První chytrý kontrakt uzamkl stvořitele do zdrojového kódu zákona

Píše se rok 586 př. n. l. a hořící Jeruzalém je zasypán popelem. Babylonská armáda krále Nebúkadnesara II. právě srovnala se zemí Šalamounův chrám. Zlaté rituální nádoby jsou ukradeny, elita národa je v řetězech odvlečena do pouště. Pro tehdejšího člověka to ale nebyla jen drtivá vojenská nebo politická porážka. Z pohledu informační teorie to byl totální, absolutní hardwarový kolaps celého náboženského a společenského operačního systému. Zničení centrálního serveru, ze kterého neexistovala žádná záloha.

V dřívějších dobách, které jsme analyticky popsali v článku byla božstva vázána na konkrétní místo a fyzický objekt., fungoval svět na velmi primitivních, geolokačních principech. Bůh žil ve svém chrámu, v konkrétní soše, na konkrétním kopci. Pokud cizí armáda zničila váš chrám a rozbila vaši hlavní modlu na kusy, váš bůh byl v podstatě fyzicky smazán ze sítě. Ztratili jste centrální „mainframe“, skrze který probíhal veškerý datový a energetický přenos mezi lidskými uzly a nadpřirozeným backendem vesmíru. Většina starověkých kmenů po takové havárii prostě a jednoduše zmizela z dějin, protože jejich zdrojový kód byl vymazán.

Židé odvlečení do dlouhého babylonského exilu stáli před naprosto existenciální volbou: buď přiznají chybu systému, kapitulují a přijmou kód silnějšího vítěze (babylonské bohy), nebo pod obrovským tlakem provedou ten nejradikálnější softwarový upgrade v dějinách. A právě v tomto temném, krizovém období exilu se zrodil a zformoval technologický a teologický koncept, který navždy změnil architekturu lidské moci a myšlení. Judaismus přestal vnímat Boha jako lokální fyzickou entitu sedící v jednom městě a transformoval ho v abstraktní, všudypřítomný a především naprosto přesně právně definovaný princip.

Zatímco kousek dál na východ, v Persii, se mezitím pomalu formoval revoluční morální dualismus, který jsme rozebrali v článku se formoval morální dualismus, izraelští učenci tento nový binární kód obohatili o prvek, který dal stabilitě jejich sociální sítě zcela nevídaný rozměr. Vytvořili první funkční Chytrý kontrakt (Smart Contract) v historii lidstva.

Ve všech dřívějších polyteistických operačních systémech byl bůh absolutním, nevyzpytatelným a ničím neomezeným diktátorem. Mohli jste mu na oltář přinést tisíc krvavých obětí, mohli jste dodržovat všechny rituály, a on vás přesto mohl v návalu nečitelné špatné nálady zničit bleskem nebo suchem. Neexistovala absolutně žádná právní jistota, žádná logika, žádná předvídatelnost výstupu. Výpočetní systém byl naprosto asymetrický.

Judaismus toto děsivé procesní vakuum zaplnil revolučním konceptem Smlouvy neboli Úmluvy (hebrejsky B’rit). Z pohledu moderního softwarového programátora a architekta systémů jde o naprosto fascinující uspořádání. Bůh, tedy ten nejvyšší Stvořitel a Administrátor sítě, zde zcela dobrovolně vstupuje do jasně definovaného právního vztahu s obyčejným lidským uzlem. Doslova podepisuje smlouvu, která je oboustranně závazná. Tímto bezprecedentním aktem se Stvořitel vzdává své absolutní, chaotické svévole a váže sám sebe k pevně definovanému zdrojovému kódu – k Tóře (Zákonu).

Je to první a dokonale funkční „smart contract“ v dějinách našeho druhu. Logika je neúprosná a zcela automatizovaná: Pokud lid (uzel) dodržuje přikázání a udržuje čistotu kódu, pak systém automaticky generuje požehnání, úrodu a stabilitu. Pokud naopak lid pravidla poruší a systém zkorumpuje, pak se automaticky spustí opravné a sankční protokoly v podobě katastrof, epidemií nebo exilu.

Tato kognitivní revoluce znamenala něco nevídaného. Bůh už nadále nemohl jednat svévolně „mimo kód“. Jakmile byl kybernetický zákon jednou zapsán na pergamen, stal se nadřazeným naprosto všem, a to i samotnému svému autorovi. Bůh se stal prvním případem systémového administrátora, který zcela vědomě omezil a uzamkl svá vlastní „root“ (nejvyšší) oprávnění do fixních pravidel, která sám pro síť vytvořil. Pro lidskou psychiku a civilizaci to byla obrovská termodynamická a energetická úspora; odstraněním nejistoty z nálad bohů se drasticky snížil výpočetní stres prefrontálního kortexu. Lidé už nemuseli s hrůzou hádat, co po nich systém chce. Měli to černé na bílém v jasných příkazových řádcích.

Zatímco složitý indický operační systém, detailně popsaný v předchozích analýzách, spoléhal na automatické vyúčtování skutků až po tvrdém restartu uzlu (tedy po reinkarnaci a smrti), judaismus přinesl kód, který běží a kompiluje se v reálném čase, přímo nad fyzickým hardwarem živé společnosti.

Tóra, tedy psaný Zákon, se stala univerzálním API (Application Programming Interface). Bylo to jediné schválené rozhraní, skrze které musel projít každý jednotlivý požadavek, každý soud a každá transakce. Co ale bylo na této architektuře vůbec nejdůležitější a z historického hlediska nejvíce převratné: toto API bylo postaveno nad hardware lidských králů a vládců.

