Článek
V sedm hodin ráno lavičku pokrývala ranní rosa, která ve vycházejícím letním slunci vypadala jako poztrácené skleněné korále zchudlé princezny. Nedalo se na ni usednout bez toho, aniž by si člověk zmáčel kalhoty nebo sukni v místech, kde končí záda a začínají nohy. I kdyby použil kapesník a lavičku dosucha vytřel, vzhledem ke chladu srpnových nocí by na ní nevydržel. Přesto jednomu muži v obleku nevadily ani korálky, ani studený posed.
Kráčel po cestičce parkem v drahém modrém obleku s bílou košilí a černými polobotkami. Občas bezmyšlenkovitě kopl do drobného šedivého kamínku, kterých se všude povalovala spousta. Jeho outfit přitahoval městské holuby, kteří mu kroužili nad hlavou, až hrozilo, že na něj shodí bombu nevábného obsahu, barvy i zápachu. V ruce držel značkovou koženou aktovku, kterou si zakoupil v nejdražším obchodu ve městě. Nesl v ní mobil a jednu propisku s diářem.
Přišel k lavičce a ztěžka na ni usedl. Necítil chlad ani mokro, které za necelou minutu proniklo jeho luxusními kalhotami a těsnými boxerkami. Zapřel ruce o kolena, mírně se předklonil a zahleděl do blba.
Muž měl čtyřicet pět a pracoval několik let v úspěšné pobočce světové firmy, kterou řídil pro jejího majitele. Poslouchaly ho asi dvě stovky mužů a žen, převážně pracujících v obchodě a marketingu. Jeho plat byl na regionální poměry pohádkový a kdyby o něm věděla jedna významná televize, každý večer by ho dokola omílala v hlavních zprávách. U obrazovek by pak s vytřeštěným zrakem omdlévala závistí velká část populace.
Problémem tohoto vedoucího pracovníka bylo, že se ocitl na hranici totálního duševního kolapsu z důvodu přepracování. Hlavou mu běžely tisíce myšlenek. Komu nezavolal, co nezařídil, kde měl být. V práci už nějakou dobu prokrastinoval, protože se nemohl na nic soustředit. Podřízení čekali, kdy konečně svolá poradu, aby věděli, co mají dělat. Jenže on se nedokázal rozhodnout. Celý den dělal oblíbenou činnost vyhořelých manažérů. Chodil bez přestání po kanceláři a zaléval kytky.
Několik metrů před ním se také staral někdo o kytky, jenom za tím nebyla prokrastinace. Starší paní vytrhávala plevel ze záhonu. Měla na sobě oranžové kalhoty a triko s krátkým rukávem stejné barvy, na kterém se vzadu vyjímal bílý nápis: „Technické služby.“ Zadýchávala se a stále si utírala pot z čela, takže za chvíli měla obličej samou šmouhu od hlíny. Muž si jí všiml. Začala ho tolik zajímat, že na chvíli zapomněl na svoje problémy.
„Dobrý den,“ oslovil paní. „Děláte důležitou práci, viďte?“
„Hmmm,“ odvětila. Paní bylo horko, i když slunce zatím zcela nevylezlo. Neměla náladu se vybavovat. Po vyčištění záhonů dostala za úkol ostříhat keře kolem dětských průlezek a houpaček. Vůbec se jí do toho nechtělo, protože píchaly a rostly nízko. Správně tušila, že večer neucítí záda.
Muž přemýšlel. Nevěděl, proč ho paní odbyla neurčitým „hmmm“. Jako každý správný manažer si vyhodnotil, že potřebuje mít více informací, aby VĚDĚL. Teoreticky mu to bylo k ničemu. Ovšem kdyby se ho nějaký podřízený zeptal, proč se zajímá o pracovnici technických služeb, kterou vidí ve svém životě poprvé a patrně i naposledy, měl by pohotovou odpověď: Nikdy nevíte, kdy se vám jakákoliv informace může hodit. Alespoň manažeři se domnívají, že v této větě je skrytá veliká moudrost.
Zakašlal. „Víte, zajímá mě vaše práce.“
„Proč jako?“
„Líbilo by se mi pracovat na čerstvém vzduchu.“
Žena zrovna klečela se sklopenou hlavou. Vyvrátila oči nahoru a pomyslela si: Ježíši, co je to za vola? Nakonec si řekla, ale co, aspoň si chvíli odpočinu. Její šéf seděl daleko v klimatizované kanceláři a do parku chodil, jenom když v něm probíhalo nějaké politické shromáždění, na kterém vášnivě promlouval starosta k voličům. Vstala, sundala rukavice, hodila je na zem a oprášila si oběma rukama zadek. Přišla blíž a sedla si na lavičku, kousek vedle manažera.
Paní táhlo na šedesát, přesto v jejích černých vlasech probleskovaly šediny pouze nepatrně. Měla silné ruce a prsty, i když tlustá nebyla. Na svůj věk se zdála mladší. Od pohledu bylo jasné, že celý život pracovala rukama.
„Tak co chcete vědět o mojí práci, mladý pane?“ S ušklíbnutím se podívala na muže.
„Čerstvý vzduch je výhoda, viďte…,“ začal zlehka. Nechtěl svůj zdroj informací tlačit hned první otázkou do kouta.
„No, jistě,“ řekla a snažila se tvářit přívětivě.
Pracovala u technických služeb přes deset let. Za tu dobu mnohokrát zmokla nebo se klepala v mrazu či potila na přímém slunci. V poslední době ji stále více bolely záda a klouby, což dávala do souvislosti se zrychlujícími se výkyvy počasí. Večer si v posteli připadala, že hraje ve filmu roli egyptského skrčence před posmrtným balzamováním.
Manažer se zeptal opatrně: „Co třeba plat? Je solidní?“
Uchechtla se. „Solidní? Jestli říkáte dvaceti tisícům čistého solidní, tak to jo!“
To ujde, pomyslel si manažer. To mají mí zaměstnanci, kteří pracují manuálně ve firmě, z toho se určitě dá vyžít.
„To nevypadá úplně zle,“ řekl.
Blbče, pomyslela si.
„A nějaké další výhody?“ Ptal se dál.
Pokračovala vážně: „Okopávání záhonků, stříhání keřů a stromů, sekání trávy…To musí bavit snad každého. Jste pořád v pohybu. “
Nevěděla, jestli každého, ale ji samotnou tyto činnosti dávno nebavily. Některé přímo nenáviděla.
Manažer nakonec pronesl obecně padající moudro kancelářských myší: „Hlavně musíte mít čistou hlavu. Uděláte si svoje, jdete domů a nic neřešíte.“
V případě paní technických služeb čistá hlava, tak úplně čistá nebyla. V práci myslela pořád na bývalého manžela, kterého kdysi moc milovala. Krátce po padesátce utekl s blonďatou dvacítkou. Mezi kytkami na záhonku se zhrzené ženě pořád míhal jeho obličej před očima a ona ho tak mohla beztrestně seknout motyčkou při každém zahlédnutí, kdykoliv se jí zachtělo. Po práci zase myslela na pitomého šéfa, kterého pořád dokola probírala s kamarádkou, jak je hloupý a ničemu v tom šíleném parku nerozumí. Čistou hlavu měla jedině každý pátek, kdy odpoledne jezdila na traktůrku a sekala trávu. Stroj řval příšerně i přes vyfasovaná sluchátka, takže večer měla hlavu totálně vypatlanou, jak sdělovala všem známým, které v ten den potkávala. Nedovedla pochopit, že ten Forrest Gump sekal trávu zadarmo, protože byl milionářem.
Manažer se na otázku čisté hlavy soustředil. Po dlouhé době se okamžitě rozhodl. Rychlé reakce kdysi patřily k jeho přednostem. Poděkoval ženě, vstal a odpoledne ho řidič odvezl do Pentagonu technických služeb na okraji města.
Náměstek ředitele se díval na muže s nedůvěrou. „Děláte si ze mne legraci?“
„Ne,“ řekl muž. „Opravdu mi na tom místě záleží.“
„Nepopírám, že někoho potřebujeme místo té paní, co jste v parku potkal. Nestíhá a jsou s ní samé problémy.“ Řekla dvakrát, že jsem kretén, pomyslel si náměstek. Vrátil ji to několika vytýkajícími dopisy, které naštvaná žena demonstrativně použila na záchodech vedle parku.
„Umím pracovat. I šestnáct hodin denně,“ chlubil se manažer.
Náměstek kroutil hlavou. „To nezpochybňuji. Ale je tady jiný problém. Vaše kvalifikace.“
Muž se dotčeně ohradil. „Jak to myslíte, četl jste přece můj životopis.“ Pohlédl na hustě popsaný dokument na stole, z něhož půl stránky zabraly školy. „Mám titul z pražské univerzity a MBA jsem získal v Londýně. Ovládám angličtinu, němčinu a francouzštinu.“
Náměstek se zasmál. „Promiňte, nemám na mysli kvalitu vašeho vzdělávání. Problém je, že vaše kvalifikace je na takové místo příliš vysoká a ne nízká. I když…sekat trávu a stříhat růže asi neumíte?“
Muž zavrtěl hlavou. „Ne, ale naučím se, to není žádný problém.“
Náměstek vstal, chodil chvíli po kanceláři s rukama za zády a přemýšlel. Na chvíli se zastavil u okna a podíval ven. Na parkovišti stál naleštěný Mercedes, o který se opíral osobní řidič blázna, který se drápal ven z rybníka, ve kterém plavaly milióny, na břeh, kde ho čekal život, v kterém bude mít problém obstát. Řidič kouřil, a protože si myslel, že ho nikdo nevidí, občas zkusil, jak daleko doplivne. Náměstek se zlomyslně usmál.
Manažer nastoupil za dva měsíce k prvnímu a do parku dorazil pěšky. Ve stejný den žena pochodovala opačným směrem přímo na pracák. Náměstek využil příležitosti a předal jí výpověď pro hrubé porušení pracovní kázně, protože zapomněla krmit ryby v jezírku. Po týdnu zdechly, plavaly břichem nahoru a rodiče několika traumatizovaných dětí si stěžovali starostovi.
Manažer dostal poprvé do ruky rýč. Nastal podzim a jeho úkolem bylo porýt všechny záhonky. Nikdo mu neřekl, jak se s nástrojem pracuje. Den předtím však sledoval poctivě videa na YouTube a trénoval na sucho rytí před chytrou televizí.
Po pěti minutách v duchu uznal, že tomu chlapíkovi ve videu šla tato pracovní činnost výrazně lépe. Vlastně, kdyby se šlo do důsledků, tak by se zjistilo, že solidnější fyzičku měl manažer, který pravidelně běhal, posiloval ve fitcentru a třikrát do týdne plaval. Jenže netušil, že fígl není v tom, jak rýč zapíchnout do země a zvednout hlínu, ale v tom, jak jej chytit do ruky, držet pravidelné tempo, a přitom se nenadřít.
Manažer se nadřel a na pracovníka z YouTube nestačil. Večer egyptská mumie změnila herce a nový manuální pracovník druhý den zaspal. Do práce přišel až na desátou. Měl na sobě vestu s nápisem „Technické služby“, v ruce rýč a s povzdechem se díval na desítky metrů dalších záhonků, z kterých na něho šly mdloby.
Novopečenému zahradníkovi se dostalo všeho, po čem toužil. Pršelo, foukal studený vítr, pražilo slunce a on musel pracovat a trpět za každého počasí. Každý pátek mu dokonale vyčistila hlavu stará řvoucí sekačka na trávu, stejně jako jeho neukázněné předchůdkyni. Po měsíci, kdy mu při sázení kytek vedle lavičky, ruplo v zádech, dal výpověď a nastoupil do jiné firmy, kde řídil lidské zdroje. Žena se vrátila na své místo, protože nebyli lidi, kteří by uměli držet rýč v ruce. Náměstek musel překousnout, že ho několikrát poslala do míst, kde končí záda a po dlouhém přemlouvání ji vzal zpátky.
Lavička všechno zpovzdálí sledovala a usmívala se. Vzpomněla si na jedno latinské přísloví: „Ne supra crepidam sutor ludicaret“. To říká, že člověk by se neměl vzdalovat od oboru, kterému dobře rozumí a který ovládá. V překladu do češtiny citát zní:
„Ševče, drž se svého kopyta.“
Psáno v září 2020 pro blog na iDNES.cz, v červenci 2024 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru
