Článek
Chodím na oběd do jedné restaurace asi pět let. Není velká, vaří se v ní výborná, skoro domácí, strava a hlavně je v ní klid. Občas se sice najde někdo, kdo udělá mírný rozruch, ale vzhledem k tomu, že zde funguje rychlá obsluha, nemá na něj moc času.
V ten den jsem seděl u stolu a čekal na česnekovou polévku. Byl pátek a v ovzduší vládla uvolněná atmosféra. Dokonce i číšníci a majitelka restaurace se usmívali jinak, než ostatní dny v týdnu. Stůl byl prostřený pro dva, nikoho dalšího jsem však nečekal. Stál dál od dveří, takže se mu vyhýbal průvan. Přesto při každém jejich otevření vnikal dovnitř chlad. Venku sněžilo a technické služby chodníky sypaly solí nebo drobným štěrkem. Podlaha v restauraci proto byla špinavá, mokrá a kluzká. Navíc se venku zatáhlo, což uvnitř vytvořilo šero.
Mladý číšník mi přinesl polévku. Když ji stavěl přede mne, otevřely se dveře a dovnitř vešla žena s dítětem. Matka ve věku někde těsně pod čtyřicítkou, což už není nic neobvyklého. Měla na sobě dlouhou hnědou bundu s pletenou šálou omotanou kolem krku až k ústům. Pod svrškem se jí skrýval svetr a modré džíny, které v polovině lýtek mizely v kožených kozačkách. Moc hezká žena s černými vlasy, které se jí rozprostíraly na ramenou.
Za ruku si vedla malého, snad dvouletého, klučíka, s krásnýma a velkýma očima. Kulicha měl vraženého hluboko do čela a z nosu mu visel kousek zeleného sople. Žena mu ho otřela papírovým kapesníkem. Vypustil jsem ze sebe tichý povzdech, že asi bude po klidu. Zatím kluk vypadal sympaticky. Když mu žena sundala čepici, objevil se krátký účes a zvýraznily oči, z kterých mu hleděla čertovina. Přesto ho zdobil zvláštní výraz dospělého člověka. Takový mladý, starý. Vypadal proto jako trpaslík.
Za pár minut dorazila druhá, zhruba stejně stará žena. Vedle ní kráčel desetiletý chlapec s pubertálním výrazem, který říkal: dejte mi všichni pokoj a nevšímejte si mě. V ruce držel mobil.
Obě ženy se přivítaly. „Ahoj Jano, jak se máš?“ A už to jelo.
„Ahoj, to víš, Pavli. Mateřská. Chlapi si myslí, že dovolená a zatím galeje.“
„Ale malej je hodnej? Ne? Vždyť vypadá jak andílek.“
Jana zavrtěla hlavou. „To určitě. Počkej za chvíli.“
Všichni se společně posadili k vedlejšímu stolu. Větší kluk hned sklopil hlavu a začal hrát nějakou bojovou hru, v které proti němu stáli teroristi. Musela být napínavá, protože nepřestal ani později, když jedl.
Zřejmě šlo o skvělé kamarádky, protože jejich oči se navzájem spojily a nevšímaly si nikoho jiného v okolí. Tedy ani svých dětí. Zatímco desetiletému kandidátovi na puberťáka nezájem matky evidentně nevadil, ba spíše ho vítal, malý trpaslík měl jiný názor. Trvalo asi tři minuty, než se začal ošívat. Mladý číšník, který přinesl jídlo, z něj byl nervózní. Asi měl strach, že mu vyrazí z ruky několik brilantně naskládaných talířů s obědem.
„Nech toho, medvídku!“ Číšník právě pokládal talíře na stůl a zarazil se. Podíval se nechápavě na matku. „To nebylo na vás!“, zasmála se žena. V tu chvíli se medvídek spustil na všechny čtyři a začal se plazit po zemi.
„Péťo! Budeš jako prase. Ty prase!“ vykřikla žena, která měla ve svém rejstříku patrně hodně různých zvířátek. Teď už malé prasátko k nelibosti personálu restaurace začalo špinavýma ručkama ťapkat po stole. Matka stále něco vykládala kamarádce. Přesto zaznamenala koutkem oka nějaký neobvyklý pohyb, protože sáhla do kabelky, vytáhla dětskou láhev s čajem a klučíkovi ji podala. Celý úkon provedla, aniž by spustila oči ze ženy naproti sobě. Neustále jí něco vykládala a vášnivě mávala oběma rukama do všech stran. Připomínala trochu malou větrnou elektrárnu.
Trpaslík se zabavil na pár minut. Nejprve se trochu napil, potom hleděl zvědavě kolem sebe, znova se napil, zase hleděl, což opakoval tak dlouho, dokud bylo co pít. Když se podíval na dno láhve, dalších pár minut seděl bez hnutí. Vypadal jako nádoba, která je tolik plná, že se s ní nedá pohnout, aby se nevylila. Měl jsem mírné obavy, aby mu čaj nezačal téct z uší. Nestalo se. Možná měl plenky a vypustil tekutinu z jiné části těla.
Vypustit ji však musel, protože se začal znova ošívat. Trápila ho nepohoda, jejíž jasnou příčinou byl nezájem matky o jeho osobu. Zatahal ji za svetr a potom za ruku. Žena nereagovala, teprve až vylezl na židli a chytil ji za ucho, vytrhla se z hovoru s kamarádkou. Znova vykřikla a to už na ni začalo celé osazenstvo restaurace zírat s nepochopením.
„Péťo. Okamžitě, ale okamžitě toho nech! Nebo uvidíš!“ Napřáhla ruku a trpaslík se přikrčil. Vyčítavě se na matku podíval a rozeřval se na všechny strany. Několik hostů, včetně mě, se chytilo za hlavu.
Žena se na chlapce rozzlobila, protože nit mezi ní a kamarádkou se přetrhla a nebylo jisté, že se podaří ji znova navázat. I když dítě nahlas plakalo, nijak ho neutišovala. S klidem vytáhla z kabelky tablet v obalu, který rozevřela a postavila na stůl. Dítěti pustila animovaný film. Sněhurku a sedm trpaslíků.
Kluka pohádka zaujala a hned se utišil. Sedl si způsobně na židli a strčil ukazováček do pusy. Jeho zasněný výraz naznačoval, že zapadl do jiného světa, kde vládli stejní trpaslíci, jakým byl on sám. Uběhlo několik dalších minut, během kterých film života pokračoval. Svět se zdál na chvíli v pořádku. Já se cpal mexickými fazolemi s klobásou a vynikajícím bílým chlebem a vedlejší stůl zeleninovým salátem s kuřecím řízkem. Osazenstvo si, na rozdíl ode mne, jídlo nevychutnávalo. Ženy mlely kdo ví o čem, desetiletý chlapec likvidoval samopalem teroristy jednoho po druhém a trpaslík obdivoval Sněhurku.
Po obědě jsem si objednal třetinku piva a zaplatil. S vrchním se vyrovnaly i obě ženy. Najednou se zvedly, objaly a chystaly k odchodu. Během oblékání spolu pořád mluvily. Větší chlapec otráveně vypnul hru a armáda Islámského státu mohla zůstat v klidu do doby, než jejich nepřítel bude mít příležitost znova zapnout mobil. Všichni odešli. Tedy, až na jednoho.
Trpaslík sledoval dál na tabletu pohádku, nic jiného ho nezajímalo. Zůstal sedět na židli a byl tak zticha, že jeho matka na něj zapomněla. Odešla a nevšimla si, že za ní neběží, ani ji nedrží za ruku nebo kabát. Zato svírala v rukou mobil, na kterém si během chůze něco vyřizovala. Venku zůstala stát zády k prosklené stěně restaurace, otočená směrem do ulice. Když dopsala zprávu, strčila si mobil do kapsy a vyrazila do města. Sama.
Seděl jsem, pozoroval kluka a čekal, co se bude dít dál. Tablet nečekaně spadl obrazovkou na stůl. Klučík se lekl a začal plakat. Potom si všiml, že zůstal sám a rozeřval se jako tygr. Zároveň mu z obou nosních dírek vystřelil proud zeleného soplíku, který mu stékal po bradě na stůl. Jeho pláč byl vyčítavý a žalostný.
Najednou se rozletěly dveře. Stála v nich žena, která zoufale zvolala: „Péťo!“
Matka, která právě ztratila své dítě. V obličeji se jí odráželo provinění a úzkost a z očí tekly slzy. Klepala se strachy a byla bílá. Jako pěna na pivu pána, který seděl u dveří a díval se posměšně ve stylu „Já to říkal…“ .
Její výraz se podobal výrazům matek, které, byť na chvíli, ztratily své dítě. Ať už žijí v luxusním bytu velkého města nebo v chudé chatrči vedle pralesa či ve stanu v poušti na opačné straně světa, všechny cítí stejnou bolest.
Žena přiběhla ke klučíkovi a pevně ho objala. Pohled na ně překryl obličeje odsuzujících hostů. V restauraci plné lidí se objevilo světlo a přítomní roztávali. Pomalu se začínali usmívat. Mateřská láska postupně rozsvěcovala lidské obličeje.
Lidi! Zahoďte mobily a neztrácejte svoje trpaslíky!
Psáno pro iDNES.cz v prosinci 2019, upraveno pro Seznam Médium v květnu 2024
