Článek
Měla formu klasického duchovního kázání, které se silně dotýkalo aktuálních celospolečenských a politických témat. Veřejnoprávní ČT přenášela přímým přenosem(od 25:30 min.). Většina obyvatelstva jej nesledovala. Dala přednost hezkému počasí. Události ČT reportáž večer zařadily jako šestou zprávu v délce tří minut (od 12:12 min.). Více prostoru dostali návštěvníci, než Arcibiskup pražský. Prezident Petr Pavel se nezúčastnil, dal přednost otevření výstavy ve Vojenském historickém muzeu na Vítkově, o které Události ČT neinformovali. Níže podstatné z promluvy:
Příběh Víry, vlády, odpovědnosti, politické odpovědnosti, ale na konec také zrady, krve a odpuštění. Dnešní první čtení z Knihy moudrosti je určeno těm, kdo ponesou odpovědnost za druhé
Moudrost není luxus pro chvíle, kdy je všechno snadné. Je schopností rozlišit co je opravdu dobré, co slouží životu a co má budoucnost. A právě takovou moudrost potřeboval i mladý kníže Václav. Nevyrůstal v jednoduché době. Jeho babička Ludmila mu předala křesťanskou víru. Na Budči dostal vzdělání, které mu otevíralo cestu k širšímu světu. