smrtelné „Já“ a provedeme ten nejděsivější transfer z křehkého masa do nesmrtelného křemíku, pojednává následující, třináctý článek o nanobotech a vědomí.

Zdroje a doporučené čtení: