Megaměsto bez ulic a limit peer-to-peer společnosti

Když se podíváme na jakékoliv dnešní město, od New Yorku po Tokio, vidíme infrastrukturu, která je postavena na myšlence pohybu a kontroly. Existují v něm široké ulice pro transport, náměstí pro shromažďování, paláce či úřady pro správu a hradby (nebo alespoň pomyslné hranice) pro obranu. Naše historická zkušenost nám říká, že jakmile se tisíce lidí shluknou na jedno místo, okamžitě a nevyhnutelně vzniká mocenská hierarchie, byrokracie a architektura nerovnosti. Jenže na anatolské pláni v dnešním jižním Turecku leží místo, které se této logice naprosto a brutálně vysmívá.

V období mezi lety 7400 a 6200 před naším letopočtem vyrostla v lokalitě zvané Çatalhöyük aglomerace, která nemá v dějinách urbanismu obdoby. Na ploše zhruba 13 hektarů zde žilo v dobách největšího rozkvětu tři až osm tisíc obyvatel. V měřítcích mladší doby kamenné šlo o gigantickou metropoli, naprostou anomálii své doby. Ale to, co z této osady dělá nejslavnější neolitické naleziště světa, není jen její velikost. Je to její naprosto mimozemské uspořádání. Çatalhöyük neměl vůbec žádné ulice.

Představte si gigantickou včelí plástev, kterou někdo položil do stepi. Domy v Çatalhöyüku byly postaveny z nepálených sušených cihel (vepřovic) a byly na sebe nalepené tak těsně, že mezi nimi neexistovaly žádné uličky, průchody ani dvorky. Každý dům sdílel své stěny s domy sousedními. Město netvořilo síť budov, ale jedinou obrovskou, pevnou, celistvou hmotu.

Absence ulic znamenala zásadní logistický paradox. Jak se lidé pohybovali? Odpověď leží nad úrovní očí. Veškerý dopravní ruch, sociální interakce, řemeslné práce a slunění se odehrávaly na rovných střechách. Střechy tvořily jedinou souvislou pochozí plochu města, jež se táhla do všech stran. Vstup do samotného domu, který sestával obvykle z jedné hlavní obdélníkové místnosti a malé komory, nevedl dveřmi ve stěně. Vstupovalo se výhradně dírou ve střeše, ze které se po dřevěném žebříku sestupovalo do hlubin obydlí.

Tento střešní otvor představoval brilantní, avšak dusivý polyfunkční prvek. Sloužil jako vchod, jediné okno a zároveň jako komín pro odvod kouře z pece, která byla umístěna vždy přesně pod ním u jižní stěny. Život uvnitř domu byl proto ostře rozdělen. Jižní, „špinavá“ část, byla začouzená, pokrytá popelem a sloužila k vaření a řemeslu. Severní, „čistá“ část, obsahovala vyvýšené hliněné platformy, které sloužily k odpočinku, spánku a rituálům.

Interiér těchto domů připomínal spíše rituální chrámy než obyčejné obýváky pravěkých zemědělců. Neexistovaly zde totiž žádné specializované veřejné budovy – každá domácnost byla autonomním náboženským i ekonomickým vesmírem. Stěny domů pokrývala silná vrstva bílé sádrové omítky, která se udržovala v až fanatické čistotě. Analýzy omítek ukázaly, že lidé v Çatalhöyüku své stěny natírali znovu a znovu, v některých případech proběhlo přebílení i více než stokrát za dobu životnosti domu.

Do těchto bílých stěn byly zasazovány takzvané bukranie – masivní rohy a lebky obrovských divokých praturů. Tyto rohy často trčely přímo z hliněných lavic nebo zdobily stěny, pod kterými obyvatelé usínali. Na jiných stěnách archeologové pod vedením britského profesora Iana Hoddera objevili děsivé a fascinující malby: dva leopardi stojící proti sobě, obrovští bezhlaví lidé, na které útočí draví ptáci, nebo složité geometrické vzory.

To nejintenzivnější propojení světa živých a mrtvých se však odehrávalo přímo pod nohama. Lidé v Çatalhöyüku neměli hřbitovy za městem. Své mrtvé – často pevně svázané do fetální polohy – pohřbívali pod podlahami svých vlastních domů, nejčastěji přesně pod čisté spací platformy na severní straně. V jednom jediném domě archeologové odkryli až 60 těl pohřbených ve vrstvách nad sebou. Obyvatelé tak doslova trávili celý život fyzicky i duchovně spjati se svými předky. Někdy, po uplynutí určité doby od pohřbu, byla podlaha znovu proražena, hlava mrtvého byla oddělena od těla, její tvář byla zrekonstruována pomocí hlíny a sádry a tato lebka pak kolovala městem během speciálních rituálů, než byla uložena v jiném domě.

Zcela převratný je nedávný bioarcheologický a genetický objev. Analýza DNA zubů nalezených u dětí pohřbených pod jednou platformou prokázala, že tyto děti často nebyly vůbec biologicky příbuzné s dospělými, se kterými dům obývaly. Nejednalo se tedy o klasické nukleární rodiny postavené na pokrevním příbuzenství. Z dětí se stával komunitní majetek. Pěstounství, adopce nebo rituální výměna dětí mezi domácnostmi zřejmě fungovala jako extrémně silný sociální tmel, který zamezoval vzniku uzavřených rodinných dynastií.

Dlouho panovala otázka, jaký mocenský systém tuto přehuštěnou masu lidí řídil. Výsledky pětadvacetiletého zkoumání týmu Iana Hoddera jsou šokující: v Çatalhöyüku po většinu jeho více než tisíc let dlouhé existence neexistoval žádný centrální vládce, žádná šlechta, ba dokonce ani třída chudých. Město fungovalo jako radikálně rovnostářský sociální experiment.

Bioarcheologové zkoumali stabilní izotopy uhlíku a dusíku v kostech stovek koster. Tento rozbor dokáže s matematickou přesností určit složení stravy člověka v průběhu jeho života. V civilizacích, kde vládne elita, mají bohatí lepší přístup k masu a prémiovým bílkovinám, zatímco chudina žije z obilných kaší. V Çatalhöyüku měli absolutně všichni – muži, ženy, staří i mladí – na chlup stejnou dietu. Nikdo nejedl lépe než jeho soused.

Podobně dopadla i analýza fyzického stresu a zátěže kostí. Muži i ženy vykazovali stejné opotřebení kloubů ze zemědělské dřiny a z neustálého chození po žebřících a střechách, stejně tak sdíleli identickou míru znečištění plic kouřem z pecí. Domy byly navíc standardizované. Nenašel se jediný „palác“, který by byl výrazně větší nebo obsahoval cennější předměty než ostatní. Společnost byla záměrně nastavena tak, aby nikdo nevyčníval a nikdo nehromadil majetek na úkor ostatních.

Město se tak řídilo samo odspodu, skrze tlak sociální konformity. Zvyky a rituály, od bílení stěn po umisťování býčích rohů, byly prováděny s obsedantní repetitivností v každém domě. Společný „operační systém“ mytologie zde nahrazoval úřad starosty, policii i soudce.

Žádný lidský experiment však netrvá věčně a Çatalhöyük nebyl výjimkou. Kolem roku 6200 př. n. l. toto gigantické sídliště tiše zaniklo. Osada nebyla vypálena útočníky, nenacházíme zde stopy po masových vraždách. Konec přišel plíživě zevnitř a jeho příčinou byla právě samotná povaha architektury a absence organizované struktury.

Těsná blízkost obrovského množství těl – lidí i zdomácnělých ovcí a koz ustájených v opuštěných prostorách na okrajích sídliště – vytvořila dokonalý inkubátor pro nemoci. Kosti z pozdějších vrstev osídlení vykazují obrovský nárůst infekcí, stop po tuberkulóze a anémii způsobené parazity, kteří se šířili v přehuštěném a logisticky nezvladatelném prostředí. S tím, jak rostla hustota zalidnění, rostlo i tření.

Když se pohádáte se sousedem v normální vesnici, vyhýbáte se mu. V Çatalhöyüku jste museli chodit přes jeho střechu a neustále se s ním potkávat. Společenský stres stoupal. Bioarcheologové zachytili ve vrcholné fázi města mírný nárůst úrazů hlavy způsobených tvrdými hliněnými kuličkami, což naznačuje eskalaci domácího násilí. Systém, který neměl formální právní aparát ani vládce s monopolem na řešení sporů, dokázal konflikty tlumit jen za cenu obrovského psychologického tlaku a sdílených tabu.

S narůstající klimatickou změnou a mírným ochlazením ke konci osídlení se obdělávání vzdálenějších polí stávalo obtížnějším. Centrální uzly sítě se začaly hroutit. Systém nedokázal zvládnout nárůst složitosti, aniž by delegoval moc do rukou specializované byrokracie. Lidé v Anatolii před více než osmi tisíci lety ale vznik státu ještě neobjevili. Namísto toho udělali to nejlogičtější – drolící se megaměsto jednoduše opustili. Rozptýlili se po krajině a založili menší, volnější vesnice, ve kterých se už dalo mezi domy bezpečně procházet. První velký pokus o městský život se zadusil vlastním rovnostářstvím.