Článek
Ta věc s Benešem a dekrety, to je hrozné. Je mi zle, když vidím to jméno. Strana PS (Progresívne Slovensko), na svém zasedání v Komárnu přijalo usnesení o rozvoji jižních regionů a navrhlo „vyloučení dekretů z praxe“. (To je samozřejmě skvělé, ale rovná se nule. Na to je jich málo.) „Když ptáčka lápají, hezky mu zpívají“. Chtějí jen získat maďarské hlasy. Na Slovensku je to tak „Sliby se slibují, blázni se radují.“
Ve skutečnosti se dodnes provádějí tzv. zpětné konfiskace půdy, které se prezentují jako „náprava chyb minulosti“ (což znamená, že měla být vyvlastněna na základě Benešových dekretů). Taky jsem s tím měla své „zkušenosti“.
O soužití naše bývalé hnutí MKDH (od 1998 SMK), vždy příkladně spolupracovalo se slovenskými křesťanskými demokraty. Přesto za jejich vlády bylo přijato toto hanební podélné územní rozdělení, od jihu až po sever, pro které nehlasovali ani oni za Mečiarovy vlády. Tehdy měli naši poslanci, jakmile tento návrh znova obdrželi, jasně dát najevo, že pokud v této podobě zůstane, odstoupí z vládní koalice.
Bohužel „sametová židle“ některým příliš „přirostla k zadku“. Jediným cílem bylo dosáhnout co nejnižší procento Maďarů, aby nedosáhli zákonem dané „privilegia“. Např. byl schválen zákon, co uvádí nadmořskou výšku nejvýše položené maďarské vesnice, takže nad touto nadmořskou výškou dostávali zemědělskou podporu na každý hektar, a pod touto nadmořskou výškou platí zemědělci daně za každý hektar. Stalo se i to, že můj syn musel zaplatit pokutu, protože na ulici mluvili maďarsky. Druhému synovi vyhrožovali likvidací kvůli jeho hudební skladbě „Má vlast“. Už mě žádná zkaženost nepřekvapuje.
Brzy se skončila doba, kdy jsme mohli být hrdí na to, že maďarští poslanci nebyli zkorumpovaní
Potom se ukázalo, že někteří naletěli a uvízli v kauze Gorila. Zodpovědnosti se vyhnuli založením smíšené strany Most-Híd. Spiklenci dosáhli svého. Toto rozdělení vedlo k tomu, že maďarské zastoupení zůstalo mimo parlament.
Osobními návštěvami, chozením od domu k domu, od vesnice k vesnici, se mi podařilo získat konzervativní věřící (za socialismu byli odsunuti na „vedlejší kolej“) a založit aktivní organizace v šedesáti pěti osadách. To představovalo obrovskou soudržnou sílu a největší okresní organizace.
Není snadné znovu získat zklamané maďarské voliče, a obnovit jejich důvěru. Proto podporuji mladé lídry Maďarské Aliance.
V podchodu na mne „zamávalo“ graffiti: „Mad’ari za Dunaj, alebo do Dunaja.“
O dějinách nemají tušení. Ale i národní nacionalisté neustále mluví o tisíci letech maďarského útlaku
Jako by mad’arský nevolník nebyl utlačován statkářem. Zajímavé. Přesto jich neubylo. Podařilo se jim za sto roků „vylikvidovat“ Maďary na třetinu - po Trianonské smlouvě (Bryan Cartledge: The will to Survive: A History of Hungary, Trianon through the eyes of an Englishman).
Maďaři utrpěli mnoho nespravedlnosti od jara 1945. Zbavení občanství, zaměstnání, důchodů, pozemků, bankovních vkladů atd. Internace v dobytčích vagónech na nucené práce, na statky po vyhnaných Němcích, vystěhování.
Ne Maďaři, ale Tiso povolal nacisty a Hitlera, posílal Židy do koncentračních táborů, kteří hromadně prchali do Maďarska. Když jsou slovanští bratři „za vodou“, gardisté se najednou prohlašují za partyzány, vyhání Maďary a Němce z jejich domovů do internačních táborů - od června do září 1945, v době míru! Byli hromadně popravováni, spolu s vracejícími se maďarskými a saskými uprchlíky, včetně žen, kojenců, a skautů. Jen proto, že se o tom nemluví, neznamená, že se to nestalo. Z 634 000Maďarů zůstalo 369 000, 265 000 bylo pohřešovaných. A nás jenom ubývá – i s láskou smíšených rodin. Co se stalo, jsou už jen „dějiny“. Dějepis je dnes to, co by si přáli ti, kteří jsou u moci, aby se stalo.
Vyrostly generace, které nemají ani ponětí o tom, že Maďaři nejsou Uhrové, ale Hunové
Hranice Attilovy říše v roce 453 byla u Tulln an der Donau (Niebelung kronika, sousoší sňatku Attily s Krimhildou, s dobovou mapou). Mnozí neznají historii, nevědí o dceři Bely III., Konstancii, matky Václava I. a sv. Anežky, o vztazích v monarchii…
Až 13. listopadu 1844 byl v Národním shromáždění v Pozsony přijat zákon II/1844 §1 o používání maďarského jazyka (dosud vládla jen němčina a latina)
Ludovít Štúr (redaktor „Slovanské politické noviny“), poslanec nezávislého královského města Zvolen, ani nemohl navrhnout používání slovenského jazyka, protože neexistoval (Bernolák, Štúr, Hodža, 1852). Svoji báseň Rozžehnání napsal Adéle Ostrolucké v češtině. Později navrhl, aby byla slovenština používaná zejména při vzdělávání lékařů, farářů, právníků, zeměměřičů a při výkonu spravedlnosti. Přestože jeho cílem bylo rozšířit práva svobodných královských měst, nepodporoval revoluci v roce 1848. Dle Pamětí českého současníka Jozefa Václava Friče: „Velký Ludvík (Kossuth) si jednou v Pozsony zavolal našeho Ludvíka stranou a vřele ho pochválil za ohnivý projev…“
I toto jsou naše společné dějiny, na které bychom mohli být i hrdí
Naši předkové, Maďaři, Němci a Slované, zde žili v objetí Karpatské kotliny po tisíce let, jak dokazují i výsledky archeologicko-genetického bádání.
Snažili se mi v životě namluvit tolik věcí, že věřím jen faktům. Ani se neodvažuji přemýšlet o tom, jaká je asi hodnota v dnešních cenách všech pozemků, domů, sídel, nemovitostí, továren, obchodů, podniků a bankovních vkladů, zabavených tenkrát Maďarům a Němcům…
Aurélia Pongrácz
Zakladatelka křesťanskodemokratických organizací, bývalá okresní tajemnice Maďarské křesťanskodemokratické hnutí (MKDH) v okrese Dunajská Streda.
P.S.
Text v češtině upraven. JŠ
***
