Článek
Příhoda, kterou mám na mysli, proběhla v období války Třetí koalice v roce 1805. Ta vznikla jako odpověď na Napoleonovo korunování císařem a skládala se z Británie, Ruska, Švédska a Rakouska. V říjnu téhož roku Francie utrpěla porážku v námořní bitvě u Trafalgaru od admirála Nelsona, ovšem krátce poté Napoleon donutil ke kapitulaci armádu rakouského generála Macka u Ulmu, kde zajal 60 tisíc Rakušanů. Potom narazil na ruskou armádu generála Kutuzova, která se po bojích u Hollabrunu stáhla k Olomouci. Francouzi mezitím obsadili Vídeň a poté postoupili na Moravu, kde obsadili Brno.
2. prosince roku 1805 byla v bitvě u Slavkova svedena Bitva tří císařů, ve které Napoleon dosáhl svého největšího vítězství. Měsíc předtím při pochodu jeho vojsk na Vídeň tvořil předvoj jeho armády V. sbor maršála Lannese a šest jezdeckých divizí maršála Murata. V cestě jim stála přírodní překážka: řeka Dunaj. Rakušané se logicky snažili vyhodit co nejvíce mostů do povětří. Taborsky most severně od Vídně byl však doposud nepoškozen, když k němu francouzské jednotky dorazily. Skládal se z řady dřevěných konstrukcí a spojovacích hrází, po kterých vedla hlavní silnice.
Poslední pole mostu mělo něco přes pět set metrů a na jeho fošnách leželo připravené palivové dříví, sláma a nálože střelného prachu. Na severním nábřeží přímo u mostu se rozložil jeden z rakouských záložních pluků pod velením stařičkého generálporučíka knížete Auersperga. Přístup k mostu blokovala jeho baterie těžkých děl. Aby Francouzi mohli prorazit dál, nutně potřebovali most a to nepoškozený. A tak francouzské velení dostalo drzý nápad. 13. listopadu 1805 se na most vydalo v nažehlených parádních slavnostních uniformách několik nejvyšších důstojníků.
Zmatení Rakušané sledovali generály Bertranda a Belliarda, a maršály Lannese a Murata. Důstojníci odvážně a sebevědomě se vztyčenými hlavami přešli celý most a suše sdělili službu konajícímu husarskému plukovníku Geringerovi, že právě skončila válka mezi Francii a Rakouskem. A že nejvyšší místa rozhodla, že most mají převzít do své péče Francouzi, aby zajistili společné přesuny obou armád. Maršál Murat se dokonce rozběhl k jednomu dělu a se smíchem vyskočil na jeho hlaveň.
Přes most pomalu začali přicházet další Francouzi a poklepávali Rakušany po zádech. Pokřikovali na ně, že teď jsou z nich dobří přátelé. Přitom odřezávali zápalné šňůry z děl a všechen hořlavý materiál házeli postupně do Dunaje. Když dorazil rakouský generál Auersperg, maršál Murat mu dal čestné slovo důstojníka, že nepřátelství skončilo. Milostivě povolil Rakušanům se nerušeně stáhnout, s tím, že jejich děla zůstanou na místě. Auersperg mu uvěřil a skutečně zbraně ponechal, kde byly, a stáhl celý svůj pluk. Po Bitvě tří císařů u Slavkova ho čekal válečný soud, který senilního generála odsoudil k smrti. Císař se nad ním nakonec slitoval a udělil mu milost. Auersperg zemřel ve vězení.
Vojenský stratég Clausewitz by v tomto případě hovořil nejspíše o oklamání nic netušící bojové strany, která si myslí, že jí nic nehrozí a najednou je sražena náhlým a rychlým úderem svého protivníka. Výsledkem je zmatek a jeho nalomená odvaha. Za rychlý úder lze považovat kolosální drzost a také odvahu napoleonských maršálů. Můžeme si o akci myslet, co chceme a smát se hlouposti rakouských vojáků, ale tento kousek zachránil desítky, možná stovky lidských životů, které by jinak v neodvratitelném střetu byly zmařeny.
Psáno v únoru 2017 pro blog IDNES.cz, v říjnu 2024 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru
Zdroje: Kniha Vojenské omyly v dějinách, autor Hans-Dieter Otto
Web Wikipedie, „Napoleonské války“, odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Napoleonsk%C3%A9_v%C3%A1lky
