Článek
Když se v civilizované Evropě nahodí téma státem dotovaného vybíjení ohrožených druhů, každý si okamžitě odplivne směrem k Japonsku. Jejich lov kytovců, po desetiletí schovávaný za „vědecké účely“, je oblíbeným terčem našeho morálního rozhořčení. Pohoršovat se nad cizím barbarstvím nám jde skvěle. Přitom přímo pod naším nosem – a za peníze daňových poplatníků – probíhá neméně absurdní a krvavé ekologické divadlo. Hlavní obětí v něm není obří savec, ale kriticky ohrožený úhoř říční. A zatímco Japonci používají harpuny, my jsme sofistikovanější. Nástrojem našeho díla zkázy jsou klimatizované kamiony, igelitové pytle a lopatky vodních turbín. Celý tento průmyslový masomlýnek pak s vážnou tváří nazýváme ochranou přírody.
Abychom pochopili obludnost tohoto dotačního kolotoče, musíme se podívat na biologii úhoře. Není to totiž normální ryba, ale evoluční anomálie, jejíž životní cyklus by nevymyslel ani šílený scenárista. Zatímco běžné ryby se vytřou tam, kde žijí, úhoř to striktně odmítá. Je to katadromní druh – dospělý život tráví ve sladké vodě, ale množit se chodí do oceánu.
Každý evropský úhoř, ať už žije v polabské tůni nebo švédském jezeře, se může rozmnožit na jediném místě na planetě: v Sargasovém moři poblíž Bermudského trojúhelníku. Tře se stovky metrů pod hladinou, v naprosté tmě a pod obrovským tlakem. Nikde jinde to neumí. V české řece, rybníku ani v moderní líhni se úhoř nikdy nerozmnoží. I kdybyste jim v akváriu pustili romantickou hudbu a zhasli, k reprodukci nedojde. Bez drtivého tlaku Sargasového moře se jejich pohlavní orgány neaktivují.
Příběh začíná v hlubinách Atlantiku, kde se vylíhnou mikroskopické larvy ve tvaru vrbového lístku. Ty se nechávají unášet Golfským proudem tisíce kilometrů k Evropě, což jim trvá až tři roky. U pobřeží projdou první metamorfózou a stanou se z nich malí, průhlední hádci zvaní monté. Za přirozených okolností by vpluli do ústí řek a příbřežních říček, kde nejsou přehrady ani turbíny. Tam by ztmavli a strávili v bezpečí deset až patnáct let jako vrcholoví predátoři.
Když by nadešel jejich čas, prošli by další radikální proměnou. Přestali by přijímat potravu a trávicí trakt by jim zakrněl. Tělo by získalo kovově stříbrnou barvu, oči by se zvětšily pro vidění v temnotě a kůže by ztloustla. Ze sladkovodního dravce by se stalo plavidlo naprogramované na jedinou misi: urazit sedm tisíc kilometrů bez jídla zpět do Sargasového moře, vytřít se a zemřít. Takhle to fungovalo miliony let, než jsme se do toho vložili my lidé.
Dnes totiž ono průhledné monté u břehů Francie či Španělska nenajde klidná ústí řek, ale nekonečné sítě komerčních rybářů. Monté je neuvěřitelně lukrativní byznys a cena za kilogram mláďat často převyšuje cenu kaviáru. Obrovská část úlovku tradičně míří do Asie jako luxusní delikatesa. Ačkoliv populace úhoře zkolabovala o více než devadesát procent, Evropa lov nezakázala.
Zakázat francouzským rybářům jejich miliardový byznys by znamenalo čelit blokádám a politickým nepokojům. A tak Brusel vymyslel „spásný“ kompromis. Lov pokračuje, ale část ulovených mláďat se musí prodat za těžké peníze rybářským svazům a státům v Evropě na zarybňování. Vlk rybářské lobby se nažral a koza evropské ekologie zůstala na papíře celá.
A tak začíná nejbizarnější část cyklu. Kriticky ohrožená mláďata se s tučnou dotační podporou EU či států nakoupí, naloží do pytlů s kyslíkem a kamiony rozvezou tisíce kilometrů do vnitrozemí. Třeba k nám do Čech. Tady se vysypou do Labe, Vltavy nebo Berounky. Udělá se fotka do novin, svaz si odškrtne ekologický plán a všichni se poplácají po zádech, jak pomohli přírodě. Ve skutečnosti jsme ty ryby právě odsoudili k trestu smrti.
Posuňme se o patnáct let dopředu. Dovezený úhoř v české řece vyrostl, vyčistil dno a dělal radost rybářům. Jenže pak se sepnou biologické hodiny, úhoř zešílí touhou po oceánu a vyrazí po proudu dolů. A narazí na betonovou zeď vodních elektráren.
Naše řeky jsou přehrazené kaskády a na každém jezu dnes stojí elektrárna. Na rozdíl od lososa, který skáče po hladině, úhoř migruje po dně s hlavním proudem. Ten ho neomylně vede přímo do vtokového kanálu elektrárny. Protože je dlouhý a tenký, běžná česla ho nezastaví a ryba vjíždí přímo do lopatek rotující turbíny.
Výsledek je masakr. Turbína úhoře rozseká na kusy nebo mu změna tlaku způsobí fatální vnitřní zranění. Úmrtnost dospělých úhořů na evropských kaskádách dosahuje 40 až 100 procent. Téměř žádný úhoř vypuštěný v Čechách se do moře nevrátí. Všechny ryby dovezené nad tyto překážky jsou z biologického hlediska mrtvé už v okamžiku vypuštění. Odebíráme mláďata z míst, kde by přežila, abychom je po patnácti letech rozemleli v turbínách.
Proč se tento krutý kolotoč nezastaví? Protože všem vyhovuje. Francouzská lobby má zisky, bruselský úředník vykáže proinvestované miliony do ekologie a rybáři mají v revírech atraktivní rybu. A pro majitele elektráren – novodobé hydrobarony těžící ze zelených dotací – je to požehnání.
Zastavit úhoře před turbínou by znamenalo instalovat superjemná česla a budovat drahé obtoky za desítky milionů. Nebo na podzim v noci, kdy úhoři táhnou a elektrárny nejvíc vydělávají, zastavit provoz. Pro majitele je mnohem levnější přihodit rybářům pár desítek tisíc korun na nákup nového monté. Zarybňování se stalo levným odpustkem pro průmysl likvidující řeky. Zaplatíme dovoz nových obětí, a tím ospravedlníme chod masomlýnku.
Mezi japonským lovem velryb a evropským managementem úhoře není morální rozdíl. Obojí je masivní, státem dotovaný zásah likvidující ohrožený druh. Jen Japonci se k lovu pro maso přiznali, zatímco my továrnu na úhoří sekanou balíme do frází o ekologii. U velryb stříká krev na palubu, u nás se úhoři melou neviditelně pod hladinou v betonu, ze kterého si večer rozsvěcíme ekologické žárovky.
Jediná šance, jak úhoře zachránit, je přestat ho lovit u pobřeží a nechat ho v příbřežních vodách, odkud se může vrátit do Sargasového moře. Znamenalo by to sice, že z českých řek během generace přirozeně zmizí, ale jako druh by měl šanci přežít.
Do té doby se hraje jen krvavá dotační fraška. Pro českého rybáře z toho ale plyne jedno existenciální rozhřešení. Pokud se vám poštěstí v noci na rousnici vytáhnout legálně velkého úhoře, netrapte se etickými dilematy. Nemusíte ho s pocitem hrdinství pouštět zpět v domnění, že zachraňujete přírodu. Pokud ho pustíte, nedopluje dál než k nejbližšímu jezu, kde ho rozsekají lopatky zelené energetiky. Jeho osud zpečetil už před patnácti lety francouzský lovec, bruselské razítko a český beton. Když už nemá šanci naplnit svůj biologický úděl, je mnohem důstojnější, když skončí u vás v udírně. Dejte si ho bez výčitek. Dobrou chuť.
