Monumentální hub propojující nekompatibilní kmeny

Až do roku 1994 stála moderní archeologie na pevném, neotřesitelném základu, který se vyučoval na všech světových univerzitách. Historický konsenzus zněl jasně a logicky: lidé nejprve museli vynalézt zemědělství, aby se mohli usadit. Jakmile měli pole a stálý přísun kalorií, získali volný čas a vytvořili společenskou hierarchii. Teprve tento přebytek surovin a dělba práce jim umožnily stavět monumentální chrámy a rozvíjet složité náboženské systémy. Rovnice byla jednoduchá: nejdříve břicho, potom duch. Nejdříve farma, potom chrám.

Pak ale německý archeolog Klaus Schmidt z Německého archeologického institutu (DAI) zahájil vykopávky na jihovýchodě Turecka, na vápencovém hřbetu nedaleko města Şanlıurfa. Místní kopec se nazýval Göbekli Tepe, což v překladu znamená „Břichatý kopec“. To, co Schmidt se svým týmem pod nánosy zeminy objevil, tuto úhlednou historickou rovnici doslova roztrhalo na kusy a obrátilo naruby. Pod povrchem se skrýval megalitický komplex neuvěřitelných rozměrů, jehož nejstarší vrstvy byly radiokarbonovou metodou datovány do období 9600 až 8200 let před naším letopočtem.

Znamenalo to šokující skutečnost. Tento monumentální chrám byl postaven 6000 let před britským Stonehenge, 7000 let před prvními egyptskými pyramidami a hluboko před vynálezem keramiky, kola, a především – dlouho před existencí zemědělství. Postavili ho lidé doby kamenné, kočovní lovci a sběrači, kteří neznali ani tažná zvířata, ani kovy.

K plnému docenění technologického zázraku jménem Göbekli Tepe je nutné podívat se na samotnou architekturu tohoto rituálního centra. Nejde o pár ledabyle navršených kamenů. Komplex se skládá z minimálně dvaceti kruhových či oválných ohrad (dosud jich byla odkryta jen část, zbytek přesně zmapoval georadar). Průměr těchto kruhů dosahuje až 30 metrů.

Jádrem každého z těchto ohrazení jsou monolitické vápencové sloupy vytesané do tvaru obrovského písmene T. Tyto pilíře, z nichž dva vždy stojí dominantně uprostřed kruhu a další tvoří jeho obvod, dosahují výšky až 5,5 metru a váží mezi 10 až 20 tunami. V nedalekém vápencovém lomu byl dokonce nalezen nedokončený sloup, jehož váha se odhaduje na téměř 50 tun. Vysekat taková monstra do skály pouze za pomoci pazourků, čedičových a obsidiánových nástrojů vyžadovalo měsíce precizní práce. Následný transport těchto kolosů na vzdálenost několika stovek metrů bez použití kol či tažných zvířat si žádal absolutní synchronizaci stovek svalnatých těl.

Tvar písmene T není náhodný. Detailní pohled na boky nejlépe zachovalých centrálních sloupů odhaluje fascinující antropomorfní detaily. Do tvrdého kamene jsou precizně vytesány dlouhé paže, které se ohýbají v loktech, a prsty rukou se setkávají na pomyslném břiše. Pod rukama se nacházejí propracované opasky, z nichž visí bederní roušky z liščích kůží. Sloupy tedy představují gigantické lidské nebo humanoidní postavy. Záměrně jim však chybí to nejdůležitější – tváře. Zda představovaly abstraktní božstva, mytologické předky nebo strážce podsvětí, zůstává tajemstvím. Jejich bezhlavá monumentalita každopádně musela na tehdejší lovce, zvyklé jen na přírodní krajinu, působit naprosto paralyzujícím a nadpozemským dojmem.

Zatímco samotné sloupy mají lidské rysy, jejich povrch pokrývá drsný a hrozivý zvířecí svět. Kdo by čekal výjevy lovu na jeleny či divoká prasata, tedy zvířata, která tehdejší populace běžně konzumovala, byl by zklamán. Ikonografie Göbekli Tepe je plná predátorů, jedovatých tvorů a mrchožroutů.

V hlubokém, trojrozměrném reliéfu se zde po kamenech plazí hadi, útočí štíři, cení zuby lvi a divocí kanci a pavouci splétají své sítě. Extrémně silné zastoupení zde mají supi a další draví ptáci. Nejznámější je takzvaný Pilíř 43 (často nazývaný Supí kámen), kde je pták zobrazen po boku bezhlavé lidské postavy s erekcí a řadou abstraktních symbolů připomínajících kabelky či košíky.

Silná přítomnost supů ukazuje na pravděpodobné spojení s pohřebními rituály, konkrétně s excarnací (tzv. nebeskými pohřby). V raném neolitu bylo běžné, že se těla mrtvých neukládala do země, ale vystavovala se na vyvýšených místech, kde draví ptáci ohlodali maso až na kost. Očištěné kosti, a zejména lebky, se pak často oddělovaly a sloužily k dalším rituálům. Sup na sloupech Göbekli Tepe fungoval jako psychopomp – převozník duší z hmotného světa do říše předků.

Nejzávažnější otázka, která nedala spát Klausovi Schmidtovi a která dnes rezonuje celým archeologickým světem, však zní: Jak se to těmto lidem vůbec podařilo ufinancovat?

Lovci a sběrači žijí v malých, vysoce mobilních tlupách o několika desítkách jedinců. Architektura Göbekli Tepe si ale žádala stovky, možná i tisíce dělníků, kameníků, organizátorů a kněží, kteří museli zůstat na jednom místě po celé měsíce nebo roky. Shromáždit takové množství cizích lidí z různých kmenů na jednom místě znamenalo okamžitě vyčerpat veškerou divokou zvěř a jedlé rostliny v okruhu mnoha desítek kilometrů.

Archeologové v hlíně kolem sloupů našli statisíce roztříštěných zvířecích kostí (převážně gazel, praturů a divokých oslů). Tyto kosti neneseou stopy po pomalém hromadění z běžného vaření, ale dokazují masivní, nárazové hostiny. Dále se zde našly obrovské vápencové kádě o objemu až 160 litrů, které nesly chemické stopy oxalátů – zbytků po kvašení divokých obilnin. Lovci zřejmě na stavbě pořádali gigantické festivaly, kde se konzumovalo maso a pravěké pivo, což fungovalo jako platidlo a motivace pro obrovské pracovní čety.

Jenže lokální lov na udržení takového „hladového monumentu“ nestačil. Právě zde přichází onen revoluční zvrat v lidských dějinách. Aby stavitelé zabránili zhroucení celého rituálního systému z nedostatku energie, museli přestat spoléhat na náhodný sběr divoké pšenice a ječmene. Museli začít sbírat ta nejlepší semena, uměle je vysévat blízko chrámu, chránit je před zvěří a systematicky je sklízet.

Hypotézu, že Göbekli Tepe bylo katalyzátorem vzniku zemědělství, posléze brilantně potvrdila moderní genetika. Molekulární biologové provedli mapování DNA dnešní domestikované pšenice (einkorn) a hledali jejího nejbližšího divokého prapředka. Stopa je dovedla k divoce rostoucí trávě na svazích vyhaslé sopky Karaca Dağ. Tato sopka leží necelých 30 kilometrů od Göbekli Tepe. Zemědělství tedy nevzniklo jako pokus o pohodlnější život rolníka. Vzniklo jako technologická nutnost k produkci kalorií, které dotovaly obrovské náboženské shromáždění. První stálé osídlení a první pole nevznikla z pragmatismu, ale z touhy po transcendenci. Nejdříve stál chrám, a ten si teprve vynutil vznik města.

Göbekli Tepe skrývá ještě jedno velké tajemství, které se ukázalo být největším darem pro budoucí archeology. Většina starověkých chrámů byla opuštěna, rozebrána na stavební materiál dalšími generacemi nebo zničena počasím. Göbekli Tepe nikoliv.

Kolem roku 8200 př. n. l., po téměř patnácti stoletích nepřetržitého fungování, se tehdejší společnost rozhodla tento neuvěřitelný komplex definitivně uzavřít. Neudělali to však tak, že by prostě odešli. Chrám byl podroben masivnímu, systematickému zasypání. Lidé sem museli nanosit tisíce tun zeminy, vápencové drtě, pazourkových úlomků a zvířecích kostí, kterými kruhové ohrady pečlivě vyplnili až po samý okraj pětihlavých sloupů.

Důvody tohoto gigantického pohřbení celého chrámu zůstávají předmětem divokých spekulací. Někteří vědci naznačují, že mohlo jít o rituální „usmrcení“ starých bohů v momentě, kdy společnost plně přešla k farmaření a stará lovecká mytologie přestala dávat smysl. Jiní se domnívají, že zasypání bylo součástí cyklického života svatyně – chrám se narodil, sloužil, a poté musel být jako živý organismus s úctou pohřben do břicha matky země.

Ať už byl důvod jakýkoliv, právě tento akt umělého zasypání zafungoval jako dokonalá časová kapsle. Vzduchotěsná zátka ze suti ochránila vápencové sloupy před erozí a vandalismem na dlouhých jedenáct tisíc let, než do nich na sklonku dvacátého století Klaus Schmidt zaryl svou archeologickou motyku a donutil lidstvo přepsat svůj vlastní počátek.