Temná kobka a mýtus vnitřního diváka

Po tisíciletí jsme žili v hlubokém filozofickém a náboženském sebeklamu. Když se podíváme do vlastního nitra a uvědomíme si sami sebe, máme pocit, že kdesi uvnitř naší hlavy sedí malý neviditelný pozorovatel. Jakýsi homunkulus, který se dívá na obrazovku našich očí, poslouchá přes reproduktory našich uší a tahá za páčky našich svalů. Věříme, že vědomí je esence. Magická, nedotknutelná substance, která nás odděluje od mrtvých strojů.

Z pohledu neurobiologie, kybernetiky a teorie složitých sítí je ale tato představa naprosto úsměvná a fyzikálně chybná.

Uvnitř vaší lebky není žádné světlo. Není tam žádný zvuk, žádné barvy a už vůbec tam nesedí žádný centrální divák. Je tam jen absolutní, neprostupná tma a ticho, ve kterém se vznáší tři kilogramy tuku, vody a bílkovin. Jak jsme si již exaktně ukázali u prediktivního zpracování, mozek je izolovaný simulátor, který se jen zoufale snaží z kousků elektrického šumu uhodnout, co se děje venku.

Pokud tam ale není žádný divák, co je to tedy ten pocit „Já“? Kde přesně v tomto biologickém hardwaru vzniká naše vědomí? Abychom tuto záhadu rozlouskli, musíme se na mozek přestat dívat jako na jeden celek. Musíme ho začít chápat jako gigantickou, roztříštěnou serverovou farmu, kde naprostá většina výpočtů probíhá v naprosté tmě, aniž byste o nich měli sebemenší tušení.

Váš mozek se skládá zhruba z 86 miliard neuronů. Ale drtivá většina z nich nepracuje pro vaše „Já“. Jsou to vysoce specializované, izolované výpočetní uzly, které jedou na autopilota. V informatice bychom je nazvali „zombie procesy“ běžícími kdesi hluboko na pozadí operačního systému.

Zatímco čtete tento text, vaše zrakové centrum složitě dekóduje černobílé pixely na písmena. Vaše mozečkové sítě neustále propočítávají gravitaci a napětí desítek svalů v zádech, abyste nespadli ze židle. Váš prodloužený krční mozek hlídá hladinu CO2 v krvi a spouští dýchací svaly. Všechny tyto lokální subsítě dělají nesmírně složitá matematická rozhodnutí, měří entropii a vyhodnocují data. A vy o tom nevíte vůbec, ale vůbec nic.

Stejně jako vaše bílé krvinky analyzují nepřátelské virové kódy bez jakéhokoliv schválení centrální vládou, tak i tyto izolované neuronové moduly fungují naprosto potmě a v tichosti. Nepotřebují k práci žádné vědomí, stejně jako grafická karta ve vašem počítači nepotřebuje „vědět“, že právě vykresluje hru.

Kde se tedy bere ta jiskra uvědomění? Francouzský neurovědec Stanislas Dehaene a americký psycholog Bernard Baars přišli s teorií, která naprosto změnila pohled na biologický hardware. Jmenuje se Teorie globálního pracovního prostoru (Global Workspace Theory). A je to ta nejelegantnější IT metafora v dějinách fyziologie.

Představte si váš mozek jako obrovskou burzu na Wall Street, kde pracují desítky tisíc nezávislých makléřů. Všichni něco potichu počítají, nakupují a prodávají. Nikdo neví, co dělá ten druhý na opačném konci sálu.

Ale uprostřed tohoto sálu visí obří, centrální informační tabule. Každý makléř v sále na ni vidí a každý na ni teoreticky může napsat zprávu. Problém je, že kapacita tabule je extrémně omezená – vejde se na ni v jednu chvíli vždy jen jedna jediná zpráva.

Vědomí je přesně tato informační tabule. Z kybernetického hlediska je to Globální pracovní prostor.

Vraťme se k našim nevědomým „zombie procesům“. Většinu času si tyto procesy řeší problémy samy. Ale občas narazí jeden lokální uzel na něco naprosto kritického. Vaše oční sítnice nezachytí jen písmena na monitoru, ale zaznamená rychlý, stínový pohyb periferním viděním. Lokální zrakový uzel vyhodnotí vysokou pravděpodobnost hrozby a začne se dožadovat pozornosti. Začne „křičet“ do sítě.

Pokud je tento signál dostatečně silný, přebije všechny ostatní procesy (například vaše soustředění na tento článek). V ten okamžik onen zrakový uzel získá exkluzivní administrátorská práva k celému mozku a provede takzvaný Broadcast signál (plošné vysílání).

Až do této vteřiny o letícím stínu věděl jen zlomek neuronů v zadní části hlavy. Nyní je ale tato jedna konkrétní informace bleskově, rychlostí blesku rozeslána a synchronizována napříč celou masivní dálniční sítí mozkové kůry. Informace se dostane do paměťového centra, do centra řeči i do motorické sféry naráz.

A právě toto je ten mystický moment zrození vědomí. Vědomí není žádná nadpřirozená substance. Z čistě fyzikálního hlediska je to jen momentální, absolutní vrcholová integrace sítě. Je to ta prchavá milisekunda, kdy se obrovská, temná síť 86 miliard roztříštěných uzlů na malý moment dokonale zesynchronizuje a začne sdílet jeden a ten samý datový paket. Iluze našeho „Já“ je jen záblesk tohoto celosíťového sdílení dat, který po zlomku vteřiny zhasne, aby uvolnil místo dalšímu broadcast signálu.

Tato exaktní definice vědomí vysvětluje spoustu našich lidských omezení. Proč nedokážeme vědomě dělat dvě složité věci najednou (například řešit těžkou matematickou rovnici a do toho pozorně naslouchat zprávám v rádiu)? Protože globální pracovní prostor má extrémně úzké hrdlo. Nemůžete do sítě vyslat dva různé, plošné Broadcast signály ve stejnou mikrosekundu, jinak by se síť zhroutila v informační entropii (šumu). Musíte je neustále, vyčerpávajícím způsobem přepínat. Multitasking je jen fyziologická iluze.

Naše vědomí dokonce ani neproudí kontinuálně jako řeka, jak se nám subjektivně zdá. Hardware mozku funguje spíše jako filmový pásek. Nejsou to spojitá data, jsou to stovky drobných, izolovaných záblesků (broadcastů) za sekundu, které náš systém až zpětně slepí dohromady do plynulého příběhu, abychom z toho chaosu nezešíleli. Náš život je série momentek sdílené paměti.

Když už jsme z našeho vědomí strhli auru magie a odhalili ho jako brilantní síťový synchronizační protokol, musíme vyvrátit ještě jeden kardinální mýtus. Mýtus mozku v kádi.

Západní filozofie od dob Reného Descarta trpí představou, že tělo je jen tupý povoz z masa, který přenáší náš vznešený, myslící mozek. Myslíme si, že veškerá identita, kognice a vědomí končí přesně tam, kde začíná krční páteř. Tento model „hardwarové schránky a softwarové hlavy“ je však z pohledu moderní systémové biologie zcela chybný.

Nastupuje paradigma takzvané Ztělesněné kognice (Embodied Cognition).

Pokud je vědomí stavem synchronizace sítě, musíme si uvědomit, jak daleko tato síť fyzicky sahá. Neomezuje se jen na lebku. Mozek je napřímo, tlustými optickými svazky drátů propojen s každým orgánem. Tím nejdůležitějším datovým kabelem je takzvaný bloudivý nerv (Nervus vagus), obrovská biologická magistrála spojující mozek se srdcem, plícemi a především se střevy.

Tyto orgány nejsou jen hloupé pumpy a chemické reaktory. Mají své vlastní, obrovské neuronové pleteně (jen ve střevech je přes 100 milionů neuronů, což je více než v míše). A tato okrajová, zvířecí periferní síť neustále pumpuje masivní gigabyty dat směrem nahoru do centrálního mozku. V neurobiologii se tomuto smyslu říká interocepce – vnímání vnitřního stavu těla.

Naše tělo není jen schránka, je to fundamentální součást našeho výpočetního výkonu. Když pocítíte „intuici“, že je něco špatně, když cítíte strach nebo zamilovanost, nejsou to abstraktní myšlenky vygenerované z ničeho v mozkové kůře. Je to přímý odraz fyzikálního stavu vašeho hardwaru. Jsou to informace o napětí žaludeční stěny, o mikroskopické změně tepové frekvence, o teplotě kůže. Vědomí tyto fyzické chybové hlášky z periferií jen uchopí, provede na nich Broadcast do globálního prostoru a přilepí k nim narativní štítek zvaný „emoce“.

Kdybyste vzali lidský mozek, odřízli ho od těla a zapojili ho v laboratoři do kádě se živinami, nevygenerovali byste čistou, božskou mysl osvobozenou od masa. Tento izolovaný mozek by okamžitě zkolaboval do naprosté, děsivé psychózy. Bez neustálého, uzemňujícího toku dat z hmatových senzorů, tlukotu srdce a stahů trávicího traktu by prediktivní simulátor v lebce ztratil veškeré referenční body reality.

Vaše „Já“ zkrátka nekončí u krku. Vaše „Já“ je celosíťový fenomén. Každý úder srdce, každý pohyb svalu a každá kontrakce cév je integrální součástí výpočetní rovnice vašeho vědomí.

Pohled na lidské tělo skrze drsnou optiku kybernetiky a informační teorie nás neochuzuje o úžas z vlastní existence. Naopak. Ukazuje nám, že realita je mnohem monumentálnější než jakákoliv ezoterická bajka o nehmotné duši.

Pokaždé, když si uvědomíte sami sebe, když ucítíte na tváři studený vítr nebo pochopíte těžkou myšlenku, neděje se žádné kouzlo. Děje se triumf fyziky. Uprostřed lhostejného, chladného vesmíru, který se neúprosně řítí k tepelné smrti a maximální entropii, dokázalo 86 miliard mokrých, izolovaných buněk nalézt způsob, jak se na zlomek vteřiny dokonale spojit. Na malý moment protnuly temnotu lebky jediným, jasným signálem a společně se dohodly, že vytvoří vás.

Tento dokonalý, symfonický koncert uzlů je však neustále pod obrovským tlakem. Co se stane, když se příroda rozhodne experimentovat s bezpečností této sítě? Co se stane, když jiní živočichové obětují rychlost našeho vědomí za něco mnohem trvalejšího – za extrémní délku života a neprůstřelné biologické firewally? O slonech, kteří hacknuli stárnutí, a medúzách, které dokážou přepsat svůj vlastní zdrojový kód, budeme analyticky hovořit v další fascinující kapitole o architekturách biologických extrémů.

Zdroje a doporučené čtení: