Proč se vize jednotné Evropy a dominance USA hroutí pod vlastní vahou

Současné geopolitické dění na Blízkém východě, doprovázené zablokováním Hormuzského průlivu a eskalací konfliktu s Íránem, staví světovou stabilitu do zcela nového světla. Veřejné debaty se často zaměřují na selhání konkrétních diplomatů nebo na nepředvídatelnost politických lídrů (jako je Donald Trump). Pokud se však na situaci podíváme optikou teorie systémů (věda o fungování složitých sítí) a politického realismu (pohled na svět jako na zápas mocností o přežití), zjistíme, že nesledujeme sérii náhodných chyb, nýbrž hloubkovou strukturální krizi. Jak západní pokusy o nucenou evropskou integraci, tak americká snaha o udržení globální nadvlády vykazují stejné symptomy: syndrom přehřátého centrálního serveru (řídícího centra), který narazil na fyzikální limity své moci.

V evropském prostoru se stále častěji ozývají hlasy volající po transformaci Evropské unie ve federální superstát – jakési Spojené státy evropské. Tento narativ (způsob vyprávění) je prezentován jako jediná možnost, jak si kontinent může udržet relevanci v konkurenci s centralizovanými velmocemi typu Číny nebo Ruska. Z hlediska systémové architektury (struktury fungování sítí) však jde o fatální nepochopení evropské historické i politické topologie (vnitřního uspořádání).

Evropa nikdy nebyla monolitickým (jednolitým) systémem. Její síla a historický úspěch stály na kognitivní rozmanitosti (různosti myšlení), politické autonomii a decentralizaci jednotlivých uzlů (samostatnosti států). Pokus zavést plošný, centralizovaný protokol (jednotný soubor pravidel z jednoho místa) na hyper-komplexní síť tvořenou desítkami národních států nutně generuje obrovskou systémovou latenci (zpoždění signálu a reakcí). Když centrální aparát v Bruselu nedokáže efektivně spravovat stávající agendy, od energetiky po migraci, a reaguje na to požadavkem na ještě větší koncentraci kompetencí (pravomocí), chová se jako přetížený procesor, který se snaží spustit ještě náročnější program. Výsledkem není vyšší výkon, ale paralýza (ochromení) systému a postupné odpojování nespokojených periferních uzlů (států na okraji, jako je Maďarsko či Slovensko), které hledají vlastní regionální alternativy.

Paralelně s evropskou integrační krizí sledujeme strukturální vyčerpání dosud největšího globálního procesoru (řídící velmoci) – Spojených států. Po skončení studené války americká zahraniční politika podlehla iluzi absolutní unipolarity (světa s jedním jediným vládcem). Pod vlivem doktríny o americké výjimečnosti (víry, že USA jsou Bohem vyvolený národ) se Washington zavázal k mesiášské misi šíření liberálního řádu a demokracie pomocí síly. Tato strategie však vedla k obrovskému strategickému přepětí, takzvanému grand strategic overstretch (stavu, kdy stát nabere více závazků a válek, než dokáže ufinancovat).

Současný konflikt s Íránem ukazuje, že obří americký mainframe (centrální vládní mozek) ztratil schopnost chladné, racionální kalkulace. Z hlediska síťové analýzy byla americká zahraniční politika v regionu fakticky unesená lokálním, vysoce motivovaným klientským uzlem (přísně chráněným spojencem, v tomto případě Izraelem). USA byly vmanévrovány do asymetrické války (střetu moderní armády s partyzánskými skupinami), která zcela popírá jejich tradiční vojenskou doktrínu (plány vedení boje). Pentagon se dekády připravoval na konfrontaci s hierarchickými státy, které lze paralyzovat zničením jejich hlavního města. Írán se však pod tlakem dlouholetých sankcí transformoval do distribuované, decentralizované sítě proxy uzlů (zástupných armád, jako jsou Húthiové v Jemenu nebo Hizballáh v Libanonu) fungujících na principu autonomního (samostatného) rozhodování na okrajích systému. Tuto síťovou strukturu nelze zformátovat (zničit) hrubou, centralizovanou silou.

Pokus o vynucení dominance v asymetrickém prostředí s sebou nese neúměrně vysokou termodynamickou cenu (obrovské množství vyplýtvané energie a peněz). Když technologicky primitivní uzly dokážou s minimálními náklady zablokovat klíčové námořní a obchodní tepny, jako je Hormuzský průliv nebo Rudé moře, a globální hegemon (USA) musí na obranu pálit obří finanční a materiální zdroje (interceptory – obranné rakety za miliony dolarů proti dronům za pár tisíc, permanentní provoz letadlových lodí), dostává se systém do matematické pasti. Náklady na udržování monopolu moci začínají drtivě převažovat nad výnosy.

Tento energetický a ekonomický deficit se nevyhnutelně přelévá zpět do domácí infrastruktury USA v podobě inflace, růstu životních nákladů a následného propadu důvěry občanů v centrální server (vládu). Reakce amerického centra pak připomíná chování zaskočeného dítěte, kterému realita bere z rukou dosavadní hračky: namísto strategické zdrženlivosti se uchyluje k nepředvídatelným hrozbám a silovým demonstracím (od snahy vojensky zlomit odpor v Zálivu až po rétorické útoky na kontrolu Panamského průplavu).

Důsledkem je masivní ztráta takzvané měkké síly, neboli soft power (schopnosti získat spojence přirozenou autoritou a sdílenými hodnotami, ne silou). Dříve loajální terminály (spojenci) globální sítě, včetně klíčových blízkovýchodních hráčů (jako jsou Saúdská Arábie či Emiráty) a Egypta, vidí, že centrální plánovač už nedokáže garantovat stabilitu. Výsledkem je probíhající „hard fork“ (nevratné rozštěpení a přepis pravidel) mezinárodní architektury. Regionální mocnosti se odpojují od jednostranné závislosti na slábnoucích hegemonech, diverzifikují (rozkládají) svá rizika, přecházejí na přísný pragmatismus a formují vlastní, na Západu nezávislé aliance.

Přírodní ani kybernetické zákony zkrátka nelze dlouhodobě ohýbat politickou vůlí: hyper-komplexní, dynamické prostředí nelze uřídit z jednoho přetíženého centra. Budoucnost zkrátka nepatří těžkopádným monolitům, ale flexibilním, decentralizovaným strukturám schopným absorbovat systémové šoky.

Prameny a doporučená literatura k tématu: