Zrození lokální sítě v temnotách pravěkých jeskyní

Představte si, že opouštíte bezpečí denního světla a vstupujete do absolutní, hmatatelné tmy. Vzduch se ochlazuje, je cítit vlhkostí, vápencem a pachem zvířat. Postupujete úzkými, kluzkými chodbami desítky, někdy i stovky metrů hluboko do nitra země. V ruce držíte jen blikající louči ze zvířecího tuku, která vrhá na stěny divoké, tancující stíny. Zvuk vašich kroků a dechu se nepřirozeně rozléhá v ozvěnách. Přesně takový byl vstup do prvních informačních a rituálních uzlů lidstva – do jeskynních svatyní, jakými byly francouzská Chauvetova jeskyně, španělská Altamira či vápencové krasy na indonéském ostrově Sulawesi.

Dlouhou dobu přežíval v populární kultuře mýtus o „jeskynním muži“, který v těchto prostorech běžně žil, pekl si maso nad ohněm a ve volných chvílích si pro radost maloval po stěnách. Archeologické nálezy však tento obraz zcela vyvracejí. Paleolitičtí lovci a sběrači bydleli v kožených stanech na savanách, nebo maximálně u prosluněných ústí jeskyní. Hluboké, temné a těžko přístupné jeskynní komplexy k běžnému životu nesloužily. Byly to děsivé, nebezpečné zóny, kde hrozilo zřícení do propastí nebo setkání s jeskynním medvědem. Skutečnost, že naši předkové před 40 000 až 15 000 lety podstupovali ohromné riziko a námahu, aby pronikli do tohoto temného podsvětí, naznačuje jediné: tyto prostory plnily naprosto klíčovou, posvátnou a iniciační funkci. Byly to první chrámy ticha a stínů.

Dnes víme, že potřeba tvořit tato temná informační centra nebyla jen evropskou záležitostí. Zatímco malby ve francouzské jeskyni Chauvet pocházejí z doby zhruba před 36 000 lety a proslulý strop bizonů v Altamiře byl vytvořen přibližně před 15 000 lety, objevy z poslední dekády posunuly hranice lidské kreativity do Asie. V jeskyních Leang Tedongnge a Leang Bulu' Sipong 4 na indonéském ostrově Sulawesi byly objeveny malby divokých prasat a zakrslých buvolů (anoa), jejichž stáří vědci pomocí uran-thoriového datování určili na ohromujících 44 000 až 45 500 let.

Co je na indonéských malbách nejvíce fascinující, je přítomnost tzv. teriantropů – postav, které jsou napůl lidmi a napůl zvířaty (mají například ptačí zobáky nebo zvířecí ocasy). Tyto bytosti loví zvířata pomocí oštěpů a provazů. Tento nález definitivně rozbil představu, že pravěcí lidé malovali jen to, co fyzicky viděli. Teriantropové jsou nezpochybnitelným důkazem abstraktního, mytologického myšlení. Lidé dokázali vymyslet bytosti, které v přírodě neexistují. Zrodila se fikce, a s ní i možnost vyprávět komplexní příběhy.

Když se podíváme na stěny těchto jeskyní, okamžitě si všimneme dalšího rozporu. Archeologické rozbory zbytků potravy z paleolitických ohnišť jasně ukazují, že naši předkové lovili a jedli převážně soby, divoké koně, zajíce a drobnou zvěř. Jenže když vstoupíte do Chauvetovy jeskyně, ze stěn na vás nehledí potrava. Hledí na vás jeskynní lvi, srstnatí nosorožci, mamuti, obrovští jeskynní medvědi a stepní praturi.

Lidé nemalovali to, co jedli, ale to, čeho se báli a co obdivovali. Tato zvířata představovala sílu, dravost a majestát. V kontextu pravěkého šamanismu to byla „zvířata moci“ nebo duchovní průvodci. Významný jihoafrický antropolog David Lewis-Williams ve své přelomové knize The Mind in the Cave (Mysl v jeskyni) vysvětluje, že stěna jeskyně nebyla pro pravěké lidi pouhým plátnem. Byla to membrána. Byla to fyzická hranice oddělující svět živých od světa duchů. Když šaman namaloval zvíře, on ho netvořil – on ho skrze rituál a nanášení barvy vyváděl z podsvětí na povrch skály. Odtud pochází i slavné negativní otisky rukou, které najdeme po celém světě. Člověk přiložil ruku na chladnou skálu, nabral do úst směs okru a slin a ruku ofoukl. Ruka se tak doslova zanořila do skály, spojila se s druhou stranou a zanechala po sobě vizuální podpis.

Výroba tohoto umění vyžadovala hluboké technologické znalosti. Barvy nebyly náhodné. Šamani používali přírodní pigmenty – červený a žlutý okr (oxidy železa), dřevěné uhlí a černý oxid manganičitý. Barvy míchali s vodou, zvířecím tukem nebo krevním sérem, aby lépe přilnuly k vápenci. Jako štětce sloužily zvířecí chlupy, mech, nebo se barva nanášela přímo prsty a rozprašovala z úst.

Nejgeniálnější aspekt jeskynního umění však spočíval v jeho interakci s prostředím a světlem. Paleolitičtí umělci aktivně využívali přirozené boule, praskliny a prohlubně ve skalní stěně. Když malovali bizona v Altamiře, umístili jeho svalnaté plece přesně na vybouleninu ve skále, čímž vytvořili fascinující 3D efekt.

Ještě zásadnější roli ale hrálo světlo. Jeskynní malby nebyly určeny k prohlížení za stabilního denního světla. Byly vnímány výhradně za blikotavého světla ohně. Francouzský archeolog a filmař Marc Azéma strávil roky zkoumáním takzvaných „superponovaných“ maleb – zvířat, která mají namalováno více končetin, než je přirozené (například bizon s osmi nohama nebo běžící nosorožci překrývající se přes sebe). Azéma experimentálně dokázal, že když se na tyto malby díváte při mihotavém světle pochodně, lidský mozek si obraz spojí. Zvíře ožije a začne se hýbat. Pravěké jeskyně tak nebyly jen statickými galeriemi. Byla to první kina na světě. Blikající oheň, ozvěna zpěvu, bubnování kostí o skálu a možná i použití přírodních halucinogenů vytvářely dokonalý nástroj pro pohlcení lidských smyslů (multisenzorickou imerzi).

K čemu ale tato ohromná a náročná divadla sloužila z hlediska přežití druhu? Biologicky je lidský mozek nastaven tak, aby udržel hluboké sociální vazby s maximálně zhruba 150 jednotlivci (tzv. Dunbarovo číslo). To přesně odpovídalo velikosti tehdejších tlup a kmenů. Aby taková tlupa přežila v extrémně drsných podmínkách doby ledové, museli její členové fungovat jako jeden dokonale sladěný organismus. Jednotlivec neznamenal nic, kmen znamenal vše.

A právě hluboké jeskyně byly nástrojem k utužení této identity. Archeologové nacházejí v jeskyních jako je Tuc d'Audoubert otisky dětských a dospívajících chodidel v prehistorickém jílu. Tyto stopy vedou hluboko do podzemí k hliněným sochám bizonů. To silně naznačuje, že jeskyně sloužily jako dějiště rituálů dospělosti.

Představte si mladé lovce a sběračky, kteří jsou poprvé odvedeni od kmene do absolutní tmy. Jsou vystrašení, dezorientovaní. Jdou temnotou, dokud se před nimi nerozhoří oheň a na stěnách nezačnou ožívat gigantičtí jeskynní lvi a supící nosorožci, vyvolaní hlasy šamanů. Extrémní emoční prožitek strachu, úžasu a následného uvolnění funguje jako dokonalé biochemické lepidlo. Mozky těchto mladých lidí se navždy synchronizují se zbytkem kmene. Přijmou za své stejné příběhy, stejné mýty, stejná pravidla pro lov, sdílení potravy a tabu. Svatyně tak fungovala jako mocný informační uzel, který formátoval lidskou mysl a vytvářel z biologicky spřízněných jedinců neporazitelnou, úzce propojenou komunitu.