Článek
Přicházela jsem na poloprázdné nástupiště a táhla za sebou kufr s vrzajícími kolečky. Vlak měl odjíždět až za patnáct minut, ale souprava se šesti vagóny už stála na kolejích. Byla jsem prvním cestujícím, dva dny po svátcích se velký nápor na veřejnou dopravu nechystal. Čekala mě cesta přes noc v lehátkovém kupé.
Před mým vozem zevlovali dva kluci v uniformě soukromého dopravce. Oběma mohlo být kolem pětadvaceti. Malý, zavalitý a v obličeji pihovatý prcek s ohnivými vlasy se mi vůbec nelíbil. Takový rusofilní typ. Šklebil se, jako kdyby mu slunce svítilo do očí. Jeho kolega byl pravý opak. Urostlá postava, černovlasý, se zářícíma očima. V obličeji ostře řezané rysy a přes svůj věk výraz jako pravý muž. Ležérně povolená kravata a nedbale vyhrnuté rukávy košile do půl lokte. Moje tajná noční představa italského hřebce.
„Dobrý den. Přejete si pomoci s kufrem do vašeho kupé, madam?“ Zeptal se černovlasý kluk. Tu madam si mohl odpustit, čtyřicítka snad není tolik.
„Óóó,“ přehnala jsem svůj údiv nad galantností vlakové obsluhy. „Moc ráda, mladý pane.“ Mírně sebou škubl. Tohle rýpnutí se evidentně nelíbilo zase jemu. Uchopil zavazadlo do ruky a odvedl madam do kupé.
„Chcete hodit kufr nahoru do nosiče?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. „Dobře, až vyjedeme, tak za vámi přijdu s objednávkou.“
Sedla jsem si na lůžko, dívala se z okna a pozorovala nádraží, na kterém se v deset večer nic nepohnulo. Jakmile se vlak rozjel, ozvalo se zaklepání.
Za dveřmi se šklebil prcek. V ruce držel elektronickou krabičku, do které ťukal objednávky. „Dáte si?“ Za tón té otázky bych mu dala nejradši facku.
„Takovou tu malinkatou lahvičku šampaňského, kterou máte v nabídce a lungo bez mléka.“ Prcek si všechno zapsal a přeběhl do dalšího vagónu.
Vlak se houpal po kolejích asi deset minut, když se znova ozvalo zaklepání. Venku stál tentokrát můj italský typ.
„Vaše šampaňské a káva.“ Obojí mi podal s elegancí a úklonou, za kterou by ho pochválil i Ladislav Špaček.
Najednou mě něco napadlo.
„Kolik dnes máte pasažérů?“
„V tomto vagonu jen vy a v celé soupravě asi osm lidí. Kdybychom se nevraceli domů, ani bychom nevypravili vlak. Alespoň máme pohodlnou službu.“ Usmál se tak, že jsem se zachvěla a reflexivně mírně rozevřela kolena.
„Dám si ještě jednu lahvičku šampaňského a objednám i jednu pro vás. Vypijete ji se mnou?“
Natěšeně kývl. „Ano. Co kolegovi? Mám mu vzít taky?“
„No. Víte co? Kolegovi nebudeme nic říkat. Dáme si spolu a bude to naše tajemství.“ Co děláš, huso, řekla jsem si v duchu.
Od toho okamžiku mohl nechat dveře kupé otevřené. Coural se s lahvičkami sem a tam. Tedy do kupé donášel plné a odnášel prázdné. Bublinky nám oběma rychle stoupaly do hlavy. Zjistila jsem, že kluk nejen dobře vypadá, ale dokáže být také vtipným společníkem. Netrvalo dlouho, tykali jsme si a smáli se každé hlouposti. Okolní svět za okny vlaku běžel jako nekonečný pás na filmovém plátně, z kterého se točila hlava, k čemuž přispívalo v nemalé míře šampaňské.
Z vtipných témat se přešlo do vážných. Hlavně o nepovedených vztazích, vlastně těch mých. Hřebec vzorně poslouchal, zatímco jsem si stěžovala na posledního ex. Všiml si mé deprese a hned se vrátil k veselejším tématům. Začal ze sebe chrlit vlakové příhody od Aše až po Čiernej pri Čope. To už dávno seděl na lůžku vedle mě. Přisedl si blíž a já se každou chvíli dotkla dlaní hřbetu jeho ruky. Jakoby mimoděk, ale mimoděk to nebylo ani náhodou.
Začaly pískat brzdy, vlak sebou trhl a my se převalili na záda. Hlavami jsme ťukli do sebe. Najednou začal rychle dýchat a jeho tvář se skoro dotýkala té mé. Zmenšila jsem se, nahrbila ramena a začala se propadat do jeho smyslných očí jako do hluboké studny. Otevřel ústa a chystal se k polibku, když v tom zarachotily dveře.
„Do prkna, kde seš?“ Ve dveřích stál zrzavý prcek. „Tak pojď! Jsme ve stanici!“ Hřebec, který ani neřekl svoje jméno, se zvedl neochotně z lůžka a nenápadně mě zašimral na rameni. Zachvěla jsem se.
Souprava se asi po deseti minutách rozjela. Dopila jsem poslední lahvičku a nedočkavě čekala, kdy se vrátí. Odložila jsem svršky, vzala z kufru bílé triko, stáhla si kalhotky, roletu na okně a zhasla. Potom jsem vlezla pod deku, lehla si na bok, zády ke dveřím a trpělivě čekala. Asi za půl hodiny se ozvalo zaťukání.
„Dále,“ vylezlo ze mě s chraptěním. Dveře se otevřely, on vešel dovnitř a hned zavřel. Chvíli jen tak stál, až mě začal znervózňovat. „Tak, na co čekáš? Lehni si!“ Se zděšením jsem si uvědomila, že moje myšlenka vystřelila z mozku jazykem ven, jako šíp lukostřelce.
Na zádech jsem ucítila nesmělý dotek. Jeho ruce mi hladily krk. Dotýkal se lehce a něžně, jenom bříšky prstů. Jely po zádech dolů, od lopatek, přes bedra, až na konec páteře, k místu, kde je taková maličká prohlubeň. Tam se zastavil a zašimral mě, podobně jako předtím na rameni. Rty se dotkl mého ušního lalůčku. Už jsem to nevydržela a prudce se otočila. Byla totální tma. Objala jsem ho a přitáhla k sobě. Do jeho ucha mi z hlavy vylétla další myšlenka, alespoň jsem ji nevykřikla, ale jen zašeptala: „Pojď, můj hřebče!“. Ta slova odstartovala divoký sex, který jsem zakončila úžasnou explozí někde v půli cesty domů.
Vzbudila mě zima, protože strojvedoucí zřejmě ráno vypnul topení. Otevřela jsem oči a zvedla se. Orgasmus ze včerejší noci uvnitř mého těla dozníval jemnými, sotva znatelnými, vibracemi. Usmívala jsem se a vytáhle okenní roletu nahoru. O něco jsem zakopla, podívala se dolů a vyjekla.
Na dece ležel rozvalený naháč.
Něžný a divoký.
Galantní a vulgární.
Láskyplný a drsný.
Velký a tvrdý.
Milenec snů.
Pihovatý a spokojený.
S ohnivým ohanbím a vlasy.
Šklebil se ze spaní, jako kdyby mu slunce svítilo do očí.
Zrzavý prcek.
V lednu 2022 psáno pro Blogosféru, v červnu 2025 upraveno pro Médium.cz
