Proč je děda nadávající na politiku stejnou obětí „brainrotu“ jako vnuk na TikToku

Dnešní starší generace s oblibou lomí rukama nad mládeží. S blahosklonným úsměvem a pocitem vlastní intelektuální nadřazenosti se dívají na teenagery hypnotizované patnáctivteřinovými videy a s jistotou prohlašují, že dnešní technologie lidem doslova „sežraly mozek“. Mají pravdu. Dnešní mládež skutečně čelí bezprecedentnímu kognitivnímu útoku. Ale tito kritici se fatálně mýlí, když si myslí, že oni sami stojí bezpečně na břehu a tato řeka je nemůže strhnout. Pravda je mnohem temnější. Pokud totiž jako starší člověk trávíte večery tím, že rozzuřeně konzumujete politické zprávy, přeposíláte řetězové e-maily plné zkázy nebo nadáváte v křesle u televizních debat, trpíte naprosto stejnou diagnózou. Jste učebnicovou obětí fenoménu, kterému se dnes říká „brainrot“ (hniloba mozku). A ačkoliv to zní jako moderní internetový slang, tento termín vymysleli intelektuálové už v polovině 19. století. Historie rozkladu lidské pozornosti není příběhem jednoho čínského algoritmu. Je to příběh obrovské přehrady, která nepraskla najednou, ale kterou do dnešní zničující podoby po generace vymílala postupně sílící voda.

Abychom pochopili, že dnešní závislost na umělé inteligenci a sociálních sítích je jen vyvrcholením dlouhého historického procesu, musíme se podívat na to, jak si tato „voda“ postupně hledala cestu naším mozkem. Od prvních, zdánlivě neškodných kapiček přes dravou řeku televize až po dnešní protrženou přehradu.

Většina lidí se domnívá, že slovo brainrot vymyslela Generace Z, když popisovala stav otupělosti po hodinách strávených na sociálních sítích. Skutečnost je ale taková, že podle oxfordského slovníku tento termín poprvé prokazatelně použil slavný americký filozof a spisovatel Henry David Thoreau ve své legendární knize Walden v roce 1854.

Co ho k tomu vedlo? Vynález telegrafu a první rozmach masového tisku. Do té doby informace cestovala rychlostí koně nebo plachetnice. Pokud se stalo něco důležitého na druhé straně světa, dozvěděli jste se to za měsíc, ale mezitím jste se plně soustředili na svůj vlastní, fyzický život – na svou úrodu, rodinu a komunitu. S telegrafem ale přišla absolutní novinka: informace bez kontextu a bez možnosti cokoliv ovlivnit.

Thoreau s hrůzou sledoval, jak jeho sousedé začínají preferovat konzumaci triviálních drbů a zpráv o událostech tisíce mil daleko, místo aby přemýšleli o svém vlastním životě. Přirovnal tuto posedlost lacinými, nesouvisejícími zprávami k plísni bramborové, která tehdy drancovala úrodu v Evropě, a napsal prorockou větu: „Zatímco se Anglie snaží vyléčit hnilobu brambor, nepokusí se někdo vyléčit hnilobu mozku (brain-rot), která se šíří mnohem šířeji a fatálněji?“ Už před sto sedmdesáti lety lidé chápali, že pokud mozek krmíte neustálým proudem útržkovitých zpráv, nad kterými nemáte žádnou moc, vaše mysl se nerozvíjí. Začíná uhnívat.

Z kapiček se brzy stal potůček a z potůčku silný proud. Na konci 19. století novinoví magnáti jako Joseph Pulitzer a William Randolph Hearst objevili psychologický zlatý důl. Zjistili, že lidský mozek je evolučně naprogramován tak, aby ignoroval nudu a okamžitě reagoval na ohrožení. Pochopili, že noviny, které v lidech vyvolají vztek, strach a morální pobouření, se prodávají stokrát lépe než ty, které přinášejí nudná, objektivní fakta. Vznikla takzvaná Žlutá žurnalistika – éra obřích lživých titulků, přehánění a vyvolávání masové nenávisti. Hearstovy a Pulitzerovy noviny tehdy svými vymyšlenými a zveličenými zprávami dokonce prokazatelně vehnaly USA do války se Španělskem. Jen proto, aby zvýšily náklad.

Právě zde se zrodila první masová oběť brainrotu: naštvaný muž v hospodě s rozevřenými novinami. Představte si dělníka nebo úředníka v roce 1898, který po těžké práci sedí u stolu, praští pěstí do papíru a soptí nad tím, co „zase ti zkorumpovaní politici ve Washingtonu nebo ve Vídni udělali“. Tento člověk žil v opojné iluzi, že se věnuje důležité občanské debatě. Měl pocit, že je informovaný. Ve skutečnosti se jen nechal emočně vysávat tehdejším papírovým „algoritmem“. Jeho vztek nepřinesl absolutně žádnou reálnou změnu do jeho života, jen spolehlivě odevzdal pár drobných do kapes vydavatele. Jeho pozornost byla vytěžena.

Ve 20. století se situace zhoršila o řád. Rádio a následně televize přinesly něco, co tisk nedokázal: absolutní lidskou pasivitu. Číst noviny vyžadovalo alespoň elementární gramotnost, soustředění a fyzickou aktivitu očí a mozku k dekódování textu. Televize tento požadavek zrušila. Informace už nebylo nutné aktivně zpracovávat. Stačilo si po práci sednout do měkkého křesla, nechat oči otevřené a nechat se několik hodin denně zaplavovat hotovými obrazy, zvuky a předžvýkanými emocemi.

Jak jsme již detailně vysvětlili, svobodné kritické myšlení pálí obrovské množství energie. Je to nejdražší výpočetní čas našeho mozku. A televize tento drahý výpočetní proces elegantně obchází. Starší generace dnes často nadává na „děti, které od rána do večera zírají do obrazovek“, ale pohodlně zapomíná, že to byla právě jejich vlastní generace, která znormalizovala trávení čtyř až šesti hodin denně pasivním zíráním na blikající skříňku v rohu obýváku. Byl to dokonalý trénink na to, co mělo přijít.

Když pak v roce 1980 vznikla stanice CNN a s ní koncept čtyřiadvacetihodinového zpravodajství, byla dokonána zkáza informační střídmosti. Aby televize udržela lidi u obrazovek celý den, musela vytvořit pocit neustálé, nekonečné krize. Každý lokální požár, každé politické klopýtnutí se stalo „Breaking News“ (Mimořádnou zprávou). Mozek diváka byl udržován v permanentním kognitivním stresu.

A pak přišel internet, chytré telefony a sociální sítě. Přehrada se s obrovským rachotem roztrhla a voda zaplavila všechno. Algoritmy technologických gigantů se už nemusely spoléhat na plošný tisk nebo jeden televizní kanál pro miliony lidí. Získaly nástroj, o kterém se Pulitzerovi ani nesnilo: schopnost analyzovat biologické a psychologické slabiny každého jednoho konkrétního člověka a ušít mu informační drogu přímo na míru.

Mladí lidé dostali TikTok, Instagram a absurdní memy, které tříští jejich nevyvinutou pozornost levným dopaminem, rychlým střihem a pocitem sociálního srovnávání. Ale co dostala starší generace? Algoritmus umělé inteligence nepotřeboval dlouho přemýšlet. Velmi rychle z obrovských datových sad zjistil, že na mozek člověka nad padesát let nejlépe a nejspolehlivěji fungují tři věci: strach o fyzické a finanční bezpečí, nostalgie po starých dobrých časech a pocit, že jim někdo cizí (migrant, Evropská unie, mládež, zkorumpovaný politik) krade jejich zemi a jejich jistoty.

Zde leží ta nejtvrdší a nejbolestivější pravda, kterou si dnešní starší generace musí přiznat tváří v tvář zrcadlu: Když trávíte dvě nebo tři hodiny denně rolováním na Facebooku, sledováním „odhalujících“ videí na YouTube, přeposíláním řetězových e-mailů a čtením politických komentářů, které ve vás doslova vaří krev, neděláte nic jiného, než že konzumujete svůj vlastní, geriatrický brainrot. Nejste informovaným občanem. Nejste strážcem demokracie. Jste naprosto bezbrannou obětí kognitivního vampýrismu. Vaše amygdala (centrum strachu v mozku) je neustále a cíleně stimulována kódem ze Silicon Valley. Máte sice hřejivý pocit, že „držíte prst na tepu doby“ a víte, „jak to doopravdy je“, ale ve skutečnosti jen pálíte svou drahocennou životní energii a proléváte litry stresových hormonů (kortizolu) nad věcmi, které ze svého obýváku nemůžete absolutně nijak ovlivnit. A zatímco se do krve rozčilujete nad vymyšleným výrokem nějakého politika nebo fiktivním AI dronem v diskuzi, utíká vám před očima to jediné, co je skutečné – váš vlastní, fyzický život.

V roce 2026 se situace dostává do svého finále. Do hry naplno vstoupila generativní umělá inteligence. Jak jsme již detailně rozebírali, na internetu dnes už s velkou pravděpodobností ani nekomunikujete s živými lidmi. Diskuze jsou zaplaveny armádami AI dronů. Krystaly tohoto brainrotu jsou dnes vyráběny synteticky. Pokud algoritmus zjistí, že vás rozčiluje konkrétní téma (například dotace, cenzura nebo důchody), umělá inteligence je schopna v reálném čase vygenerovat falešný článek, lživý obrázek nebo provokativní komentář pod cizím jménem přesně tak, aby to zasáhlo váš nejslabší nerv.

Vy pak sedíte doma, ťukáte do klávesnice, píšete rozzuřenou odpověď plnou argumentů a pálíte svůj drahý lidský čas v bitvě s kusem kódu, který nemá emoce a nestojí ani haléř. Je to asymetrická válka o vaši pozornost a vy ji prohráváte na plné čáře. Vaše naštvanost odevzdává moc systému úplně stejně, jako odevzdává moc systému ten teenager, který tupě zírá na videa, jak někdo hraje videohru. Důsledek je stejný: oba jste paralyzováni a neschopni reálné fyzické akce ve vlastním životě. Oba jste byli vyřazeni ze hry.

Když tedy praskne obří přehrada a voda se valí údolím, nemá smysl stát po kolena v bahně a křičet na vodu, že je mokrá. A už vůbec nedává smysl, aby na sebe ti, co se topí v proudu zleva (starší s politikou), posměšně křičeli s těmi, co se topí v proudu zprava (mladí s TikTokem), že se utápějí tím špatným, nehodnotným způsobem.

Pokud dnes starší člověk pociťuje hlubokou frustraci z toho, že umělá inteligence a internet ničí svět a mládež, měl by nejprve aplikovat radikální upřímnost sám na sebe. Měl by zhodnotit svůj vlastní večerní rituál. Pokud končí den naštvaný, se zvýšeným tlakem a s těžkým pocitem zmaru nad stavem státu, který si právě vyčetl ze zářícího obdélníku ve své dlani, je na čase složit zbraně a přiznat si porážku. Systém ho dostal. Přesně tohle tvůrci aplikací a političtí marketéři chtěli.

Jedinou skutečnou obranou před hnilobou mozku není hledání „těch zaručeně pravdivých, necenzurovaných zpráv“. Zprávy nás nespasí. Spasí nás pouze vědomé a radikální odpojení. Záchranný kruh neleží v další analýze světové politiky. Leží v návratu k fyzické realitě. Leží v zahradničení, kde má práce jasnou příčinu a hmatatelný následek. Leží v kusu dřeva, které je potřeba naštípat. Leží v rozhovoru se sousedem tváří v tvář, kde se lidé i přes rozdílné názory nakonec vždy dokážou domluvit jako lidé, a ne jako anonymní křičící avataři. Brainrot neporazíme tím, že do něj budeme dál zírat, ale tím, že se sebereme, odejdeme z dosahu sítě a půjdeme si ušpinit ruce hlínou. Svět se totiž dál bude točit i bez toho, aniž bychom se my museli každý večer do krve rozčilovat nad tím, jakým směrem se točí.