V Egyptě se faraon považoval za vtěleného boha. V Mezopotámii byl král přímým zdrojem práva. Fyzický vládce byl zároveň samotným kódem. V judaismu byl však král jen dalším, byť o něco výkonnějším uzlem v síti. Stejně jako ten nejchudší pastýř ovcí byl i král David nebo Šalamoun absolutně podřízen univerzálnímu Zákonu.

Pokud král porušil zavedený bezpečnostní protokol – například někoho neoprávněně zabil nebo okradl –, nastoupila speciální vrstva sítě, takzvaní proroci. Prorok nefungoval jako kouzelník, fungoval jako nemilosrdný systémový auditor a debugger. Když král zhřešil, prorok ho okamžitě a veřejně konfrontoval s tvrdým chybovým hlášením přímo ze zdrojového kódu (příklad proroka Nátana káracího krále Davida). Toto unikátní oddělení abstraktního „operačního systému“ (Zákona) od „fyzického serveru“ (Panovníka) umožnilo vytvořit neuvěřitelně robustní, seberegulační společnost. Společnost, která poprvé v historii dokázala generovat trvalou vnitřní stabilitu bez nutnosti neustálého zvířecího strachu z nálad absolutního, neomezeného tyrana.

Ta skutečná, dechberoucí síla tohoto softwarového upgradu se však naplno projevila až o několik století později, v momentě, kdy židovský národ pod náporem římských legií definitivně a na dvě tisíciletí ztratil své území a státnost. Za normálních fyzikálních okolností by absolutní zánik státu, zničení infrastruktury a rozprášení obyvatelstva znamenal nevyhnutelný zánik celého národa. Pokud zničíte hlavní mainframe a rozmlátíte routery, komunikační síť zkrátka končí. Informační entropie vyhraje.

Judaismus však díky své převratné „smart contract“ architektuře dokázal něco na tehdejší dobu technologicky nemožného. Úspěšně se transformoval z centralizovaného, lokalizovaného systému na plně distribuovanou Peer-to-Peer (P2P) síť.

Tím, že se těžiště náboženství už dříve v Babylonu přesunulo z primitivních rituálních obětí masa v jednom jediném chrámu k abstraktnímu výkladu textu, čtení z Tóry a dodržování zákonů v každodenním rodinném životě, stal se židovský kód naprosto nezávislým na jakékoliv geografické poloze. Tóra už nebyla vázána na kámen v Jeruzalémě; stala se přenosnou, perfektně komprimovanou databází. Každý židovský uzel (každá rodina nebo malá komunita), ať už byl zrovna zahnán do Španělska, do Říma, do východní Evropy nebo později do New Yorku, v sobě nesl kompletní, exaktní kopii celého operačního systému.

Díky této decentralizaci už síť nepotřebovala k přežití jeden centrální uzel, který by ji řídil. Židovská diaspora se stala vůbec první funkční, globální distribuovanou sítí na planetě Zemi. Přežila tisíce let tvrdého pronásledování, stovky brutálních pogromů a pokusů o úplné smazání (vyhlazení) jen díky tomu, že její kód byl bezpečně uložen v biologické paměti uzlů a v desetitisících přesných kopiích pergamenu rozesetých po celém světě. Byla to obrovská mesh síť bez centrálního zranitelného bodu (Single Point of Failure), kterou nebylo možné vypnout úderem armády. Běžela nezávisle na každém domácím stole a pravidelně se synchronizovala skrze společné protokoly časování – jako byl například rituál Šabatu, který jednou týdně na 24 hodin celou obří síť dokonale sjednotil a defragmentoval, ať už se uzly nacházely v jakémkoliv časovém pásmu.

Historie judaismu nám tak uštědřuje obrovskou kybernetickou a evoluční lekci. Ukazuje nám, že v drsném boji o přežití v entropickém vesmíru nakonec nevyhrává ten, kdo vlastní ten nejmasivnější a nejtěžší fyzický hardware – ať už to jsou babylonské zikkuraty, obrovské hradby, nebo nepřemožitelné římské legie. Vyhrává ten, kdo disponuje nejlépe napsaným, nejstabilnějším a nejsnadněji přenosným softwarem.

Smlouva s Bohem, navržená jako nezvratný smart contract, vytvořila etický a právní informační rámec, který byl natolik výpočetně efektivní a spravedlivý, že se nakonec stal nevyhnutelným základem pro strukturu celé západní civilizace. Byly to zdrojové řádky, které dokázaly přepsat vnímání spravedlnosti pro miliardy lidí.

Tento originální židovský kód však byl ve své původní verzi stále exkluzivní a silně šifrovaný pro potřeby jedné konkrétní národní sítě. Aby se mohl stát skutečně otevřeným, globálním operačním systémem připraveným pro masovou adaptaci jakýmkoliv člověkem na planetě, musel projít dalším zásadním „forkem“ (odštěpením a úpravou kódu) a masivním zjednodušením. Musela přijít verze, která odstraní složitou instalaci a umožní připojení ke cloudu i naprostým periferiím. O tom, jak řecká sekulární logika a římské inženýrství vytvořily univerzální kernel, na kterém se o něco později úspěšně spustily ty největší křesťanské a islámské servery, budeme bez emocí diskutovat v našich příštích kapitolách o evoluci lidského kódu.

Zdroje a doporučené čtení: