Od Rašína k dnešní byrokracii: Sto let krizí, které vždy zaplatila střední třída

Když se dnes podíváme na svou výplatní pásku, na složenku za daň z nemovitosti a na ceny v supermarketech, často nás přepadne pocit absolutní nespravedlnosti. Máme pocit, že státní aparát neustále bobtná, byrokracie se rozrůstá a účet za tento gigantický, těžkopádný stroj platíme my – lidé, kteří chodí do práce, spoří a snaží se zajistit své rodiny. Tento pocit není novinkou ani anomálií dnešní doby. Je to základní princip přežití státu. Pokud se podíváme na naši vlastní, více než stoletou historii od rozpadu Rakouska-Uherska, uvidíme jeden fascinující a neustále se opakující vzorec: Kdykoliv se český nebo československý stát dostal do existenčních problémů, nikdy nespáchal sebevraždu. Místo toho vždy neomylně sáhl do kapes té jediné skupiny obyvatel, která měla co ztratit – střední třídy.

Pojďme se společně vydat na historickou cestu. Od vzniku první republiky, přes temná léta totality a divokou transformaci devadesátých let, až do naší současnosti roku 2026. Uvidíme, že metody státu se sice mění, ale oběť zůstává po celé století stejná.

Píše se rok 1918. První světová válka skončila, staré mocnářství se zhroutilo a na mapě Evropy se zrodilo Československo. Byla to doba obrovského nadšení, ale z ekonomického hlediska stál nový stát nad absolutní propastí. Všude kolem nás – v poraženém Německu, Rakousku i Maďarsku – se začala roztáčet spirála děsivé hyperinflace. Bývalé říše tiskly peníze, aby splatily válečné dluhy, a bankovky ztrácely hodnotu rychleji, než na ně stihla schnout tiskařská barva.

První československý ministr financí, Alois Rašín, věděl, že pokud se od této nákazy okamžitě neodstřihneme, nová republika nepřežije svou první zimu. A tak v únoru 1919 provedl mistrovský, ale mimořádně brutální tah. Uzavřel státní hranice. Vlaky přestaly jezdit, pošta nefungovala. Během několika březnových dnů museli všichni občané donést své staré rakousko-uherské bankovky na úřady, kde jim je úředníci okolkovali, čímž vznikla nová československá koruna.

Jenže Rašín neokolkoval všechno. Zhruba třetinu přinesených peněz stát lidem zadržel v podobě nucené státní půjčky. Následně zavedl drastickou majetkovou dávku. Byla to obrovská deflační operace. Rašín peníze z oběhu doslova vysál, aby měnu učinil silnou a pevnou. Československo se skutečně jako zázrakem zachránilo před hyperinflačním peklem, které zničilo sousední státy. Koruna se stala jednou z nejpevnějších měn v Evropě.

Ale kdo za to zaplatil? Střední třída, střadatelé a podnikatelé. Přišli o velkou část své hotovosti a silná koruna následně drtila náš export. Továrny musely zlevňovat a propouštět. Záchrana mladého státu stála běžné občany obrovské oběti a pot. Byla to první lekce toho, že zdravé státní finance vždy vyžadují krev občanů.

První republika se po těžkých začátcích stala průmyslovým klenotem. Exportovali jsme sklo, textil, zbraně i boty do celého světa. Pak ale přišel říjen 1929 a krach na newyorské burze. Globální ekonomika se zastavila a s ní se zastavily i stroje v československých továrnách.

Zde se ukázala nebezpečná setrvačnost státního aparátu. Místo aby stát rychle reagoval, devalvoval měnu a pomohl exportérům, centrální banka tvrdošíjně lpěla na odkazu Aloise Rašína a udržovala měnu navázanou na zlatý standard. Byla to smrtící past. Naše zboží bylo ve světě neprodejné. Nezaměstnanost vyletěla k milionu lidí. Státní pomoc byla žalostně pomalá, byrokratická a nedostačující – symbolem doby se staly takzvané „žebračenky“, poukázky na základní potraviny.

Nejtvrdší úder dopadl na pohraničí, na Sudety, kde byl koncentrován lehký exportní průmysl. Zdejší dělníci a střední stav přišli o všechno. A když vám stát nedokáže zajistit ani základní ekonomické přežití, stáváte se snadnou kořistí pro ty, kteří slibují rychlá a radikální řešení. Ekonomická beznaděj československých Němců přímo nahrála do karet Konradu Henleinovi a Adolfu Hitlerovi. Státní rigidita a neschopnost ochránit ekonomický střed společnosti nás nakonec nestála jen peníze, ale celou republiku.

Po druhé světové válce následoval únor 1948 a nástup komunistické totality. Střední třída, jak jsme ji znali – živnostníci, majitelé pekáren, obuvníci, hoteliéři a majitelé továren – byla označena za třídního nepřítele. Následovalo masivní znárodňování. Ekonomika přešla na centrální plánování, které se zaměřilo na těžký průmysl a zbrojení pro potřeby Sovětského svazu.

Na počátku padesátých let stál komunistický režim před obrovským problémem. Lidé chodili do práce a dostávali mzdy, ale v obchodech nebylo co kupovat. Spotřební zboží se nevyrábělo. Lidé měli doma pod matracemi obrovské množství našetřených peněz, které ale představovaly takzvaný odložený inflační převis. Pokud by stát zrušil přídělový systém (lístky), tyto peníze by okamžitě skoupily ty nepatrné zbytky zboží a inflace by zničila systém. Stát dlužil svým občanům kupní sílu, kterou neměl jak uspokojit.

A tak přišel 1. červen 1953. Pouhý den poté, co prezident Antonín Zápotocký veřejně v rozhlase ujišťoval národ, že „naše měna je pevná a měnová reforma nebude“, stát provedl největší loupež ve svých dějinách. Ze dne na den znehodnotil peníze. Hotovost a úspory se měnily v drakonickém poměru. Jen velmi malá částka se měnila 5:1, zbytek úspor padl za oběť v poměru 50:1. Peníze uložené v bankách nad určitý limit zmizely. Životní pojistky a státní dluhopisy byly jednoduše zrušeny bez náhrady.

Tato akce dokonala totální likvidaci jakýchkoliv zbytků střední třídy. Režim lidem doslova ukradl jejich celoživotní úspory. Stát elegantně smazal své vnitřní dluhy a vyřešil svou ekonomickou neschopnost tím, že obyvatelstvo srovnal do jedné chudé a na státu zcela závislé vrstvy.

Po pádu komunismu v roce 1989 stál stát před bezprecedentním úkolem: transformovat centrálně plánovanou ekonomiku zpět na tržní kapitalismus. Přišla kuponová privatizace, otevření hranic a budování nového světa. Vzniklo ale také něco, čemu se přezdívalo „bankovní socialismus“. Státem ovládané banky masivně půjčovaly peníze novým, spřáteleným podnikatelům, ať už na nákup firem nebo na spekulace. Tyto úvěry se velmi často nikdy nesplácely, peníze mizely v daňových rájích a firmy byly tunelovány.

V roce 1997 ekonomika narazila do zdi. Česká koruna, do té doby držena ve fixním kurzu, se stala terčem spekulantů. Zahraniční investoři viděli obrovský schodek obchodní bilance a prohnilé bankovní portfolio. Aby stát udržel ekonomiku v chodu a zabránil krachu, musel prudce šlápnout na brzdu.

Přišly takzvané „Klausovy balíčky“ – soubor drastických škrtů ve státním rozpočtu. Omezily se státní investice, zmrazily se mzdy ve veřejném sektoru, zvýšily se některé daně a omezil se dovoz. Ekonomika se propadla do recese a nezaměstnanost začala stoupat.

Kdo zaplatil účet za transformaci? Opět ti samí lidé. Zatímco úzká skupina takzvaných „privatizátorů“ si rozdělila zisky a zanechala po sobě prázdné schránky, stát musel nakonec zkrachovalé banky sanovat z veřejných rozpočtů. Tyto záchranné operace (které mimo jiné připravily půdu pro prodej bank zahraničnímu kapitálu) stály daňové poplatníky stovky miliard korun. Střední třída se musela uskromnit, zatímco stát čistil stoly po velkých hráčích.

Když v roce 2008 odstartoval pád Lehman Brothers celosvětovou finanční krizi, Česká republika měla štěstí. Naše banky byly zdravé a nedržely toxické americké hypotéky. Byli jsme však závislí na exportu, a když se zastavila Evropa, zastavily se i naše automobilky a strojírenské podniky. Zahraniční poptávka zmizela.

Odpovědí tehdejší české vlády (ztělesněné ministrem financí Miroslavem Kalouskem) byla strategie nekompromisních, až tupých plošných škrtů. Stát se rozhodl, že uprostřed ekonomické krize musí za každou cenu snížit rozpočtový schodek. Razantně se seškrtaly platy úředníků, učitelů i policistů. Zmrazila se valorizace důchodů. A především – zvýšila se daň z přidané hodnoty (DPH), což okamžitě zdražilo základní životní potřeby všem občanům.

Zatímco okolní státy (jako Německo nebo Polsko) se snažily ekonomiku podpořit investicemi, český stát začal vysávat peníze z kapes střední třídy. Následek byl tragický. Lidé, vyděšení ze zpráv a zatížení vyššími daněmi, přestali utrácet. Spotřeba domácností se zhroutila a Česká republika se tak vlastní vinou propadla do druhé, úmorné a zbytečně dlouhé recese. Státní rozpočet si možná v tabulkách vylepšil čísla, ale reálná ekonomika krvácela a střední třída počítala každou korunu.

A tak jsme doputovali do nedávné historie a naší žhavé současnosti. Když v roce 2020 udeřila pandemie covidu, následovaná energetickou krizí a válkou na Ukrajině, stát zvolil úplně opačnou strategii než před deseti lety. Místo tvrdých škrtů si začal půjčovat historicky nevídané částky. Začal rozdávat „helikoptérové peníze“ plošně všem – firmám, na které krize ani nedopadla, i občanům.

Následek známe všichni: nejdrtivější inflace v novodobé historii. Znehodnocení peněz o desítky procent, které lidem v tichosti sežralo úspory určené na stáří nebo na vzdělání dětí. Ale to nebylo všechno.

Jakmile inflace opadla, stát zjistil, že jeho struktura neuvěřitelně nabobtnala. Za poslední dekádu stát nabral desetitisíce nových úředníků, vytvořil nové úřady, dotační agentury a dozorčí orgány. Byrokracie začala fungovat podle Parkinsonova zákona – roste nezávisle na tom, kolik reálné práce je potřeba udělat. Každý nový zákon vyžaduje nové oddělení, každý formulář vyžaduje nového kontrolora. A tento obrovský aparát stojí gigantické peníze.

A kde je vzít? Sáhnout nejbohatším na jejich globálně přesouvané zisky je těžké. Ale střední třída, která si přes noc sice inflačně „zbohatla“ nominálně na papíře (její byt dnes nestojí 3, ale 7 milionů), ale reálně má stále jen tu stejnou střechu nad hlavou, je ideální cíl. Zvyšování daně z nemovitosti a tlak na další majetkové a příjmové daně ukazuje, že stát znovu našel dojnou krávu. Zdaní vás za to, že jste dokázali něco uspořit a vlastnit, abyste zaplatili úředníka, jehož jedinou prací je kontrolovat, zda jste tuto daň správně odvedli.

Když se podíváme na celou tuto dějinnou linku dlouhou přes sto let, vidíme jeden zásadní a dosti děsivý rozdíl. Když stát sahal lidem do kapes v roce 1919 za Rašína, nebo po pádu komunismu v devadesátých letech, dělal to proto, aby zachránil samotnou existenci státu nebo převedl zemi z jednoho režimu do druhého.

Ale dnes, v roce 2026? Stát už nesahá střední třídě do kapsy proto, aby přežil světovou krizi. Sahá nám tam proto, aby uživil sám sebe. Aby nakrmil obrovskou armádu úředníků, dotačních poradců a regulátorů. Z nástroje, který měl lidem sloužit, se stal obří samoúčelný organismus, jehož hlavní prioritou je vlastní růst na úkor těch, kteří vytvářejí skutečné hodnoty. Dnešní moderní byrokracie v podstatě nahradila někdejší šlechtu – nevyžaduje sice desátky v naturáliích, ale pomocí složitého daňového systému vysává z ekonomiky to nejdůležitější: energii střední třídy a její schopnost budovat skutečné, nezávislé bohatství.