Evropský Qwant přináší falešnou iluzi suverenity

Když se instituce rozhodnou chránit své uživatele před vlivem globálního trhu, výsledek mívá často podobu opatření, které působí spíše symbolicky než jako skutečně robustní systémové řešení. Nejnovější dějství této snahy o digitální nezávislost se právě odehrává v srdci evropské administrativy. Od 4. června 2026 přechází Evropský parlament plošně na nový výchozí vyhledávač ve svých prohlížečích Microsoft Edge a Mozilla Firefox. Dosavadního amerického hegemona Google nahrazuje na zařízeních tisíců asistentů, úředníků a 720 europoslanců francouzský projekt Qwant.

Oficiální rétorika je jasná: jedná se o strategický krok ke snížení závislosti na amerických digitálních nástrojích a podporu evropských technologií, které se primárně zaměřují na ochranu soukromí. Pokud však tuto událost zbavíme zjednodušujících politických hesel a podíváme se na ni optikou technologické architektury a reálné geopolitiky, objevíme hluboký paradox. Snaha ochránit uživatele před reklamním profilováním nadnárodní korporace je totiž může vystavit rizikům spojeným s mnohem silnějším aktérem – státem.

Abychom pochopili podstatu tohoto přechodu, musíme nejprve detailně rozebrat technickou infrastrukturu francouzského vyhledávače. Qwant byl spuštěn v roce 2013 s jednoznačnou propozicí: fungovat jako evropská alternativa Googlu. Slibuje, že neukládá historii vyhledávání, neprodává osobní data třetím stranám a nesleduje uživatele pomocí behaviorálního profilování. Jako firma sídlící v Paříži je plně vázán pravidly GDPR, která jsou výrazně přísnější než americká legislativa, a spadá pod přímý dohled francouzského regulačního úřadu CNIL. Z tohoto pohledu představuje mimořádně silný nástroj pro ochranu uživatele před komerční monetizací.

Nicméně, vybudování plně suverénního, globálního vyhledávacího indexu je technicky a finančně kolosální operace. Vyžaduje masivní serverové farmy a kontinuální procházení (crawling) miliard webových stránek. Qwant na provoz takto gigantického a zcela nezávislého ekosystému nemá plnou kapacitu. Proto technologicky kombinuje vlastní indexování s výsledky dodávanými přes API z amerického vyhledávače Bing, který patří společnosti Microsoft. V některých oblastech, jako je například vyhledávání obrázků, se Qwant na infrastrukturu Bingu stále aktivně spoléhá.

Znamená to, že ačkoliv Qwant slibuje, že vás nebude profilovat pro své vlastní reklamní účely, část zadaných dotazů nevyhnutelně odchází na americké servery. Qwant sice deklaruje, že tyto přeposílané dotazy anonymizuje, nicméně tato úroveň ochrany postrádá pravidelný nezávislý veřejný audit, který by to absolutně garantoval. Z pohledu systémové čistoty tak Qwant nepředstavuje naprosto nezávislý evropský firewall. Navíc, v závislosti na tom, jak službu používáte, není anonymita stoprocentní. Pokud využíváte pokročilé funkce nebo si vytvoříte uživatelský účet, dochází k přenosu IP adresy a ukládání e-mailu spolu se základními metadaty o vašem přihlášení.

Skutečný analytický oříšek však neleží v samotné technologii, ale v architektuře moci. Když hovoříme o ochraně soukromí, je kriticky důležité rozlišovat, před kým se vlastně chráníme. Existují totiž dvě naprosto odlišné entity s odlišnými motivacemi: reklamní korporace a státní aparát.

Google je největším strojem na sběr osobních dat na planetě. Celý jeho byznys model stojí na komerčním vytěžování pozornosti. Tento systém uživatele sleduje z čistě ekonomických důvodů – aby mohl co nejpřesněji cílit inzerci. Naproti tomu státní instituce nesbírají data proto, aby vám prodaly produkt. Stát má na rozdíl od korporací pravomoci, které mohou fatálně zasahovat do základních lidských práv, a disponuje donucovacími prostředky.

Historie nás učí, že státní zásahy do informačních toků mají často tendenci k neustálé expanzi. Zářným příkladem z nedávné doby je evropský legislativní návrh známý jako ChatControl. Tento návrh, který by fakticky umožnil plošné skenování obsahu šifrované komunikace, čelil v letech 2024 a 2025 masivní kritice ze strany bezpečnostních expertů i lidskoprávních organizací. Ukazuje se na něm, že byrokratický aparát má o kontrolu nad datovými toky trvalý zájem. Samotná domovská země Qwantu, Francie, disponuje navíc v rámci Evropy velmi silnými a extenzivními zákony upravujícími pravomoci tajných služeb v oblasti digitálního dohledu.

Z tohoto úhlu pohledu se nasazení Qwantu jeví mnohem složitěji. Qwant podléhá evropské a primárně francouzské jurisdikci. Co víc, část této společnosti přímo vlastní francouzská státní investiční banka Bpifrance, a dalším investorem byl německý vydavatelský dům Axel Springer, i když ten svůj podíl v posledních letech postupně snižuje. Čelíme tedy situaci, kdy instituce nahrazují nezávislou globální službu regionální firmou, která je dotována z veřejných zdrojů a ve které má stát přímý majetkový vliv. Pokud by legislativa v budoucnu nařídila vydávání dat v zájmu „národní bezpečnosti“, lokální firma nemá na výběr a musí se podřídit.

A zde se dostáváme k pointě, která často uniká aktivistům bojujícím za digitální suverenitu. Pokud máte racionální obavy ze zneužití moci ze strany státních orgánů, americký korporátní gigant může paradoxně posloužit jako mnohem silnější ochranný štít. Důvodem je čistá geopolitická síla.

Google disponuje obrovskou nezávislou infrastrukturou a nesmírným kapitálem. Pokud by jakýkoliv lokální regulátor v Evropě požadoval ústupky, které by fatálně ohrozily důvěru uživatelů v globálním měřítku, Google má kapacity vzdorovat. Ukázalo se to například v roce 2021 v Austrálii. Když tamní vláda navrhla přísné mediální zákony, Google reálně pohrozil, že tamní trh se svým vyhledávačem zcela opustí. Ačkoliv k reálnému odchodu nakonec nedošlo a situace skončila kompromisem, samotná hrozba ukázala asymetrii moci.

Je objektivním faktem, že i Google podléhá státní moci – konkrétně americkému zákonu CLOUD Act, který umožňuje americkým vyšetřovacím orgánům vyžádat si data uložená na amerických serverech bez ohledu na to, kde se fyzicky nacházejí. To pro evropského uživatele představuje reálné riziko. Z hlediska lokálního evropského dohledu je ale schopnost velké korporace ignorovat či napadat politické tlaky výhodou, kterou regionální hráč, plně závislý na lokálním trhu, jednoduše nedisponuje.

Abychom ovšem analýzu neomezili pouze na dichotomii Google versus Qwant, je nutné podívat se na globální trh, kde existuje fascinující třetí skupina: silné lokální vyhledávače. Tyto příklady nám jasně ukazují různé modely vztahu mezi technologickým kódem a státní mocí.

1. Technologický izolacionismus (Baidu)Čínské Baidu je extrémním příkladem státně nařízeného monopolu. Systém zde neslouží k ochraně soukromí, ale funguje jako integrální součást takzvaného Velkého čínského firewallu. Baidu dominuje trhu ne proto, že by bylo pro uživatele přirozeně lepší, ale proto, že západní konkurence je tvrdou rukou státu blokována. Je to odstrašující ukázka toho, kam vede absolutní sjednocení státních zájmů s technologickou infrastrukturou.

2. Státem pohlcená inovace (Yandex)Ruský Yandex vznikl z geniální práce tamních matematiků, kteří lépe pochopili složitost ruské morfologie než západní vývojáři. Dlouho fungoval jako příklad úspěšné tržní konkurence. Nicméně, jak rostla jeho moc, rostl i tlak Kremlu. Zlom nastal po roce 2022 v důsledku geopolitického vývoje a války. Společnost pod masivním státním tlakem prošla restrukturalizací a nakonec se rozdělila; značná část jejích mezinárodních a inovačních aktivit byla přesunuta mimo Rusko, zatímco lokální byznys plně podléhá státní kontrole. Jde o ukázkový příklad toho, jak autoritářský stát dříve nebo později pohltí nezávislý informační uzel.

3. Evropský tržní unikát (Seznam.cz)Ve střední Evropě pak najdeme anomálii, která ukazuje, jak vypadá skutečná, organická diverzita. Český Seznam.cz působí na trhu již přes třicet let. Oproti Qwantu, který je do institucí nasazován nařízením, si Seznam.cz vybudoval svou pozici čistě na otevřeném trhu bez jakékoliv státní protekce. Ačkoliv jeho tržní podíl ve vyhledávání v České republice čelí dlouhodobému tlaku a postupně klesá ve prospěch globálních hráčů, stále si udržuje na evropské poměry naprosto unikátní a velmi významné postavení. Dokazuje to, že stabilní alternativy nepotřebují bruselské směrnice, ale musí stát na kvalitním produktu, který přirozeně reaguje na lokální potřeby uživatelů.

Rozhodnutí Evropského parlamentu nahradit americký Google francouzským Qwantem je typickou ukázkou institucionální snahy o kontrolu nad technologickým prostředím. Qwant představuje nepochybně skvělou volbu pro ty uživatele, pro které je naprostou prioritou vyhnout se komerčnímu sledování, personalizované reklamě a behaviorálnímu profilování.

Historie a analýza architektury moci nám však ukazují, že skutečná digitální suverenita je mnohem komplexnější problém než jen výměna loga ve výchozím nastavení prohlížeče. Státní zásahy do digitální infrastruktury, jakkoliv mohou být prezentovány a obhajovány jako kroky k posílení nezávislosti a ochraně soukromí, v konečném důsledku často směřují k centralizaci kontroly. Když volíme mezi globálním komerčním predátorem a lokálně závislým subjektem se státní účastí, měli bychom si uvědomit, že reklamní profilování se dá technicky zablokovat. Vzdorovat lokální státní moci vyžaduje mnohem silnější infrastrukturu, než jakou nám může nabídnout jakýkoliv nařízený evropský projekt.