Článek
„Zapomněl jsi koupit těstoviny,“ zavrčela rozladěně manželka.
Oponoval jsem: „Ne, ne, nezapomněl! Musí tady někde být!“
Celý nákup ležel rozložený na kuchyňské lince. Vedle zeleniny, chleba, jogurtu, sýrů, salámů a bůh ví čeho všeho možného, jsem však těstoviny opravdu nezahlédl.
„To není možné,“ rozčiloval jsem se, „nejsou v tašce? Dívala ses? Vždyť jsem je držel v ruce.“
Žena sáhla do nákupní tašky a vytáhla lístek se seznamem všech položek. Zlomyslně se usmála: „Zase jsi se nesoustředil. Nejsou tady a neschovávají se ani v tajných zákoutích nákupní tašky. Asi bys měl zajít k psychiatrovi, jestli nemáš Alzheimera.“
Uraženě jsem si šel sednout do křesla v obývacím pokoji. Duchem nepřítomen jsem si v mobilu prohlížel poslední zprávy. V hlavě mi rezonovalo jenom jedno slovo Alzheimer. Podle všeho to je naše rodinná choroba, prokázaná v předešlých dvou generacích. Neměl jsem pocit, že bych teď zapomínal více než dříve. Jenže je pravda, že…
Nedávno se v televizi ze záznamu opakoval hokejový zápas mezi Edmonton Oilers a Montreal Canadiens. Jásajíc nad krásnými góly na sedačce v obyváku se mi z hlavy vykouřilo, že manželka, syn a dcera čekají celou jednu třetinu v autě před domem. O vánočních svátcích jsem nedával pozor při telefonátu tchyně a prohodil dny, v kterých nás měla přijít s tchánem navštívit. Chybu jsem si uvědomil, až mou siestu ve špatný den v poledne přerušil domovní zvonek a mě došlo, že budou bez oběda. Opravdovým majstrštychem bylo ponechání syna na pískovišti svému osudu. V můj prospěch snad hraje, že nešlo o zapomnětlivost, ale o jednu hezkou blonďatou maminu s dmoucími ňadry, která se mnou nepokrytě flirtovala.
Prstem jsem roloval stránky na Facebooku, když jsem narazil na reklamu jedné lékárny, která ve slevě nabízela test na Alzheimera. Vzpomněl jsem si na rodinnou diagnózu a druhý den ráno se objednal.
Večer před schůzkou jsem si vzpomněl na návštěvu před rokem u psychiatra s mým příbuzným. Při vyšetření se ho ptal jaký je den, kdo sídlí na pražském hradě a nakonec chtěl nakreslit ciferník hodin s určeným časem. Příbuzný odvětil, že je neděle, českým prezidentem je Vladimir Putin a namaloval čtvrt na dvě. Zareagoval rychle, až na to, že byl pátek, hlava státu se jmenuje jinak a hodinky ukazovaly půl čtvrté.
To bude brnkačka, pomyslel jsem si a pustil na netu první díl sedmé série Walking Dead. Po prvním dílu následoval druhý, potom třetí… Víme dobře jak to je, když chceme vědět jak děj dopadne a seriál ne a ne skončit. Šel jsem si lehnout ve tři ráno a v posteli si ještě chvíli četl zprávy na mobilu. Ráno jsem se kolem osmé dopotácel do lékárny totálně nevyspalý. Po náloži hodnotného uměleckého díla na mne hlasy zombie útočily ze všech stran a já si opravdu připadal jako živý mrtvý.
Magistra byla silná žena středního věku s přísným výrazem a modrými obroučky na nose, které vyplňovalo sklo připomínající popelníky. Po vstupním pohovoru se mnou projela všechny příbuzné a nemoci do pátého kolena. Následovala krátká úvodní zkouška, během níž ukazovala všelijaké obrázky nebo předříkávala rozličná slova. Já měl vše po několikaminutové pauze opakovat.
„No, jistě. Skvělé,“ prohlásila a pošoupla si brýle s popelníky ze špičky nosu na jeho kořen. „Vaše krátkodobá paměť je excelentní.“
Nafoukl jsem se jako páv. „Však kolegové v práci závidí, že si pamatuji jména klientů a dokonce čísla zakázek!“ Drobné potíže s pamětí z domova jsem zatajil. Ostatně netrápily mně, ale moji ženu.
Úvod sezení mne vyčerpával. Neměl jsem žádnou energii, jako kdyby ji odsálo noční sledování seriálu. Trochu mi spadla hlava na prsa a samovolně se přivřely oči, když na najednou zachrochtalo zombie.
Škubl jsem sebou. Naštěstí se hned ukázalo, že šlo jen o moje chrupnutí.
„Haló, nespíte? Bavím vás ještě?“ zeptala se lékárnice. Její ironický tón se nebezpečně podobal manželčinu.
Zbystřil jsem. „Ne, ne, ne. Můžeme pokračovat.“
Další úkol zněl během vymezeného časového limitu vyjmenovat všechny zvířata, která znám. Můj zpomalený mozek se příliš nerozběhl, ale nakonec se mu to podařilo.
Pustil jsem se do toho: „Kráva, býk…slepice, kohout…lev, lvice…kůň, kobyla…pes, fena…had a, a, a…“ Těžkopádné koktání jsem uzavřel: „…hadice.“
Lékárnice se zamračila a do klávesnice ťukla jednou ukazováčkem. „No, jistě. Teď máme poněkud horší výsledek.“ Potom chvíli pohybovala neslyšně rty, zírala na obrazovku a ještě jednou udělala ťuk.
„Teď se pustíme do stěžejního úkolu.“
Ciferník, pomyslel jsem si.
„Ciferník,“ řekla.
Hrál jsem překvapeného. „Co to znamená?“
„Namalujte hodinový ciferník, aby ručičky ukazovaly čtrnáct hodin a třicet minut.“
Vzal jsem si obyčejnou tužku. Na papír namaloval kolečko, z úst vystrčil špičku jazyka a s pečlivostí sobě vlastní psal po obvodu čísla. 1,2,3,4,5, a tak dále, a tak dále. Doprostřed kolečka jsem udělal tužkou tečku a najednou…
Pusto a prázdno. Jako kdyby v mé hlavě vymřely všechny mozkové buňky a v nastalé postapokalyptické pustině se ve větru potácel zástup oživlých příšer.
„No, tak jistě. Víte?“ Zeptala se lékárnice a netrpělivě ťukala ukazováčkem do stolu.
Nikdy jsem neříkal osm dvacet pět, ale za pět minut půl deváté. Na ruce jsem nenosil digitálky, ale poctivé švýcary s ručičkami. V obyváku ve stěně jsem neměl moderní hodiny, které ukazují i vlhkost a teplotu, ale tikající strojek se staromódním ciferníkem. Jenže nevyspání a průvan v hlavě přispěly k totálnímu kolapsu vzpomínek na základní školu, kde mě učili poznávat čas.
„Vím!“ Vykřikl jsem a pustil se do kreslení hodinových ručiček. S vítězným výrazem v obličeji jsem podal papír lékárnici.
Sklonila hlavu a brýle jí sklouzly na špičku nosu. Možná vyděšením a ne tíhou.
„No, jistě. Dobrý. Jenže vaše malůvka má drobnou chybu. Přehodil jste malou a velkou ručičku.“
Následovalo ještě několik drobností a potom vyhodnocení.
Nedočkavě jsem se zeptal: „Tak, co? Jak jsem dopadl?“
Magistra mlčela a dlouho přemýšlela, jako kdyby sama měla problém s testem. Potom mi citlivě sdělila: „No, jistě. Řeknu to asi takhle. Byli u mně osmdesátníci, kteří jsou na tom lépe než vy.“
Potom dodala: „Tady máte výsledek testu. S ním si zajděte za vaším praktikem, a ať vás objedná k psychiatrovi.“ Odmlčela se a posunula si brýle. „Neodkládejte to. Čas běží a je neúprosný.“ Vzdychla. „No, jistě.“
Po příchodu z práce se mě žena zeptala jak jsem dopadl. Něco jsem rozmrzele zabručel a šel se v osm hodin večer zavrtat do peřin. Předtím ještě pronesla něco o modrém nebi, šumění deště, nesmrtelnosti chrousta, těstovinách a penězích.
Ležel jsem ve tmě a zíral do stropu. Z temnoty nevystupovalo zombie, ale obrýlený obličej lékárnice. V hlavě mi vrtalo jedno slovo, které pronesla manželka předtím, než jsem šel spát.
Peníze.
Zapomněl jsem zaplatit test!
Druhý den brzy ráno jsem naklusal znova do lékárny. Za ochranným sklem stála lékárnice, kterou už jsem někde viděl.
„Dobrý den,“ pronesl jsem zkoušeně. „Moc se omlouvám, ale včera jsem se byl u vás otestovat na Alzheimera a zapomněl jsem zaplatit. Kolik jsem dlužen?“ zeptal jsem se a vytáhl z kapsy peněženku s platební kartou.
Lékárnice na mne překvapeně zírala s nedůvěrou. Potom si navyklým pohybem pošoupla popelníkové brýle a pravila:
„To nevadí. Máte štěstí, mladý muži. Včera totiž byl Světový den Alzehimerovy choroby a to máme testy vždycky zadarmo. Takže tentokrát ani nám, ani vám, nemusí vadit, že jste něco zapomněl.“
Dodala: „No, jistě.“
Z cyklu Manželské sitcomy
V únoru 2025 psáno pro Blogosféru
Náhledový obrázek: https://pixabay.com/photos/astonish-senior-old-man-human-1332348/
