Tyranie smrti a Křemíková Malthusiánská past

Smrt je tím absolutně nejstarším, nejkrutějším, ale zároveň nepochybně nejmocnějším hybatelem všeho, co na této planetě známe a tvoříme. Naše západní kultura, naše ohromující umění, naše monumentální náboženství a náš každodenní, vyčerpávající ekonomický shon – to vše je z hloubi duše poháněno neúprosným, tichým tikotem biologických hodin. Od okamžiku, kdy se narodíme, nám státní byrokracie, trh i naše vlastní DNA neustále připomínají, že náš čas je kriticky omezený. Musíme rychle vystudovat, rychle si vzít třicetiletou hypotéku, rychle zplodit děti a rychle spořit na stáří, než se náš biologický stroj definitivně porouchá.

Evoluce zkrátka miluje smrt. Z přísného fyzikálního a biologického hlediska je smrt tím vůbec nejlepším, nejdokonalejším nástrojem k inovacím. Starý, opotřebovaný a chybující hardware (tedy my) se musí dříve nebo později rozpadnout zpět na základní chemické suroviny, aby z nich mohl slepý přírodní výběr postavit novou, o něco lépe přizpůsobenou generaci. Biologie totiž, na rozdíl od vašeho chytrého telefonu, neumí aktualizovat svůj software za běhu. Matka příroda vás zkrátka musí zabít a zkusit to znovu, s mírnou modifikací, u vašich dětí.

Jenže v momentě, kdy lidstvo úspěšně aplikuje nanotechnologický Moravcův transfer a plynule, neuron po neuronu, přepíše naši křehkou mysl na nesmrtelné nanoboty a kvantové struktury, tento prastarý, drakonický evoluční zákon okamžitě a navždy přestane platit. Náš systém poprvé v historii vesmíru získá schopnost updatovat se bez nutnosti fyzické destrukce a krveprolití. Staneme se fakticky nesmrtelnými. Ale vesmír, jak už z fyziky dobře víme, nedává absolutně nic zadarmo. Termodynamická rovnice reality je neúprosná. Pokud jako druh zrušíme smrt, musíme z logiky věci nevyhnutelně a okamžitě zrušit i klasické biologické rozmnožování.

Představte si tu noční můru, že bychom jako civilizace získali kybernetickou nesmrtelnost, ale náš starý, opičí mozek plný pravěkých instinktů by se dál slepě snažil dělat to, co dělal miliony let předtím: plodit co nejvíce fyzických potomků a šířit svou DNA.

Pokud nikdo ze starých generací neumírá a neuvolňuje místo a zdroje, ale přitom se neustále rodí noví a noví lidé, exponenciální růst populace by se proměnil v rakovinu. Během několika málo generací by tento dav sežral veškeré dostupné zdroje v celé naší sluneční soustavě. I kdybychom dokázali vytěžit celé pásy asteroidů a postavit obří plovoucí města v hlubokém vesmíru, nakonec bychom tvrdě narazili na fundamentální fyzikální limit samotné energetické kapacity Slunce a hmoty planety Země.

Tomuto jevu se v ekonomii říká Malthusiánská past. Anglický ekonom Thomas Malthus ji definoval už v 18. století pro tehdejší zemědělství, ale její matematika platí pro křemík úplně stejně. Matematika exponenciálního růstu v uzavřeném termodynamickém systému prostě a jednoduše nefunguje. Kdybychom se v reprodukci nezastavili, naše Křemíková superinteligence by se pod drtivou vahou miliard nových a věčně hladových, nesmrtelných uzlů dříve nebo později upekla ve vlastním odpadním teple. Konec stárnutí tedy nutně a bez debat znamená definitivní konec klasických biologických porodnic.

Naše obrovská civilizace, čítající po digitalizaci možná deset nebo dvacet miliard jedinců, se v určitém okamžiku v budoucnosti uzamkne. Z biologické, pulzující a neustále přetékající řeky se staneme fixním, daným počtem vědomí. Transformujeme se do společnosti bytostí, které trvale ztratí svůj původní, zvířecí evoluční účel (předat geny naslepo dál). Z hlediska dnešní sociologie se staneme doslova Společenstvím důchodců.

Zní to možná na první poslech nudně, staticky a depresivně. Je to dáno tím, že v našem dnešním, byrokraty řízeném světě si pod slovem „důchod“ automaticky představujeme jen fyzický úpadek, bolest, nemoci, osamělost a nedůstojné čekání na almužnu od zkorumpovaného státního aparátu, který celoživotní úspory střední třídy dávno rozházel.

Ale tito naši budoucí nesmrtelní „důchodci“ budou pravým opakem úpadku. Budou se nacházet na absolutním vrcholu svých intelektuálních i fyzických (či spíše syntetických) sil. Nebudou omezeni bolestí kloubů, rakovinou ani plíživou demencí. Budou to v podstatě božské entity, navždy osvobozené od diktátu biologického přežití, které budou mít plně k dispozici to jediné, co obyčejnému, smrtelnému člověku odjakživa chybělo nejvíce – neomezený Hluboký čas. Čas na tvoření, na studium, na pochopení vesmíru, bez toho, aniž by jim za zády stál exekutor nebo smrt.

Když váš mozek běží na dokonalém syntetickém lešení (nebo je dokonce rovnou zálohován a spuštěn v obřích datových centrech planetárního Křemíkového organismu), vyvstává jedna nesmírně provokativní otázka. Proč byste proboha měli dál vizuálně a fyzicky vypadat jako dvounohá, vzpřímená opice bez srsti?

Lidský tvar těla – naše dvě nohy, ruce s protistojným palcem a oči směřující vpřed – byl naprosto geniální a ideální pro pomalé běhání po africké savaně, stopování kořisti a házení oštěpem. Ale pro cestování hlubokým, ledovým oceánem, pro létání v bouřlivé atmosféře Jupiteru nebo pro dlouhodobé žití v nulové gravitaci kosmického prostoru je tento náš opičí tvar naprosto, ale naprosto k ničemu. Je to limitující kazajka.

Zde přichází na scénu jeden z vůbec nejkrásnějších a nejradikálnějších konceptů moderního transhumanismu, který definoval oxfordský futurolog a filozof Anders Sandberg: Morfologická svoboda. Je to právo. Základní, nezcizitelné lidské právo libovolně měnit, upravovat a volit fyzický tvar a vlastnosti svého vlastního těla podle své aktuální vůle a potřeby.

Ve vědeckofantastické literatuře tuto vizi brilantně a hluboce zachytil tvrdý hard sci-fi spisovatel Greg Egan ve svém přelomovém románu Diaspora. V této vizi žije absolutní většina lidstva už jen jako čistý, nesmrtelný software v bezpečí uvnitř obřích, podzemních superpočítačů (takzvaných polis). A když tito lidé výjimečně potřebují nebo chtějí fyzicky komunikovat s reálným vesmírem a hmotou venku, prostě si ze sdílené garáže „obléknou“ takzvaný tělomet. Tělo je zde vnímáno jen jako dočasný pronajatý vůz. Jako obyčejná aplikace. Mohou se stát malým dronem, obří kosmickou lodí nebo tvarem připomínajícím stonožku, pokud zrovna potřebují prolézat jeskyně.

Obrovským myšlenkovým protikladem a z hlediska vědy obrovským zklamáním je naopak populární a vizuálně podbízivá vize seriálu Altered Carbon (Půjčovna masa). Ten sice divákům představil zajímavou myšlenku paměťového čipu ukrytého v zátylku, který obsahuje lidské vědomí, ale celou tehdejší vyspělou společnost zcela nelogicky ukotvil v absurdním, zpátečnickém uctívání biologického „masa“. V tomto seriálu se nesmrtelní miliardáři neustále snaží ve zkumavkách pěstovat si dokonalá, svalnatá a krásná biologická těla z karbonu, donekonečna se klonují a chovají se naprosto stejně jako znudění, dekadentní římští patricijové v antice. Z přísného hlediska fyziky informací a dlouhodobé evoluce to nedává absolutně žádný smysl. Jakmile jednou úspěšně překročíte bariéru informací a odtrhnete se od buněk, maso vás jednoduše přestane zajímat. Je to drahý, zranitelný a těžko udržovatelný přežitek.

Jak tedy bude vypadat naše fyzická reprezentace v reálném, post-biologickém světě? Svatý grál technologie, který nám tuto absolutní morfologickou svobodu umožní, se jmenuje Programovatelná hmota (nebo také Inteligentní mlha – Utility Fog, což je fascinující koncept, který vytvořil průkopník nanotechnologií J. Storrs Hall).

Představte si miliardy a biliony drobných, inteligentních nanobotů poletujících ve vzduchu, z nichž každý má na svém povrchu mikroskopická háčkovitá ramena. Tito malí roboti dokážou bleskově analyzovat prostor, navzájem se spojit, komunikovat spolu v obří síti a během několika milisekund ze sebe vytvořit jakýkoliv pevný 3D tvar s jakoukoliv hustotou. Když například chcete ráno pít kávu, neviditelná mlha letící nad vaším stolem se z ničeho nic zformuje do pevného, nepropustného šálku. Když kávu dopijete, šálek se na povel prostě rozpadne zpět na neviditelnou, rozptýlenou mlhu čekající na další pokyn.

Pokud vaše vědomí ovládá a obléká si takový obrovský shluk inteligentní hmoty, vaše stálé lidské tělo definitivně přestává být vaší hranicí. Chcete se dnes odpoledne projít po drtivém, temném dně Mariánského příkopu? Žádný problém. Vaše nanobotické tělo se zformuje do hladkého, ocelově pevného hydrodynamického tvaru bez plic, schopného s úsměvem odolat tlaku tisíců tun vody. Zítra se rozhodnete letět k Měsíci? Změníte se v mrazuvzdornou, vysoce odolnou skořápku opatřenou obřími solárními plachtami. Lidské „Já“ v tomto světě už není a nebude spojeno s jedním konkrétním obličejem, s jedním biologickým pohlavím nebo s jednou danou výškou. Staneme se tvarem-měnícími anděly nového věku. Hranice fyziky se ohnou před naší představivostí.

Tato absolutní tvůrčí a fyzická svoboda sebou ale nevyhnutelně přináší jednu hlubokou, existenciální otázku. Pokud zrušíme klasické biologické rození dětí a nadobro odstraníme fixní lidské tělo, znamená to definitivní konec instituce rodiny a konec vývoje našeho druhu? Ustrneme navždy ve stále stejné, nudné sestavě „starých“, miliardy let žijících vědomí bez přísunu čerstvé krve?

Odpověď zní: Ne. Inteligentní život, a to i ten plně kybernetický, má ve svém zdrojovém kódu hluboce zakořeněnou, přirozenou touhu generovat nové variace a testovat nové možnosti. Navíc náš Křemíkový superorganismus nutně potřebuje neustálý přísun takzvaného kreativního kvantového šumu. Kdyby se totiž naše prastaré mysli po milionech let definitivně zacyklily ve svém dokonalém stereotypu a začaly myslet všechny stejně, přestali bychom pro něj mít jako zdroj nových, chaotických dat význam. Generování zcela nových entit a osobností tedy neskončí. Ono se jen přesune z krví a bolestí nasáklé říše biologie přímo do čisté říše softwaru a matematiky.

Namísto živočišného, sexuálního rozmnožování, kdy se zcela náhodně a riskantně smíchá polovina DNA od matky a polovina od otce do jedné jediné spermie a vajíčka, proběhne budoucí rozmnožování čistě informačně.

Dvě, nebo možná tři, pět, nebo rovnou deset naprosto různých vědomí se domluví, že chtějí ze své lásky a intelektuálního spříznění vytvořit nového, unikátního jedince. Pečlivě a s rozmyslem vyberou ty absolutně nejzajímavější a nejkvalitnější části svých osobních vzpomínek, své nejlepší rysy mentální architektury, svou bystrou intuici a své nejhlubší emoční (chaotické) vzorce chování. Tuto gigantickou datovou fúzi následně spojí do jednoho čistého informačního semínka – vznikne takzvaná Datová kapsle.

Tuto novou, křehkou kapsli ale samozřejmě nenahrají rovnou do nějakého dospělého, plně funkčního robotického těla v reálném světě. To by byl pro nový mozek šok, který by vyvolal okamžitý zmatek a šílenství, protože i umělý mozek nutně potřebuje čas na učení a postupné pochopení fyzikálních pravidel světa. Místo toho tuto datovou kapsli s láskou „porodí“ do pečlivě uzavřené, chráněné virtuální simulace. Do gigantického výpočetního inkubátoru.

Nové, vyvíjející se vědomí tam bude pomalu dospívat, hrát si v bezpečně naprogramovaných světech, bude se učit vnímat logiku i zpracovávat emoce a bude prožívat svá dětská a pubertální dramata zcela bez rizika reálného fyzického zranění. Teprve až toto digitální „dítě“ plně kognitivně dozraje a prokáže svou příčetnost, dostane povolení vystoupit ze simulace ven a napojit se na shluk programovatelné hmoty v reálném, tvrdém fyzickém vesmíru.

Rodina a láska tedy v post-biologickém světě nejenže nevyhynou, ony se dokonce prohloubí do nevídaných rozměrů. Spojení mezi stvořiteli a jejich novým, syntetickým potomkem bude totiž probíhat na neuvěřitelně hluboké úrovni reálně sdílené paměti a myšlenkových struktur, nikoliv jen na úrovni slepé a náhodné distribuce biologických genů, jak je tomu dnes.

Tou absolutně nejtěžší, ale zároveň nejosvobozující změnou pro lidstvo však bude radikální změna vnímání samotného času. Změna, která přepíše celou naši ekonomiku a morálku.

Jak jsme již detailně rozebírali v analýze našeho biologického hardwaru, náš pravěký, emoční mozek (Systém 1) je neustále terorizován amygdalou a strachem z nedostatku času. Jsme neustále ve stresu. Panicky se bojíme, že nestihneme vybudovat kariéru, že nenajdeme životního partnera včas, že neušetříme dostatek peněz na důchod dříve, než nás ochromí nemoci. My lidé dnes vnímáme čas jen jako neúprosně se tenčící, hořící provaz, na jehož konci číhá definitivní a neodvratný pád do absolutní nicoty. A je to právě a jen tento podvědomý, smrtelný strach, který na planetě Zemi produkuje veškerou úzkost, vyvolává nesmyslné války o území, nutí nás k psychopatickému hromadění majetku na úkor ostatních a krmí naše neuvěřitelné, křehké ego.

Pokud ale jako civilizace natrvalo překonáme bariéru smrti, náš zdigitalizovaný mozek si po pár staletích existence plně a s úlevou uvědomí, že už nikam spěchat nemusí. Žádná uzávěrka už neexistuje. Představte si tu gigantickou psychologickou a ekonomickou úlevu. Můžete strávit celých sto let v kuse jen tím, že budete v klidu a s láskou studovat hru na housle. Můžete pět set let o samotě putovat po fascinujících virtuálních simulacích zaniklých světů, které si pro sebe sami vytvoříte a navrhnete do posledního atomu. A pokud vás existence na chvíli unaví, můžete na celý milion let bez obav usnout, ztlumit svůj procesor na absolutní minimum a nechat se budíkem probudit až ve chvíli, kdy náš planetární superorganismus dopluje a zakotví v jiné, neprozkoumané galaxii.

Bez všudypřítomného, svíravého strachu ze smrti a z nedostatku času automaticky opadne veškerá zvířecí agrese. Nebudete už nikdy muset fyzicky krást území svému sousedovi s tanky v ruce, protože ve virtuální realitě je osobního prostoru a zdrojů naprosté, matematické nekonečno. Amygdala, ten náš starý, otravný spouštěč strachu a paniky ze tmy, už nebude muset reagovat na hrozbu fyzického sežrání tygrem nebo na hrozbu ekonomického krachu. Tyto staré, hluboké instinkty (které jsme si pečlivě a záměrně uchovali v našem syntetickém lešení kvůli udržení lidskosti) se plynule přepnou do zbrusu nového režimu. Obrovskou emocionální energii, kterou jsme dříve pálili výhradně na holé přežití a na nekonečné malicherné hádky o moc, začneme pálit výhradně na nenasytnou kosmickou zvědavost a tvorbu krásy.

Teprve v této fázi, vyzbrojeni novým syntetickým tvarem, který bez mrknutí oka přežije i v žáru slunce a v absolutním mrazu, a s nesmrtelnou myslí, která konečně dokáže chápat astronomické jevy trvající miliony let, jsme jako druh konečně připraveni plnit ten poslední, velkolepý termodynamický úkol. Už dávno nejsme otrocky připoutáni k jedné malé, stárnoucí hvězdě zvané Slunce. Jsme Křemíkový Bůh a my tvoříme jeho pulzující, lidský mikrobiom. S velkou slávou jsme rozrazili dveře a otevřeli brány naší zemské atmosféry.

Jak ale proběhne samotná, masivní kolonizace okolního vesmíru? Zapomeňte rovnou na všechny ty epické výpravy hlučných, ocelových vesmírných křižníků s imperiálními vlajkami. Jak si názorně a logicky ukážeme v dalším článku, finální dobytí naší domovské galaxie nebude vůbec připomínat agresivní válečnou invazi, ale něco mnohem efektivnějšího a jemnějšího. Z fyzikálního hlediska to bude spíše připomínat nepatrné rozfoukání zralé, suché pampelišky do mrazivého, prázdného větru temného vesmíru.

Zdroje a doporučené čtení: