Kiyosaki se mýlil: Neničí nás půjčka na pračku, ale falešný dluh

Zná to snad každý. Pokud jste se někdy na přelomu milénia otřeli o jakoukoliv multilevel marketingovou síť – ať už to byla Amway, nebo nadšení finanční poradci v lesklých oblecích – určitě vám v rukou přistála kniha Bohatý táta, chudý táta od Roberta Kiyosakiho.

Kiyosakiho mantra je lákavě jednoduchá a stojí na rozdělení dluhů do dvou kategorií. Dobrý dluh je ten, který vám dává peníze do kapsy (vezmete si hypotéku na byt, který obratem pronajímáte). Špatný dluh je ten, který vám peníze z kapsy tahá (koupíte si na splátky auto, televizi nebo novou pračku). Kiyosaki radí špatný dluh absolutně eliminovat. Pro osobní finance jednotlivce je to bezpochyby racionální rada, jak si ochránit peněženku.

Když se ale na toto rozdělení podíváme z makroekonomického a civilizačního nadhledu, zjistíme šokující paradox: Kiyosakiho „špatný dluh“ je ve skutečnosti jedním z hlavních motorů našeho technologického pokroku. Skutečným zlem, které naši společnost stahuje ke dnu, je totiž dluh falešný.

Představte si na chvíli, že by se celá společnost začala plošně řídit Kiyosakim. Lidé by přestali kupovat spotřební věci na splátky a čekali by roky, než si na ně ušetří v hotovosti. Co by se stalo? Globální ekonomika by se propadla do hluboké deflační spirály a technologický vývoj by dramaticky zpomalil.

Z makroekonomického hlediska je totiž onen vysmívaný spotřebitelský úvěr zásadní součástí agregátní poptávky. Pokud si rodina vezme úvěr na automatickou pračku, sušičku a myčku, finanční puritán by to označil za nezodpovědnost. Realita? Tyto stroje právě této rodině ušetřily zhruba 15 hodin manuální dřiny týdně. Je to 15 hodin, které mohou tito lidé věnovat výchově dětí, vzdělávání, nebo odpočinku (který snižuje náklady zdravotního systému). „Špatný dluh“ si v tomto případě nekoupil mrtvé pasivum. Koupil tu nejcennější komoditu ve vesmíru – lidský čas.

Stejná logika platí pro automobilový průmysl. Automobilky financují obrovskou část svého výzkumu a vývoje (R&D) z masových prodejů, které jsou masivně dotovány právě úvěry a leasingy. Bez tohoto konstantního přítoku „peněz z budoucnosti“ by masové nasazení bezpečnostních systémů jako ABS nebo airbagů trvalo o desítky let déle. Vývoj je drahý a platí ho masa lidí, která se zadlužuje kvůli spotřebě. Jistě, určitá část z nich se přepočítá a skončí v insolvenci. Z drsného pohledu ekonomického darwinismu jsou to však padlí jednotlivci, jejichž spotřeba pomohla zaplatit inovace pro zbytek společnosti.

Pokud nás tedy spotřební dluh na makroúrovni posouvá vpřed, co nás brzdí? Je to rakovina, kterou můžeme nazvat falešným dluhem.

Zatímco klasický dluh (i ten spotřební) vzniká dobrovolnou směnou – půjčíte si peníze na vytvoření nebo nákup reálné hodnoty –, falešný dluh žádnou hodnotu netvoří. Vzniká z administrativní pasti. Je to účelově nastavený mechanismus, kdy se z bagatelního opomenutí v řádu korun stává díky absurdním poplatkům za vymáhání, penále a úrokům dluh likvidační. Je to čistý parazitismus, který odsává peníze ze systému, aniž by do něj vracel jakoukoliv službu nebo inovaci.

Nejsou to výmysly. Stačí nahlédnout do veřejně dohledatelných zpráv a soudních archivů České republiky.

Případ první: Exekuce za 8 haléřů V roce 2021 publikoval investigativní server HlídacíPes.org absurdní, leč reálný příběh Jana Geberta. Ten dostal pokutu od dopravního podniku. Zaplatil ji pozdě, částka se navýšila, a když mu přišla výzva k úhradě 1 163,08 Kč, pan Gebert částku ze zvyku zaokrouhlil na 1 163 Kč. Zapomněl na 8 haléřů. Výsledek? O měsíc později měl zablokované účty a exekuci na auto. Exekuční firma na něm začala vymáhat dluh 0,08 Kč, ke kterému si obratem přirazila odměny advokáta a exekutora. Z osmi haléřů se stala částka sahající k 5 000 Kč. Tisíce korun pro lidi, kteří nepřinesli společnosti absolutně nic.

Případ druhý: Slepý muž s mozkovou obrnou V roce 2016 musel zasahovat až Ústavní soud ČR v případu slepého muže s dětskou mozkovou obrnou. Na něj byla uvalena exekuce za jízdu načerno v MHD, přestože měl průkaz ZTP/P a ze zákona jezdil zdarma. Soudy nižších instancí to jako na běžícím pásu schválily. Exekuční mašinérie jela naslepo, zajímaly ji jen vygenerované poplatky.

Případ třetí: Dětské exekuce Českým specifikem byly také dluhy dětí. Děti vyrůstající v dětských domovech nebo sociálně rozvrácených rodinách často v den svých 18. narozenin zjistily, že mají na krku exekuce v řádech desítek až stovek tisíc korun za nezaplacené popelnice nebo jízdenky z doby, kdy jim bylo třeba deset let. Stát a vymahači zcela vážně vymáhali dluh po dítěti, které nemělo právní ani faktickou možnost jej ovlivnit.

Tyto zrůdnosti nespadly z nebe. Byly pečlivě narýsovány v kancelářích státního aparátu. Zlomovým bodem byl rok 2001, kdy vláda Miloše Zemana prosadila Zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád. Vymáhání dluhů se tím fakticky privatizovalo. Exekutoři dostali pravomoci státních orgánů, ale motivaci soukromých firem maximalizovat zisk.

Skutečným zlatým dolem se však stala tzv. přísudková vyhláška (Vyhláška č. 484/2000 Sb.), která určovala paušální odměny advokátům. Stát nastavil tyto odměny za vymáhání bagatelních dluhů tak absurdně vysoko, že se z toho stal jeden z nejlukrativnějších a nejbizarnějších byznysů v novodobé české historii.

Vznikly továrny na žaloby. Odkoupily od dopravních podniků statisíce dluhů černých pasažérů. Software následně automaticky generoval desetitisíce žalob (Ctrl+C, Ctrl+V). Za každý takový vygenerovaný papír si advokát naúčtoval odměnu v řádech tisíců korun. Dlužník za lístek za 20 Kč platil 15 000 Kč. Věřitel dostal své, ale drtivá většina částky skončila jako legální výpalné u vymahačů. Systém byl tak zrůdný, že ho nakonec v roce 2013 musel Ústavní soud ČR pro protiústavnost zrušit, ale desítky miliard korun už byly nenávratně přesunuty k úzké skupině lidí.

Zlatý grál falešného dluhu objevili i na Západě, byť v jiné formě. Ve Spojených státech neoperují přes státní poplatky, ale přes neregulovaný úrok. Funguje tam obludný průmysl tzv. Payday Loans (půjčky před výplatou).

Američan, zasažený nenadálým výdajem, si půjčí 500 dolarů. Predátorské společnosti mu však naúčtují úrok v přepočtu 300 % až 400 % RPSN a získají přímý přístup na jeho účet. Když přijde výplata, peníze si strhnou. Dlužníkovi nezbyde na nájem, takže si okamžitě bere další půjčku, jen aby pokryl tu předchozí. Vzniká dobře zdokumentovaný fenomén tzv. debt treadmill (dluhový běžecký pás). Obchodní model těchto firem není postaven na tom, že jim dlužník peníze vrátí a úvěr skončí. Je postaven na tom, že ho udrží v pasti roky a vysají z něj násobky původní částky.

Proč by to mělo zajímat vás, pokud žádné dluhy nemáte a jezdíte s platnou jízdenkou? Protože tento parazitismus netrestá jen dlužníky, drtí celou naši společnost a platíme to my všichni.

Pokud z člověka exekuční mafie vysaje kvůli drobnosti jeho úspory a motivaci, ten člověk se logicky vzdá. Opustí legální pracovní trh, protože cokoliv nad nezabavitelné minimum by mu sebrali. Začne pracovat v šedé ekonomice.

Jak spočítala výzkumná organizace PAQ Research sociologa Daniela Prokopa, jeden jediný člověk uvězněný v dluhové pasti stojí stát na ušlých daních, odvodech a vyplacených sociálních dávkách zhruba 100 až 150 tisíc korun ročně. Za jeho produktivní život se tato ztráta pro stát skutečně šplhá do milionů. V době nejhorší krize mělo v ČR vícečetné exekuce přes 700 tisíc lidí. Bavíme se o desítkách miliard korun, které každoročně chybějí ve státním rozpočtu, chybí na stavbu dálnic nebo financování školství.

Falešný dluh není přirozeným tržním mechanismem a už vůbec to není projev svobodného kapitalismu. Je to de facto státem tolerovaná (a v minulosti aktivně podporovaná) ekonomická sabotáž. Zatímco úvěr na pračku nakopne poptávku a ušetří vám čas, falešný dluh sežere vaši budoucnost i budoucnost celé společnosti.

Až vám tedy příště bude někdo moralizovat o tom, že „každý dluh se musí splatit“, zeptejte se ho, jestli mluví o reálném dluhu, který postavil naši civilizaci, nebo o tom falešném, kterým ji dravci v oblecích s posvěcením státu pomalu rozebírají na součástky.