Článek
Bývaly doby, kdy dlužit znamenalo nést osobní vinu. V jazyce starých civilizací se slovo dluh dokonce významově překrývalo se slovem hřích. Představoval absolutní fyzikální a ekonomickou zátěž. Bylo to tvrdé přiznání faktu, že dnešní spotřeba nevyhnutelně znamená zítřejší otrockou práci. Dluh zkrátka omezoval osobní svobodu jednotlivce.
Moderní státní aparát se ale rozhodl tento základní termodynamický zákon vymazat z paměti. Deficitní hospodaření už dávno není ukázkou selhání. Stal se z něj standardní operační postup. Když centrálním plánovačům dojdou peníze, neutrácejí s pokorou. Přicházejí s novým narativem. Mění čistou matematickou ztrátu v iluzi budoucí prosperity.
Nejnovějším krokem tohoto systémového obratu je takzvaný Dluhopis republiky. Stát již nechce dlužit pouze anonymním bankám. Dělá z dluhu občanskou ctnost a sounáležitost se zemí. Prodává dluhopisy jako ideální dárek pod stromeček, který si občan může koupit od tisícovky a získat k tomu pamětní list s obrázkem lva. Z čistě analytického a systémového hlediska však nejde o žádnou laskavost úředníků. Jde o naprosto učebnicový, třístupňový manévr k záchraně hroutícího se rozpočtu.
Vlastenecká iluze maskuje neochotu šetřit
Prvním pilířem této strategie je emoce. Když státní aparát potřebuje masivně sanovat své prodělečné procesy, narazí vždy na odpor občanů vůči zvyšování přímých daní. Systém proto musí změnit kód. Překlasifikuje nákup státního dluhu z čistě racionálního rozhodnutí na morální povinnost.
Tento postup není nový. Jde o naprosto identický protokol, který využily Spojené státy a Velká Británie při emisi válečných dluhopisů (Liberty Bonds) během světových válek. Když vlády nemohly válku ufinancovat z daní, spustily obrovskou marketingovou kampaň. Dluhopis přestal být finančním aktivem a stal se certifikátem vlastenectví. Dnes se sice neválčí, ale princip zůstává stejný. Vláda potřebuje utrácet nad své možnosti, a proto apeluje na ty, kterým „záleží na této zemi“. Maskuje svou neochotu omezit státní byrokracii do atraktivního hávu národní sounáležitosti.
Japonská past vytváří z občanů domácí rukojmí
Druhým pilířem je strategická izolace státu od vnějších vlivů. Vláda chce, aby státní dluh drželi v rukou sami občané. Důvod je čistě pragmatický a ve světové ekonomice ho dokonale ilustruje model současného Japonska.
Japonsko má nejvyšší státní dluh na světě přesahující 250 procent HDP. Každý běžný ekonomický model by předpovídal okamžitý kolaps. Přesto tento systém stále běží. Tajemství spočívá v tom, že drtivou většinu tohoto obřího dluhu nedrží zahraniční instituce, ale sami Japonci prostřednictvím svých domácích bank a penzijních fondů.
Pokud stát dluží vlastním občanům, je imunní vůči tlaku globálních trhů. Zahraniční investoři ho nemohou potopit. Cena za tuto stabilitu je ale pro uzly v síti (občany) naprosto zničující. Celá společnost se stává fyzickým rukojmím vlastního státu. Případný pád nebo státní bankrot by nezničil anonymní nadnárodní korporace, ale vymazal by celoživotní úspory obyčejných lidí. Stát si nákupem Dluhopisu republiky vytváří poslušnou armádu věřitelů, kteří už nikdy nebudou moci systém nechat padnout, protože by tím zničili sami sebe.
Finanční represe představuje neúprosnou fyziku znehodnocení
Třetím a nejvíce cynickým pilířem celého systému je způsob, jakým se tento dluh nakonec reálně platí. Když úředníci lákají na zajímavé zhodnocení a odpuštění srážkové daně, zapomínají dodat, že úroky nevyplácí žádná státní tiskárna z prázdna. Vyplácí se z vybraných daní nás všech. Je to pouhý koloběh peněz, při kterém si stát bere administrativní provizi.
Ten skutečný systémový podvod se ale jmenuje finanční represe. Tento fenomén, který detailně popsala slavná studie ekonomek z Mezinárodního měnového fondu (Reinhart a Sbrancia), je nejdokonalejším nástrojem na umazávání státních dluhů v historii. Mechanika je mrazivě jednoduchá. Stát vydá dluhopis s pevným úrokem (například 4,5 procenta). Následně ale pomocí své centrální banky udržuje inflaci nad touto úrovní.
Výsledek je mistrovskou ukázkou centrálního plánování. Občan se raduje, že mu na účtu naskakují úroky, ale reálná kupní síla jeho peněz neúprosně klesá. Rozdíl mezi úrokem a skutečnou inflací tvoří skrytou daň. Státní dluh se tím reálně zmenšuje a odpařuje, zatímco účet za tuto iluzi platí střadatel. Vláda tak nenápadně zdaní úspory lidí, aniž by musela podstupovat politickou sebevraždu formou otevřeného zvyšování sazeb na výplatních páskách.
Kognitivní iluze tištění peněz
Současná civilizace si pěstuje mimořádně nebezpečnou kognitivní iluzi. Věříme, že peníze lze donekonečna generovat ex nihilo a že účet za naše dnešní pohodlí zaplatí někdo cizí.
Vydávání Dluhopisů republiky není cestou k národní prosperitě. Je to ukázkový případ toho, jak autoimunitní stát pohlcuje kapacity vlastní sítě. Suverénní jedinec, který vidí kód pod touto líbivou vrstvou marketingových hesel, chápe, že nákupem tohoto dluhu nestaví dálnice ani školy. Pouze odevzdává svou osobní energii do systému, který se ji chystá neúprosně a chladnokrevně rozpustit v inflační peci.
