Článek
Dívka přeskládala vychladlé vanilkové rohlíčky z plechu do papírové krabice a lehce posypala cukrem. V bytě vládla vánoční nálada, kterou na stole vystihovala váza se stříbrným jmelím. Z rádia hrály koledy a na balkóně čekala norská jedle na parádu. Další cukroví bylo uloženo v krabicích, jenom trochu té sváteční dobroty dívka odložila na talířek. Každou chvíli se měl vrátit její muž z práce. Byli novomanželé a ona mu připravila překvapení.
Dívka se učila vařit a péct. Odmala ji kuchyně nelákala a raději dávala přednost zábavnějším věcem. Až jednoho dne potkala svého muže snů na vánočním firemním večírku. Pracoval v partnerské společnosti. Imponoval jí. Byl o dost starší, s mírně prošedivělým vousem. Přitahovala ji jeho udržovaná postava a moc. Stál v čele jednoho z nejúspěšnějších marketingových oddělení v zemi. Měl jedinou chybu. Byl ženatý. Pro dívku neznamenala druhá žena žádnou překážku, proto se do roka se rozvedl a hned potom uspořádali velkou svatbu.
Jenže předchozí manželka denně vyvařovala nebo pekla. Dívka se musela hodně snažit, aby vyrovnala svůj handicap. Kuchařskému umění se teprve učila. Na začátku spálila dvě večeře, ale cukroví se jí podařilo upéci napoprvé. Darovaný sešitek s recepty od maminky strčila do šuplíku a jejím největším pomocníkem se stal Internet. Nutno uznat, že dívka byla pečlivá a všechny pracovní postupy si podrobně zapisovala. Dokázala je pružně a neotřele používat. V kuchyni se kreativita cení, jenže dívka ji přeháněla. Do vanilkových rohlíčků vymyslela nové přísady. Přitom se dopustila omylu začínajícího kuchaře. Ten se domnívá, že čím více vynikajících ingrediencí smíchá, tak ve výsledku bude jídlo chutnější. Dívka zapomněla na pohádku, kterou jí rodiče četli, když byla malá. Jmenovala se Jak pejsek s kočičkou dělali dort.
Otevřely se dveře bytu a dovnitř vešel muž. Překvapením ani nepozdravil. „Tady to krásně voní,“ vykřikl nadšeně. Miloval sladké. „Povedly se? Můžu si vzít? Těšil jsem se na ně od rána.“
„Ahoj, miláčku. Samozřejmě, že si můžeš vzít. Musíš. Já, ne. Víš, že já sladké nejím. Radši ani neochutnávám. Nesmím ani dýchat vzduch v kuchyni, abych ti neztloustla,“ pronesla vážně a podala manželovi rohlíček. Tedy, vložila mu ho přímo do jeho nedočkavě otevřené pusy. „Ham!“
Muž čekal, že se mu rohlíček krásně rozplyne v puse. Nebyl sice ještě pěkně uleželý, ale opravdu se tak stalo. Konzistence se dívce povedla. O to větší byl šok, který dostaly jeho chuťové pohárky. První věta, která se prohnala muži hlavou byla: „Bože, to je hnus!“ Kousl se do jazyka, aby z něj nevyletěla. Nechtěl novomanželku naštvat, ani ji snižovat sebevědomí. Rozkašlal se.
„Copak? Nejsou dobré?“ zeptala se s obavami dívka. Muž chvíli jen mával rukama. „Ne, ne, ne. Jsou vynikající!“. Šel se napít vody. „Jenom mi zaskočil drobek.“
„Tak si ještě vezmi!“ pobízela ho dívka. „Víš broučku, nemám hlad. Byl jsem teprve před hodinou na obědě,“ vymlouval se muž. Něco ho napadlo. „Víš ty, co? Vezmu do práce krabičku. Podělím se s kolegy. Aby věděli, jakou mám úžasnou ženu.“ Přitom přemýšlel, kde je po cestě koš nebo popelnice. Dívka taky dostala nápad. „A víš co, miláčku? Ještě jsi mě v práci nepředstavil. Půjdu s tebou!“
Druhý den spolu vyrazili. Manžel pozval do kanceláře několik podřízených. Představil jim svou novou manželku. Chvíli ke všem hovořil a potom se rychle rozloučil. „Počkej, miláčku!“ zadržela ho dívka. „Nezapomeň nabídnout kolegům ty vanilkové rohlíčky!“ Muž se bál, že ho čeká ostuda. Byl známý jako přísný a náročný šéf, podřízení se mu neodvážili odporovat. Pomyslel si, že bude všem pro legraci. Neochotně otevřel krabičku a svému týmu nabídl.
Každý si vzal rohlíček. Jedna z žen zavřela oči a myslela si, že omdlí. Druhá potlačovala nutkání na zvracení silou vůle. Další mužský kolega si vzpomněl na Bertíkovi lentilky z Harryho Pottera a jejich tisíc příchutí. Jedna z nich chutnala jako holubi z nosu, jak v knize poznamenal mladý kouzelník. Vanilkový rohlíček paní šéfové považoval muž za horší. „Není to tak špatné.“ Všichni překvapeně pohlédli na posledního kolegu. „Co. Já bych řekl vynikající. Mají zvláštní odstíny chuti.“ Asi jako zvratky, pomyslel si. Přesto se usmíval. Všichni pochopili a začali přikyvovat. Nikdo nechtěl mladou paní šéfovou kritizovat a znelíbit se nadřízenému.
Kolega šel ještě dál a při následujících větách sotva zadržoval smích: „Paní šéfová, jsou fakt skvělé. Měl bych takový návrh. Naše oddělení pořádá soutěž o nejlepší vánoční cukroví. Jde o jednu z největších akcí v zemi, kterou zaštiťuje naše firma. Přihlásím tam vaše rohlíčky.“ Dívka nadšeně objala manžela, který podřízeného probodával pohledem a dával se do přemýšlení o výši jeho ročního bonusu. Žena, které bylo na zvracení, se přidala: „Já mám známého na největším internetovém serveru. Udělá tam takovou kampaň, že soutěž vyhrajete.“ Manžel se vzdal. Zapomněl na hnusnou chuť vanilkových rohlíčků a svolil spustit nejdůležitější předvánoční akci v pečení cukroví v republice.
Všichni se zodpovědně chopili úkolu. Byl to skvělý tým, který uměl výborně svou práci. Během několika dní zahltily Internet vanilkové rohlíčky. Fotografie pořídil jeden z nejlepších místních fotografů. Blížily se svátky a tomu odpovídalo jejich ladění. Tak třeba: dívka seděla vedle tácku s rohlíčky na stole s krásnou vánoční výzdobou. Nebo držela talířek s voňavou pocukrovanou nádherou v ruce. Některé snímky byly pořízeny na sněhu, u nastrojeného stromečku nebo u kádě s kapry. Více než rohlíčky na nich dominovala roztomilá šéfova manželka. Ukázala se jako skvělá modelka. Oblékaná byla pro focení různě a její šaty rovněž něco spojovalo. Vysoké podpatky, krátké sukýnky a hluboké výstřihy.
V součtu všechny tyto malé i velké marketingové tahy vytvořily jednu velkou vanilkovou bombu. Snímky s reklamou zaplavily sociální sítě. Sdílelo se, lajkovalo, komentovalo, přeposílalo, chválilo. Obrázky s rohlíčky používala řada uživatelů jako úvodní fotografii anebo jako elektronické vánoční pohlednice. Při politických debatách a soutěžních pořadech v televizi se na každém stolku vyjímal talířek s jemně pocukrovanými vanilkovými rohlíčky. O výsledku soutěže porota dávno neformálně rozhodla. I na její členy vyskakovaly několikrát denně z monitorů počítačů nebo chytrých telefonů obrázky s roztomilou dívkou, vanilkovými rohlíčky a vtipnými texty. Pár brblalů sice něco vykládalo o sexistickém prasátku, ale vítěz celostátní soutěže byl jasný. Každý chtěl ochutnat vynikající vanilkové rohlíčky. Ženy, muži, děti, dokonce pekárny, restaurace a kavárny chtěly recept. Jenže cukroví doposud nikdo neochutnal. Na trhu nebylo, existovalo pouze jako reklama.
Dívka nehodlala výrobní tajemství prozradit, přesto svoje podnikání začala rozjíždět ve velkém. Stačilo několik dní, aby lehce dostala z banky úvěr na koupi krachující pekárny. Za úsměv na řemeslníky se ji rychle podařilo uvést do provozu. Přestože v ní zatím mladá paní pracovala sama, na soutěž odjížděla s dodávkou nacpanou vanilkovými rohlíčky, které zatím neochutnala. Stále dbala na svou linii a nepovažovala to za nutné. Vždyť cukroví přece všichni chválili, jak je vynikající.
Konečně přišel velký den. Z původně plánovaného sálu jednoho vesnického kulturního domu se soutěž přesunula do obrovského městského kongresového centra. Asistovalo několik velkých televizí, které pomáhaly s financováním celé akce. Všude bylo cítit nadšení a zápal. Jediný, kdo s ostatními stejné emoce nesdílel, byl dívčin muž. S neuvěřením sledoval, jak kytička, u které on osobně zasadil malé semínko, se rozrůstá v obrovskou rostlinu, která si všechny omotává. Muže napadlo, že všechny zadusí. Jen si nebyl jist, zda příčinou budou marketingová chapadla nebo samotné vanilkové rohlíčky. Pořád čekal velkou ostudu, která zatím nepřicházela.
Soutěž měla podle očekávání jednoznačný průběh. Vypadalo to, že jiné cukroví, než dívčiny vanilkové rohlíčky, neexistují. Moderátor pozval dívku na pódium. Měla na sobě vyzývavý červený kostým, podobný modelům z fotografií.
„A vítězem je…,“ napínal všechny moderátor. Kapela zahrála fanfáru a diváci křičeli nadšením. Dívka přestřihla pásku v barvě svého kostýmku a nedočkaví návštěvníci se vrhli ke stolům s vánočním cukrovím, které si sebou přivezla dodávkou. V sále se rozhostilo ticho. Dívka znejistěla a její manžel očima hledal nejbližší únikový východ.
Nemuseli však mít žádné obavy. Nikdo nechtěl před ostatními přiznat, že cukroví je odporné. Nechutná mi, ale nemůže být špatné, když jsou ostatní tak unesení, pomysleli si někteří. Druzí si říkali, vždyť budu před ostatními vypadat jako trouba, jakmile řeknu, že cukroví je hnusné. Mnohým se obracel žaludek. Potají vyplivovali rohlíčky do kapesníků nebo odbíhali na toalety. Nakonec zvítězilo davové nadšení. „Skvělé! Přesně jak jsem očekával“ ozval se první výkřik. „Vynikající!“ volali další. „Úžasné!“ hlučeli ostatní. Moderátor přistoupil k dívce s talířkem.
„Nabídněte si,“ usmál se nejdříve do kamery a potom na dívku, která se svůj výrobek poprvé chystala ochutnat. Do onoho večera byla v celé zemi pověstná moderátorova slušnost a všechny ženy ho považovaly za dokonalého gentlemana. Vzal si rohlíček a strčil jej do pusy. Nemohl tušit, že si právě vánočním cukrovím zničí pověst i kariéru. Instinktivně z něho vyletělo: „Co je to kurva za sračku?“ Ve stejný okamžik dívka vyplivla svůj vanilkový rohlíček na zem a utíkala na záchod.
Každý by měl ochutnat, co si uvaří nebo upeče. Dříve než nabídne ostatním.
Psáno v prosinci 2019 pro iDNES.cz, v květnu 2024 upraveno pro Seznam Médium
