Článek
Pomník Stříbrný Kříž
Rozkaz byl zveřejněn i v novinách Esztergomi Hírek (Ostřihomiské zprávy) 1. března.1945. Podle něj se museli hlásit ti, kteří se narodili do 31.12.1930. Každý si musel přinést dvoudenní zásobu studeného jídla, deky, spodní prádlo svrchní oblečení a odolnou obuv. Každý, kdo se nehlásil, byl považován za dezertéra. 14-15 letí byli odvedeni pod hrozbou trestu smrti. Odvod probíhal s krutostí.
Zatímco 11. prosince 1944 byli odvedeni pouze nad 15 let, později i ti narozené v roce 1930. Pro asi 100 mladých chlapců z Ostřihomi utrpení začalo tak, jako ostatním z 40.000 teenagerů-odvedenců pod hrozbou trestu smrti, a to v hradbách Monoštorské pevnosti v Komárně.
V chladných, slámou pokrytých místnostech byly vši všude. Následně byli chlapci odvezeni na „přípravu“ do Šamorína, kde následující den obdrželi uniformy. Byli rozděleni do pěti čet. Snažili se chlapce připravit na „válečné nástroje“, když sami byli ještě dětmi. Na konci března byli posláni pěšky na Západ, doprovázení německými vojáky. Zbraně nikdy nedostali. Denně urazili 30–50 kilometrů se slibem, že půjdou do autoškoly. To, co viděli na cestě bylo nemilosrdné: narazili na pochody smrti, těla popravených Židů lemovala silnici. Tyto události se jim navždy vryly do paměti.
Nakonec skončili přes Augsburg v Memmingenu, v právě bombardovaném městě. Byli nuceni odklízet trosky. Přes den spali, v noci pracovali, zatímco útoky amerických stíhaček představovaly neustálou hrozbu. Jednoho rána jejich němečtí strážci zmizeli. Krátce nato se objevily americké tanky.
Memmingen padl do amerických rukou 26. dubna 1945 – a Mad’arští chlapci se stali válečnými zajatci.
P.S.: Umělecký kovář József Czuczai a Tibor Kékesi (později učitel tělesné výchovy na Ferences Gymnasium) z Ostřihomi, se v souvislosti se vzpomenutým odvodem, také stali Leventy. Dostali se až do Memminenu. (Levente-Levatínci, tak nazývali odvedené chlapce).
József Czuczai si v „deníku“ zapsal svou dobrodružnou cestu domů, pěšky:
Kalvárii 40 000 Maďarských chlapců s „nuceným odvodem“, čekal obzvláště krutý osud. Vraceli se domů z amerického zajetí a byli vysazeni z vlaku v Mosonmagyaróváru, protože se narodili v té oblasti, která byla opět součástí Československa.
Odtud dorazili pěšky přes Rajku k hraničnímu přechodu, kde na ně čekali čeští legionáři. Byli nahnáni do jednoho z pěti koncentračních táborů Bratislavy v Petržalce. Popravy vracejících se uprchlíků, stejně jako „kolektivně vinných Maďarů“, kteří byli vyhnáni ze svých domovů v Bratislavě a okolí, trvaly až do konce srpna 1945 (Géza Dunajský: Útěk z tábora smrti, Vykopané hromadné hroby).
Těla devadesáti 14-16 letých chlapců, popravených, zraněných nebo zaživa pohřbených, byla omylem vykopána a exhumována. Byli uloženi do hromadného hrobu na starém hřbitově v Petržalce a nad nimi byla postavena márnice. V červnu 2025 byl odhalen pomník na jejich památku, z darů.
Na jejich příběh upozornil jeden ze tří přeživší chlapců, kteří z tábora uprchli do Mad’arska. Nejstarší z přeživších nechal dovést památník k hromadnému hrobu k pevnosti BS Fűz, a to doslova před svou smrtí. Jejího odhalení se nedožil už nedožil…
Dnes si připomínáme chlapce ve věku 14-16 let, kterým válka vzala dětství a jejichž osud je věčným varováním!
Aurélia Pongrácz
4.3.2026
***
Stále se vypořádáváme s naší zločinnou minulostí. Nedokážeme-li se s ní vyrovnat, bude se nám stále připomínat i v budoucnu. Hoši tam na nebi, omluvit se vám nelze, není to omluvitelné, o to více je to trvale zavazující.
***
P.S. Připojuji malou FOTOGALERII
https://www.europeanjusticeorganization.com/cs/news/pred-81-lety-3-a-4-brezna-1945-probehly-posledni-mobilizace-v-madarsku
