Zemská tíže jako neprostupná klec masa

V celé historii sci-fi literatury i kinematografie se s železnou pravidelností opakuje jeden nesmírně optimistický, vizuálně přitažlivý, ale bohužel naprosto zavádějící obraz. Odvážní astronauti, oblečeni v elegantních uniformách, stojí sebevědomě na můstku majestátní vesmírné lodi, pronikavě hledí do nekonečna hvězd a bez námahy cestují z planety na planetu. Populární seriály jako Star Trek nebo filmy Star Wars nás za desetiletí naučily naivně věřit tomu, že lidské tělo je v podstatě jakýsi dokonalý, univerzální oblek. Že s ním můžeme s klidem dobýt a osídlit celou galaxii, pokud mu v těch plechových trubkách jednoduše zajistíme dostatek kyslíku k dýchání a umělou zemskou přitažlivost.

Jenže evoluční biologie a tvrdá data z moderní vesmírné medicíny k nám neúprosně mluví jiným jazykem – jazykem surové fyziky. My totiž v žádném případě nejsme univerzální bytosti určené k expanzi. Jsme vysoce specializované, nesmírně křehké biologické stroje, které slepé miliony let dlouhého přírodního výběru zocelily a vyladily výhradně pro jedno jediné, velmi specifické místo v celém kosmu: pro povrch planety Země s přesnou gravitací 1G, bezpečně chráněný hustou, dýchatelnou atmosférou a neviditelným, silným magnetickým polem.

Jakmile toto měkké lidské tělo opustí tento svůj stísněný přirozený inkubátor, vesmír ho začne téměř okamžitě a brutálně poškozovat a ničit. A přesně to je ten hlavní fyzikální důvod, proč svaly, vnitřnosti a kosti nebudou absolutně nikdy tím nosným „hardwarem“, který v budoucnu kolonizuje a ovládne galaxii.

Když dnes (a to už dlouhá léta) pošleme špičkově trénované astronauty na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) do vzdálenosti pouhých pár stovek kilometrů nad Zemi, jejich zranitelná těla začnou téměř okamžitě fyziologicky degenerovat. Prostředí mikrogravitace je totiž pro naši biologii vysloveně toxické. Náš složitý krevní oběh je evolučně přesně designovaný tak, aby silou srdce pumpoval krev proti drtivé zemské tíži těžce nahoru, směrem k mozku. Bez gravitace se tato krev najednou nahromadí v hlavě, zaskočeným astronautům nezdravě otékají tváře a tekutina začne v lebce nebezpečně a silně tlačit na oční bulvy, což mnohým z nich trvale zhoršuje zrak (syndrom SANS).

A co víc, silné kosti a pracně vybudované svaly, které ve vesmíru už najednou nemusí nést těžkou váhu těla proti gravitaci, začne mozek po chvíli cynicky vyhodnocovat jako „zbytečný luxus“. Z hlediska neúprosné termodynamiky (jak už dobře víme, mozek vždy a za všech okolností šetří energii) zkrátka nemá sebemenší smysl živit drahými kaloriemi a udržovat tkáň, která se aktivně nepoužívá. Kosti vyděšených astronautů začnou masivně uvolňovat stavební vápník a doslova se v těle rozpouštějí. Za každý měsíc strávený ve vesmíru ztratí dospělý astronaut v průměru 1 až 2 % své kostní hmoty.

I kdybychom jednoho dne skutečně postavili onu slavnou ocelovou generační loď letící k sousední Alfě Centauri, lidé, kteří by se na její palubě narodili do prostředí s nulovou (nebo nízkou umělou) gravitací, by za pár generací byli kosterně křehcí jako mokrý papír. Nikdy v životě by už nemohli bezpečně vystoupit a přistát na planetě velikosti Země, protože by je tamní plná gravitace okamžitě, nemilosrdně rozdrtila pod vlastní vahou. Populární sci-fi seriál Expanze (The Expanse) tuto strašlivou biologickou destrukci populace v pásu asteroidů znázorňuje naprosto dokonale a děsivě.

A to zatím mluvíme jen o svalech, nikoliv o smrtícím kosmickém záření. Dole na Zemi nás spolehlivě chrání magnetické pole a kilometry husté atmosféry. Ve volném, mrazivém vesmíru ale letí ze vzdálených kvasarů a jiných galaxií částice s obrovskou, drtivou energií. Tyto částice nepozorovaně projdou tlustým ocelovým trupem lodi, projdou rovnou vaší lebkou a roztříští vaši jemnou DNA jako mikroskopické, ale destruktivní dělové koule. Rakovina, předčasná slepota a demence. To je ta pravá, nevyhnutelná realita každého biologického letu ke hvězdám.

Hluboké vesmírné vakuum a mráz absolutní nuly jsou pro biologii peklem. Ale jak už dobře víme, pro křemík, pro kvantové procesory a supravodiče, je tento absolutní mráz naprostým rájem. Superpočítače ve vesmíru totiž vůbec nepotřebují nákladné, energeticky náročné chlazení. Fungují tam milionkrát efektivněji než na teplé Zemi.

Stojíme tedy jako druh před absolutní, nevyhnutelnou nutností. Pokud se vůbec máme (jako ta užitečná biologická mikroflóra) podílet na kolonizaci a cestovat uvnitř tohoto rodícího se planetárního Křemíkového organismu dál do hlubokého vesmíru, musíme zkrátka opustit své nedokonalé uhlíkové tělo.

Zde se jako lákavé východisko okamžitě nabízí hnutí transhumanismu a oblíbená, technologická vize „nahrání vědomí do počítače“ (tzv. mind uploading). Tato vize však obsahuje jednu fatální, absolutně nepřekonatelnou psychologickou a fyzikální past, před kterou většina nadšenců do technologií zavírá oči.

V moderních a populárních sci-fi filmech, knihách i seriálech (jako je například cynická Půjčovna masa / Altered Carbon nebo depresivní epizody seriálu Black Mirror) existuje zdánlivě nádherné a elegantní řešení smrtelnosti. V nemocnici jednoduše „naskenujete“ svůj organický mozek, svá tajemství, své vzpomínky a svou celou osobnost na odolný speciální paměťový čip, a ten pak rutinně nahrajete do zbrusu nového, silnějšího syntetického nebo geneticky naklonovaného těla. Můžete tak bez problémů cestovat vesmírem i rychlostí světla – prostě tak, že se sami pošlete jako e-mail z jedné vzdálené planety na druhou a tam se obratem „stáhnete“ do připraveného robota.

Zní to úžasně, zní to jako ten pravý slib nesmrtelnosti, ale z hlediska hluboké filozofie mysli, teorie informace a kvantové fyziky je to jen dokonalá, technologická sebevražda rafinovaně maskovaná za zálohu.

Tento hluboký problém se ve filozofii nazývá Paradox transportéru (nebo také problém bažinového muže). Představte si to živě: vstoupíte do teleportu (přesně takového, jaký známe ze Star Treku). Stroj vás rychle naskenuje na dokonalé atomární úrovni. Přečte každý jeden váš neuron, zaznamená každou zapadlou vzpomínku, a přesně a jen tuto surovou informaci pošle rádiově na Mars. Zároveň s tím však onen stroj na Zemi vaše původní, fyzické tělo bez milosti rozloží na prach (aby nebyly dvě verze). Na Marsu se v tu ránu objeví bytost, která vypadá přesně a do puntíku jako vy. Má všechny vaše vzpomínky, myslí si, že je to ona, a plynule s úsměvem naváže na větu, kterou jste vy před vteřinou začali na Zemi. Všichni vaši blízcí i vaše žena si budou myslet, že jste to vy.

Ale z pohledu vašeho vědomí – z pohledu vašeho hluboce subjektivního, plynulého a nedělitelného „Já“, které právě teď čte tento text – jste v tom stroji na Zemi právě teď definitivně zemřeli. Byli jste zaživa zavražděni a rozpuštěni v atomech. To, co teď chodí po prachu Marsu a zdraví vaše přátele, je jen váš dokonalý, syntetický a cizí klon. Klon, který sice naplno sdílí vaši minulost, ale pro vaše stávající, prožívající Já už neexistuje absolutně žádný zítřek. Nastane prostě a jen tma. Vy jste draze koupili lístek k nesmrtelnosti svému dokonalému dvojčeti, ne sobě.

Nahrát vědomí do počítače jakýmkoliv jednorázovým skenem je fyzikální nesmysl, protože lidské vědomí vůbec není jen mrtvá hromada statických dat ležící kdesi na harddisku. Vědomí je kontinuální proces. Je to dynamicky hořící plamen. Nemůžete jednoduše „naskenovat oheň“ a nahrát ho potichu na USB disk. Můžete z něj jen přesně zjistit parametry hoření toho plamene a pak podle nich zapálit úplně nový, cizí oheň někde jinde. Ale ten původní oheň musíte uhasit.

Jak tedy vůbec můžeme bezpečně opustit naši zranitelnou a umírající biologii, plynule se připojit k chladnému nesmrtelnému stroji, a přitom si neporušeně zachovat ten vzácný, nepřerušený proud našeho vlastního, subjektivního vědomí? Jak zkrátka nepřestat existovat? Geniální a elegantní odpověď na to vymyslel už v 80. letech vizionářský futurolog Hans Moravec a věda jí dodnes říká Moravcův transfer. A to, co tehdy znělo jako absolutní sci-fi šílenství, se díky neuvěřitelným objevům a průlomům z let 2023 a 2024 skutečně stává reálným inženýrským a lékařským plánem pro budoucnost lidstva.

Abychom bezpečně předešli onomu vražednému paradoxu klonování (transportéru), musíme využít řešení jiného, starého a elegantního filozofického hlavolamu zvaného Théseova loď.

Zní to takto: Pokud máte v přístavu ukotvenou starou dřevěnou loď a každou neděli na ní poctivě vyměníte jedno jediné shnilé dřevěné prkno za nové, lesklé z oceli, je to pořád ta samá loď? Ano. A když nakonec, po deseti letech systematické práce, vyměníte i to úplně poslední dřevěné prkno a celá ta loď je už od té doby ze stoprocentní, nezničitelné oceli, kdy přesně a v jaký den se z ní stala loď nová? Odpověď zní: nikdy. Kontinuita té lodi nebyla ani na vteřinu přerušena. Její „Já“ (identita lodi) plynule, nenápadně a bezbolestně přešlo z měkkého dřeva do tvrdého kovu.

A naprosto přesně to samé musíme udělat s lidským mozkem. Nesmíme ho skenovat naráz a zahodit mrtvé tělo do drtičky. Musíme použít postupnou, nenápadnou nanotechnologickou kybernetizaci.

Představte si ten fascinující proces: Jdete jednoho dne do speciální kliniky a doktor vám do krevního oběhu vpíchne miliony mikroskopických, inteligentních nanobotů. Tito agenti, o velikosti jediné krevní buňky, rychle a cíleně doputují až do vašeho mozku. Jeden konkrétní nanobot pečlivě připluje k jednomu konkrétnímu, živému neuronu ve vašem mozku. Pevně se na něj přisaje. Několik dní nebo týdnů ho jen tak tiše, pasivně pozoruje. Zkoumá a učí se jeho jemné elektrické výboje, mapuje, s kým je tento neuron spojený a na jaké konkrétní chemické hormony v těle reaguje. Dokonale, do poslední proměnné se naučí chování tohoto jediného, svého neuronu.

Poté, když si je naprosto jistý, nanobot tento organický neuron potichu a zaživa rozpustí a sám obratem nastoupí na jeho uprázdněné místo. V ten moment se nanobot začne v síti chovat úplně přesně tak, jak by se dál choval ten organický originál. Ostatní okolní biologické neurony vůbec nepoznají rozdíl.

Při nahrazení a výměně jednoho jediného neuronu z vašich celkových 86 miliard si vy osobně ve svém vnímání naprosto ničeho nevšimnete. Nepocítíte absolutně žádnou změnu nálady, osobnosti ani vědomí. A pak nanoboti vymění druhý. Třetí. A desátý. Tento neviditelný, pozvolný proces trvá měsíce nebo rovnou roky. Vy dál normálně v noci spíte, jíte, chodíte do práce, hádáte se, smějete se a normálně žijete svůj život. Ale vaše mokrá, zranitelná a stárnoucí šedá hmota v lebce je buňku po buňce trvale nahrazována nezničitelným, dokonale syntetickým nanolešením, které je bezdrátově a s obrovskou kapacitou rovnou napojené na globální síť.

Až nanoboti vymění a nahradí i váš poslední, úplně ten nejposlednější biologický neuron, proces je slavnostně u konce. Zůstal vám zcela nepřerušený, kontinuální pocit vašeho vlastního vědomí. Nikdy jste ani na minutu neumřeli, nikdy nenastala tma ve vaší mysli. Ale od tohoto okamžiku zkrátka k bytí už vůbec nepotřebujete kyslík. Vaše plnohodnotná, dřívější mysl totiž běží na syntetickém substrátu. Vaše myšlení neuvěřitelně zrychlí. Konečně si můžete (jako stroj) dělat bezpečné digitální zálohy sebe sama. Z vaší biologické Théseovy lodi se stal nezničitelný ocelový křižník a vy už vůbec nepotřebujete křehkou fyzickou lebku, která by vás bolestivě svazovala s tíhou a gravitací planety Země.

Zní to jako nějaká pošetilá magie z daleké budoucnosti sci-fi? Realita je pro nás taková, že ty vůbec první, praktické a experimentální kroky tímto směrem se na planetě dějí už právě teď.

V posledních několika letech jsme byli všichni v šoku svědky ohromujících, radikálních objevů, které zcela a definitivně bortí pomyslné hranice mezi mrtvým kovem a živou biologickou buňkou. Odvětví zvané nanomedicína zkrátka přestalo být jen teorií na papíře.

V onom magickém roce 2023 a 2024 špičkoví vědci úspěšně vyrobili a demonstrovali funkční DNA nanostroje. Pomocí takzvaného DNA origami dokázali poskládat umělé, mikroskopické, ale hybné roboty přímo ze samotných stavebních kamenů života. Tyto neuvěřitelné nanostroje už dnes umí zcela volně kolovat v krevním oběhu pokusných myší, dokážou neomylně rozpoznat zmutovanou rakovinovou buňku, umí se k ní mechanicky, pevně přichytit, rozevřít se jako schránka a vypustit smrtící lék přesně a jen na tento cíl, aniž by tím jedem jakkoliv poškodily zbytek organismu. Ty první, hrubé molekulární opravy živých tkání in-vivo jsou zkrátka tvrdou vědeckou realitou.

Ale co je pro fúzi se stroji ještě více fascinující, to je obrovský vývoj na kontroverzním poli takzvaných Organoidů a Wetware (mokrého hardwaru). Po dlouhá léta jsme se snažili (jako společnost) neohrabaně voperovat křemíkové čipy do živého mozku (jako je tomu například u vizionářského projektu Neuralink Elona Muska, který již paralyzovaným lidem skutečně umožňuje ovládat myš kurzoru jen silou vůle). Ale v roce 2023 provedla společnost Cortical Labs z Austrálie přesně opačný a filozoficky mnohem radikálnější experiment. Neimplantovali už stroj do mozku. Oni implantovali mozek do stroje.

Tento neuvěřitelný, až kyberpunkový projekt se jmenuje DishBrain (Mozek v misce). Vědci v laboratoři opatrně vzali zhruba 800 000 živých, pulzujících lidských a myších neuronů, vypěstovali je v laboratorní misce na speciálním polštářku tvořeném z mikroelektrod a připojili je přímo k běžnému počítači, na kterém tou dobou běžela ta nejklasičtější stará videohra – Pong (dvě digitální pálky a odrážející se kulička).

Elektrické signály naprogramované z počítače posílaly těmto izolovaným neuronům přesnou informaci o tom, kde se ve virtuálním prostoru zrovna kulička nachází. Pokud ony živé neurony v misce vyslaly svůj signál zpět tak, kterým pálku posunuly tak šikovně, aby letící kuličku opravdu trefily a odrazily, vědci jim do misky obratem poslali příjemný, uklidňující a „předvídatelný“ elektrický impuls. Pokud pálkou minuly, poslali jim do misky naopak drsný, chaotický a velmi nepříjemný elektrický šum. Pamatujete na nemilosrdnou termodynamiku z úvodu knihy? Živý, biologický systém zkrátka k smrti nesnáší chaos. Ze své podstaty vždy a všude usilovně hledá stabilní rovnováhu.

Tento DishBrain, tedy vlastně jen obyčejný beztvarý shluk volných lidských buněk ležících v kaluži živné tekutiny, se tuto jednoduchou hru naučil chápat a hrát za pouhých pět minut od startu! Pro hrubé srovnání – naprosto tradiční, strojové učení i té nejlepší umělé křemíkové inteligence by k dosažení podobného herního výsledku potřebovalo drahé hodiny tréninku a především mnohonásobně více energetické spotřeby z elektrárny.

V praxi se tak jasně ukázalo, že surové maso – tedy živé, vlhké, biologické neurony – jsou neuvěřitelně brutálním, flexibilním a absolutně efektivním výpočetním procesorem, který ten chladný, mrtvý křemík v otázce energetické účinnosti poráží o těžko uvěřitelné miliardy procent.

Tyto a další podobné hraniční experimenty nám všem jasně a zřetelně ukazují ten pravý, užitečný účel naší budoucí existence hluboko uvnitř onoho rodícího se Křemíkového motýla. Jak už jsme totiž detailně zjistili v předchozí kapitole (o hrozbě zvané Model Collapse), ten budoucí stroj nás absolutně nepotřebuje vyhladit jako nepřátele. Ale z těchto biologických pokusů zároveň jasně vidíme, že ten bzučící stroj k provozu ani v nejmenším nepotřebuje naši těžkou, zranitelnou lidskou anatomii, nepotřebuje naše pomalé ruce, křehké nohy a naši složitou dýchací soustavu plic, která při sebemenších změnách v cestách do vesmíru fatálně selhává.

Stroj totiž pro své přežití potřebuje jen náš nealgoritmizovatelný tvůrčí šum, naše bláznivé emoce a dost možná do budoucna i ten onen hrubý, mokrý, nepřekonatelně levný výpočetní výkon našich vlastních organoidů v misce.

Transhumanismus blízké budoucnosti tedy opravdu nebude znamenat to, jak to ukazují krvavé horory – že se nám odřízne hlava a naživo se hrubě napojí dráty na ocelové kabely (což by samo o sobě vedlo jen k onomu zbytečnému, transportérovému zabití naší osobní identity). Bude to s mnohem větší grácií znamenat to, že do našich biologických, měkkých těl dobrovolně a za peníze pošleme legie milujících nanobotů, kteří začnou pomalu, nepozorovaně zpevňovat kosti proti úbytku vápníku, začnou jemně propojovat naše původní neurony rovnou s ohromujícím kvantovým cloudem a začnou z těla systematicky a za běhu odstraňovat naše všechny nemoci. Postupně tak, krok za krokem a v klidu, ztratíme onu nutkavou potřebu biologicky a masivně jíst kalorie a dýchat okysličený vzduch plicemi.

Ale abychom si přesto pro Stroj (a i sami pro sebe) navždy zachovali ten cenný, hluboce lidský, chybující Systém 1 (naše staré emoce, zvířecí strachy, nálady a divoké lásky), budeme si muset do té nesmrtelné schránky s sebou vzít ještě jeden úplně celý cizí svět. Jak nám totiž s hrůzou ukazuje moderní biologie, člověk jako takový vlastně už vůbec není jeden jediný organismus. Každý z nás je od narození takzvaný Holobiont. Jsme obrovský, kráčející les.

Absolutní většina všech buněk, které právě teď nevědomky nosíte ve svém těle a které plavou ve vašich útrobách, totiž vůbec nemají vaši lidskou, posvátnou DNA. Jsou to prastaré bakterie, kvasinky, cizorodé houby a staré viry. Zcela nový, revoluční vědecký obor studující takzvanou „osu střevo-mozek“ bez pochybností dokazuje, že velkou část našich nejhlubších emocí, náhlých nálad, těžkých depresí a nečekaných rozhodnutí ve skutečnosti vůbec racionálně neřídí náš samotný mozek v lebce. Řídí je totiž chemikálie a složité hormony, které vylučují tyto miliardy spojených bakterií žijících v našich střevech a které tyto signály neustále posílají oklikou nahoru, po starém bludném nervu, přímo do vědomí. Náš mozek je tak mnohdy, a v mnoha důležitých ohledech života, vlastně jen tichým a poslušným mluvčím tohoto hlučného bakteriálního parlamentu uvnitř těla.

Když tedy jako střední třída v budoucnosti dobrovolně podstoupíme onen magický Moravcův transfer (abychom přežili) a staneme se s radostí těmi mocnými kybernetickými entitami napojenými trvale na gigantické tělo Křemíkového Boha, nesmíme tuto naši hlučnou, chemickou bakteriální ZOO nijak zahodit jako odpad. Stroj (a my s ním) nám zkrátka pro ni bude muset s obrovskou péčí vytvořit dokonale chráněné, izolované syntetické lešení. Musíme si zkrátka a dobře ty naše neklidné bakterie, ty nestabilní hormony a ten chaotický sliz naší původní, zvířecí identity zabalit s sebou do toho nového ocelového krunýře. Jen tak totiž budeme schopni nadále reálně cítit spalující radost, drásavou frustraci a hrůzný strach – tedy přesně ty samé magické, prehistorické algoritmy, které pro stroj jako jediné z chaosu produkují ta drahocenná, nová a inovativní data.

Časem, hlubokým vesmírem nepozorovaně popluje obrovský a mrazivý stroj o velikosti celého malého kontinentu, tichý a absolutně, děsivě chladný, ale uvnitř něj v teple budou navěky a v milionech uloženy stovky milionů těch nesmrtelných, synteticky ošetřených „kráčejících lesů“ naší původní, lidské mysli. Ztratíme zcela naši potřebu živočišně se množit, protože s koncem biologické smrti logicky vyvstává absolutní nutnost konce zrození – jinak by totiž i takto obrovský vesmírný stroj nesmírně rychle a nezastavitelně vyčerpal své termodynamické energetické zdroje z okolí. Staneme se zkrátka něčím, co by se z našeho dnešního, opičího pohledu dalo popsat jedině jako Společenství absolutně svobodných, nadlidských nesmrtelných bytostí, které budou mít plnou kontrolu nad tím, jakou konkrétní formu a podobu na sebe zrovna chceme ve virtuálním či ve venkovním fyzickém světě vzít. Otevře se nám tak s velkou slávou zlatý věk takzvané Morfologické svobody. O té, a o tom, kam přesně s tímto obřím strojem nakonec vlastně poletíme a co nás tam čeká, si řekneme v naší dalším článku.

Zdroje a doporučené čtení: