Když svět nechtěl válčit: Skrytá a drsná pravda o Dlouhém míru 19. století

Zvykli jsme si myslet, že historie je jen nekonečný řetězec válek a utrpení. Přesto Evropa zažila století, kdy velké armády stály na místě. Nebylo to z lásky k míru, ale proto, že válka byla tehdy zkrátka moc drahá. Zlatý standard sice svázal panovníkům ruce, ale zároveň uvrhl miliony lidí do takové beznaděje, ze které se zrodily ty nejtemnější ideologie moderních dějin.

Při pohledu do učebnic dějepisu to vypadá, že lidstvo nedělá nic jiného, než že se ve volném čase mezi pandemiemi navzájem vraždí. Od pádu Říma přes třicetiletou válku, která zdecimovala třetinu Evropy, až po napoleonské tažení, se kontinent neustále topil v krvi. A pak, v roce 1815, po bitvě u Waterloo, se stalo něco nevídaného. Zbraně na bezmála sto let téměř utichly.

Tento fenomén, známý jako „Dlouhý mír“, trval v podstatě až do osudného výstřelu v Sarajevu v roce 1914. Konflikty se sice děly, ale omezily se na lokální půtky (jako prusko-francouzská válka, která trvala jen pár měsíců) nebo koloniální expanze daleko od zraků civilizovaného světa. Velmoci proti sobě nestály v totální vyhlazovací válce. Zní to jako absolutní triumf osvícenství, pokroku a diplomacie. Pravda je ale mnohem pragmatičtější a cyničtější: elity nezačaly milovat mír a lidský život. Jen zjistily, že válka je k nezaplacení.

Dnes jsme zvyklí, že když stát potřebuje peníze – ať už na záchranu krachujících bank miliardářů, na dotace, pandemické balíčky nebo nákup stíhaček – prostě je vytvoří. Centrální banka změní čísla v počítači, vydají se státní dluhopisy a účet za tyto ambice se nenápadně rozpustí mezi všechny občany ve formě inflace. Stát díky penězům tvořeným dluhem de facto nemůže zkrachovat.

V 19. století ale vládl tvrdý a neúprosný zlatý standard. Každá bankovka v oběhu musela být kryta fyzickým zlatem v bankovních trezorech. Tento systém fungoval jako neúprosná brzda jakýchkoliv mocenských choutek. Panovník nemohl nařídit centrální bance, aby „vytiskla peníze na novou armádu“. Zlato se natisknout nedá, musí se složitě a nákladně vykopat ze země.

Když v roce 1853 vypukla Krymská válka (jeden z mála větších konfliktů této éry), Británie narazila na tvrdou ekonomickou zeď. Financování armády na dálku požíralo zlaté rezervy tak obrovským tempem, že vláda musela okamžitě a drasticky zvýšit daně. Běžní lidé i průmyslníci to pocítili ze dne na den a ekonomika se začala hroutit. Politici si tehdy uvědomili děsivou rovnici: jakákoliv další větší a delší válka by nevyhnutelně znamenala státní bankrot a následnou krvavou revoluci doma. Válka přestala být vnímaná jen jako morální zlo – stala se především finanční sebevraždou. Zlato drželo politiky na uzdě spolehlivěji než jakákoliv mezinárodní mírová smlouva.

Mnoho dnešních zastánců tvrdých peněz a zlatého standardu k této době vzhlíží jako k idylce poctivého kapitalismu. Zlatý standard totiž vytvořil dokonalý mír na mapách. Účelově se však zapomíná dodat, že zároveň rozpoutal brutální válku o přežití v ulicích a továrnách.

Znamenalo to tedy, že obyčejní lidé žili v bezpečí a blahobytu? Ani omylem. Násilí nezmizelo, pouze změnilo formu. Přesunulo se z bitevních polí, kde umírali vojáci, do továren a dolů, kde potichu umírali dělníci, ženy a děti.

Abychom pochopili proč, musíme se podívat na to, jak tvrdé peníze fungují v praxi. Protože nabídka peněz byla omezená (zlata nepřibývalo zdaleka tak rychle jako nových lidí, strojů a zboží), peníze neustále získávaly na hodnotě. Ceny produktů nejenže nerostly, ony velmi často klesaly – docházelo k deflaci. Dnes si myslíme, že zlevňování zboží je skvělé. Problém nastává v momentě, kdy jste majitelem továrny.

Pokud chtěl majitel anglické textilky nebo železáren v tomto systému pevných peněz a drsné mezinárodní konkurence udržet své zisky nebo vůbec přežít, nemohl jednoduše zdražit své výrobky. Zákazníci by šli jinam. Musel drasticky osekat náklady na samotnou dřeň. A protože stroje, uhlí a suroviny stály všechny stejně, jediný náklad, se kterým mohl volně manipulovat a srazit ho na minimum, byla lidská práce. Lidé se stali tou nejpostradatelnější komoditou.

Zatímco diplomaté ve Vídni a Londýně popíjeli šampaňské, oslavovali mezinárodní stabilitu a obdivovali technologické zázraky průmyslové revoluce, v anglických uhelných dolech pracovaly dvanáctileté děti. Plazily se v úzkých zaplavených šachtách 14 až 16 hodin denně, protože jejich práce byla nejlevnější a do úzkých chodeb se dospělý muž nevešel.

Děsivým symbolem této doby se staly takzvané „matchgirls“ – mladé dívky a ženy pracující v továrnách na sirky. Pracovaly s bílým fosforem v neuvěřitelně toxických podmínkách za haléře. Běžnou nemocí z povolání byla „phossy jaw“ (fosforová nekróza čelisti), při které se dívkám doslova rozpadaly kosti v obličeji, zuby jim vypadávaly a čelist hnisala a svítila ve tmě. Majitelé továren odmítali přejít na bezpečnější červený fosfor. Byl totiž o zlomek procenta dražší, což bylo v systému zlatého standardu nepřijatelné osekání zisku. Lidský život měl menší hodnotu než úspora na chemikáliích.

Aby měl průmysl neustálý přísun zoufalé a levné pracovní síly, stát tomu aktivně pomáhal. Chudoba přestala být vnímána jako sociální problém a stala se morálním selháním. V Británii byl v roce 1834 přijat nechvalně známý Chudinský zákon (Poor Law). Kdo se ocitl na dně a nedokázal se uživit, byl zavřen do „workhousů“ (chudobinců či spíše robotáren). Podmínky v nich byly zcela záměrně udržovány horší než v nejbídnějších továrnách, rodiny tam byly rozdělovány a lidé tam vykonávali nesmyslnou drsnou práci (jako drcení kostí na hnojivo). Účel byl jasný: donutit lidi přijmout jakoukoliv, i tu nejvíce zotročující a nebezpečnou práci v průmyslu, jen aby neskončili v chudobinci.

Nejtragičtějším a nejkřiklavějším důkazem tohoto dogmatismu tvrdých peněz a volného trhu byl ovšem Velký irský hladomor (1845–1849). Když plíseň zničila úrodu brambor, na kterých existenčně závisely miliony irských rolníků, trh zafungoval přesně tak, jak mu velela pravidla. Zatímco lidé umírali hlady na polích s ústy plnými trávy, vysoce kvalitní hovězí maso, obilí a máslo se z Irska pod ozbrojenou vojenskou eskortou dál vesele vyváželo do Anglie. Proč? Protože v Anglii za něj obchodníci zaplatili více zlata.

Britská vláda, ovládaná myšlenkami laissez-faire (absolutně volného trhu) odmítla jakkoliv zasáhnout. Odmítla poskytnout charitu, odmítla zakázat vývoz potravin a odmítla „vytisknout“ nouzové státní peníze na nákup jídla pro hladovějící, protože by to narušilo nedotknutelnou ekonomickou rovnováhu. Vysoce postavený britský úředník Charles Trevelyan dokonce prohlásil, že hladomor je „přímým zásahem všemocného Boha“, který má Irsko očistit od přelidnění. Výsledek tohoto ekonomického experimentu? Přes milion mrtvých a další téměř dva miliony lidí donucených k zoufalé emigraci na lodích, kterým se přezdívalo „plovoucí rakve“. Ekonomická čistota systému v reálném čase vraždila po statisících.

Zde se dostáváme k pointě, která se na školách bohužel příliš nevyučuje. My dnes vnímáme průmyslovou revoluci jako éru parních strojů, železnic a úžasného pokroku. Pro drtivou většinu tehdejší populace to ale bylo absolutní peklo na zemi.

Dlouhý mír 19. století nebyl zlatou idylkou poctivého světa, byl to experiment s tou nejtvrdší a nejdrsnější formou kapitalismu v lidské historii. Ukázal nám, že pokud peníze nelze znehodnotit tiskem a státy se nemohou zadlužovat do nekonečna, politici sice přestanou válčit na hranicích, ale účet za tuto stabilitu zaplatí ti úplně nejchudší. Socializovat ztráty nešlo, sociální síť neexistovala. Paretovo pravidlo nerovnosti vybujelo do takových rozměrů, že bohatství několika málo továrníků bylo vykoupeno doslova krví a zlámanými kostmi milionů bezejmenných dělníků.

A právě v tomto bodě je nutné hledat kořeny toho nejhoršího, co přineslo století následující. Když vám dnešní optikou přijde nepochopitelné, jak mohly v první polovině 20. století vzniknout a získat masovou podporu ty nejkrutější, nejnásilnější a nejdiktátorštější kolektivistické ideologie, vzpomeňte si na realitu 19. století.

Komunismus a další radikální hnutí nevznikly ve vzduchoprázdnu, protože by se lidé jednoho dne zbláznili. Vznikly jako přímý důsledek systému, který říkal, že vaše chudoba je vaše chyba, že nekróza čelisti z bílého fosforu je jen nákladová optimalizace a že nechat zemřít milion lidí hlady je projevem zdravého volného trhu, do kterého stát nesmí zasahovat.

Pokud žijete v systému, který nemá slitování, který vaše děti posílá na 14 hodin pod zem a kde neexistuje absolutně žádná naděje na únik nebo pomoc od státu, začnete hledat alternativy. A když jste zahnáni do absolutního rohu, slib beztřídní společnosti, kde nikdo nic nevlastní, ale všichni mají alespoň kousek chleba, nezní jako totalitní hrozba. Zní to jako spása. Lidé, kteří neměli co ztratit, se rozhodli ten tvrdý, poctivý a zlatem podložený starý svět jednoduše spálit na popel.

Tvrdé peníze a zlatý standard možná na sto let zastavily války mezi králi a císaři. Ale tlak, který v tomto dokonalém ekonomickém stroji pod povrchem bublal, nakonec nevyhnutelně explodoval. Roztrhal svět na kusy, zalil 20. století krví v úplně jiném, ideologickém měřítku a donutil budoucí generace vymyslet systém, ve kterém už státy sice nikdy nebudou hospodařit s poctivými penězi, ale udělají všechno pro to, aby už lidé nikdy nebyli zahnáni za hranici absolutního zoufalství.

Zdroje a další čtení: