Článek
Konec května přinesl do parku teplejší počasí, takže na lavičku se brzy ráno dalo sednout. Využívali ji především lidé z úřadů, kteří kolem ní procházeli ráno do práce. Než zapadli do světa blikajících monitorů počítačů a uvízli v záplavě čísel nebo kulometné palbě slov, chtěli si užít relaxační chvilku. Mnozí seděli a jen tak se dívali na zelenou trávu, stromy a keře. Poslouchali zpívající ptáky, kteří jim pomáhali alespoň na moment zapomenout na zamračené šéfy nebo podrážděné kolegy. Další si přinášeli snídaně z domu nebo pečivo s kávou z nedaleké prodejny. Při jídle se nadechovali čerstvého vzduchu, v kterém voněla zvečera posekaná tráva, zkrápěná vodou ze zavlažovačů. Zkrátka, všem tady bylo fajn.
Na lavičce se vůbec často jedlo, i v dobách celostátní karantény, kde bez ohledu na opatření šly roušky dolů. Například takový hamburger se pod ně vecpat nedal. Největší požitek z jeho konzumace vzniká tehdy, když se doširoka otevřou ústa, která připomínají otevřená kamna. Potom jenom kousek toho kulatého potěšení strčit dovnitř a cvak. Sklapnout dvířka a poleno je na hadry. Tedy hamburger, z kterého většinou vycákne kečup nebo hořčice, v množství přiměřeném šikovnosti jedlíka.
Jednou v poledne na lavičku usedl muž střední postavy, který si sebou žádné jídlo nepřinesl. Byl z jednoho hodně důležitého úřadu, protože měl na sobě modré kalhoty a sako s bílou košilí a fialovou kravatou. S tou mu ladila rouška stejné barvy, která zakrývala většinu jeho obličeje. Trčely mu z ní ven uši připomínající hobita, úhledně zastřižená hnědá čupřina a oči. Ty na něm byly nejzajímavější. Modré, přívětivé a plné pokoje a míru. Měl ruce položené na opěradle lavičky a pozoroval kosa poskakujícího na trávníku kousek před ním.
Kolem lavičky procházela žena. Štíhlá, s vysokými podpatky a v květovaném kostýmku s krátkým rukávem. Měla dlouhé blonďaté vlasy a zpod zelené ústenky jí vykukovaly černé oči. Záhadné, jako u každé správné ženy. I pod rouškou se dalo tušit, že musí být krásná. Dokonalá la femme fatale.
Pozdravila muže a sedla si na opačnou stranu lavičky.
„Dobrý den,“ odpověděl muž.
Žena si dala nohu přes nohu a spodní část kostýmku se jí svezla nad kolena. Pokoušela se ho marně stáhnout dolů. Přesto svůj pokus několikrát opakovala, protože si všimla, že mužovy oči pozorují, co dělá. Pod rouškou se usmíval, což samozřejmě neviděla.
Když žena stahovanou vzdala, pozorovali spolu kosa, který tahal ze země žížalu a nebyl od nich ani metr.
„Zvláštní, jak jsou ve městě krotcí,“ řekla najednou.
Muž si oddechl, protože žena ho něčím přitahovala, jenom nevěděl, jak začít. „Souhlasím. Kos není holub, kterého nalákáte na drobky z rohlíku.“
Chvíli plkali o nesmyslech, když se muž představil: „Jsem Josef, a vy?“
„Anděla,“ odpověděla a zamrkala nervózně očima, protože svoje jméno neměla vůbec ráda.
Muž si toho všiml, byl velmi vnímavý. „Hezké jméno,“ řekl. Opravdu se mu líbilo. „Nedodržujeme předepsanou vzdálenost,“ poznamenal s mírným nádechem smíchu v hlase.
Pokrčila rameny. „Mě to nevadí. Kdyby prudili měšťáci, řekneme, že jsme bratr a sestra.“ Muž si do roušky odkašlal. Taková představa se mu moc nelíbila.
Zvedl se z lavičky. „Musím jít, práce volá. Nechce se mi, sedí se tady dobře.“
Kývla hlavou. „Třeba se zítra zase potkáme.“ Kéž by, pomyslel si muž a odcházel směrem k nedaleké budově finančního úřadu. Ztěžka kulhal na pravou nohu.
Druhý den přicházel k lavičce a z dálky uviděl, že na ni sedí žena z předešlého dne. Zamávala na něj a on na ni.
„Dobrý den Angeliko,“ řekl, když přišel blíž.
Žena se začala smát. „Proč zrovna Angeliko?“
Pokrčil rameny. „Včera mi přišlo, že nemáte svoje jméno moc ráda. Tak mě napadla markýza andělů.“
Žena se zalykala smíchem. Plácla rukou vedle sebe. „Sedněte si. A mohli bychom si tykat. Ahoj.“
Potěšeně přikývl.
Uběhl týden. Mimo víkendu se potkávali každý den a protože bylo krásné počasí, scházeli se i odpoledne po práci. Bavili se o všem možném a vztah mezi nimi rostl a sílil, jak křehká růže po jarním dešti.
Jednou v pátek seděl Josef zamlklý. Angelika, vlastně Anděla se rozjela a mluvila bez přestávky. Skoro si nevšimla, že jí muž neodpovídá. Nakonec se zarazila. „Co se děje, Josefe? Máš nějaké trable? Dneska jsi neřekl pomalu ani ahoj.“
Zvedl se z lavičky. „Promiň. Nic zásadního, jen menší problém v práci. Přijdu v pondělí, budu tě tu čekat.“ Rozloučili se. Josef odcházel domů a myslel na večer. Všichni okolo mluvili, že dnes úřady přijdou s důležitým prohlášením. V pondělí bez roušek. Vzdychl si. Nejraději by ji nosil celý život.
V pondělí Anděla přišla k lavičce. Už zdálky viděla, že Josef sedí v roušce.
„Ahoj. Proč si tu příšernost nesundáš?“
Josef si ji prohlížel. Konečně spatřil celý její obličej. Byla nádherná. Měla jemné rysy a nosík nepatrně zvednutý nahoru. Na tváři měla stejný úsměv, který jí zářil z očí. Kráska, pomyslel si, a já jsem zvíře.
„Tak na co čekáš? Nezlob mě!“ Sevřela pevně tenké rty.
Josef si neochotně sundal roušku. Na pravé tváři se mu táhla jizva. Začínala u ucha, táhla se přes celou líci a končila u koutku úst. Jeho hobití uši vynikly na odkrytém obličeji ještě víc a přidal se k nim zkřivený nos, který vypadal jako zlomený. Přesto měl hebkou, dokonale oholenou pleť a zvláštní dobrácké oči, z kterých svítila solidnost na všechny strany. Jediná věc, která překryla všechno ostatní v jeho tváři, byla ústa. Jemná a něžná. Taková jsou na obrazech velkých mistrů, třeba Rembrandta, Leonarda da Vinciho nebo Michelangela, dokonale namalovaná a vytvarovaná. Mají je lidé, kterým ze rtů vychází samá krásná slova, protože mají čisté a úžasné myšlenky.
Žena ztuhla a Josef to vycítil.
„To je, co?“ pronesl. „Ty jsi Angelika a já Joffrey de Peyrac.“
Anděla se neznatelně usmála.
„Nebo taky kráska a zvíře,“ dodal smutně.
Zvedl se a bez rozloučení odešel. Žena se ho snažila zadržet zvednutím ruky, ale on kulhal rychle pryč.
Druhý den šel ráno přes park do práce. Zase bylo krásně, jako kdyby už nemělo nikdy pršet. Trávník přesto zelenal, protože na něj stříkala voda ze zavlažovačů. Josef si sedl na lavičku a z kožené aktovky si vytáhl svačinu. Chleba s máslem, salámem a rajčetem. Pomalu žvýkal a díval se pod nohy. Po zemi lezl jakýsi velký brouk se zlatavými krovkami, Chtěl patrně ukradnout kousek salámu, který Josefovi spadl na zem.
„Fuj, ten je hnusný!“ uslyšel najednou Josef nad sebou.
Zvedl hlavu. Stála nad ním Anděla s lehkým úsměvem na tváři.
„To já jsem tady hnusný,“ řekl jí Josef.
„Okamžitě toho nech!“ zamračila se na něho. „No co, tak máš na tváři jizvu. Každý chlap by byl rád. Můžeš tvrdit, že tě na ulici lupič napadl s nožem a tys ho přepral holýma rukama. Byl jsi na misi v Afghánistánu a stoupl na minu a od té doby kulháš. Nos máš zlomený od chvíle, kdy ses pral pro čest jedné ženy s pěti muži. “ Na chvíli se odmlčela a oči se jí najednou rozsvítily, jako kdyby do nich vletěl paprsek ranního slunce. „Jenom nevím, co ty hobití uši. Vlastně, spíše netopýří. Aby neměl někdo strach, že jsi přiletěl z Číny, víš.“
Josef vybuchl smíchy. „Posaď se, jestli máš ještě čas.“ Anděla si sedla a poprvé ho políbila na čelo. Pro Josefa to byl nejšťastnější den v jeho životě.
Přes polední pauzu spolu na lavičce poobědvali a po práci se na ni potkali znova. To už se drželi za ruce. Josef Andělu pohladil. Měla na sobě kostýmek s krátkým rukávem a on jí přejížděl bříškem svého ukazováčku po celé délce paže. Dotýkal se jí jemně a něžně a Adéla se mu dívala do očí pohledem, který byl úplně jiný, než všechny pohledy předtím…
Za několik měsíců Josef Andělu požádal na lavičce o ruku. Rodiče i kamarádky ji Josefa rozmlouvaly. Proč si bere takového šeredu, ať se podívá na sebe, má přece na víc. Vůbec se k němu nehodí, bude s ním určitě hrozný sex a jak asi budou vypadat jejich děti. Anděla však poslechla své srdce. Když si řekli ano, Josef ji odnesl v náručí z radnice, přes náměstí a celý park, až k lavičce. Příšerně ho bolela noha, ale nedal na sobě nic znát. Ostatní lidi ze svatby mu sotva stačili.
Na začátku si její kamarádky šuškali, pomlouvali a ušklíbali, pokaždé, když se Josef s Andělou otočili. Jak šel čas, věci se změnily. Jednu kamarádku začal bít manžel, další se rozvedla kvůli nevěře svého protějšku, jiná byla ve společném svazku nešťastná. Jen Anděla měla pozorného, něžného, milého a vtipného muže, který se za svou ženu vždycky postavil. Všechny jí ho záviděly.
Za řadu let, jednoho odpoledne, přijelo na parkoviště kousek od parku modré auto. Patřilo Josefovi. Mělo zvláštní státní poznávací značku. RESKÁTOR 01.
Z auta vystoupili Josef, Anděla, mladík a dívka. Odkráčeli do parku, kde rodiče svým dětem ukázali lavičku, aby věděli, kde se seznámili.
Byl zase teplý květen. Všichni čtyři seděli tiše na lavičce a dívali se na zelenou trávu, stromy a keře a bylo jim fajn.
Lavička si pomyslela, že nezáleží na kráse těla, když je krásná duše.
Nebo ano?
V červenci 2020 psáno pro blog iDNES.cz, v červnu 2024 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru
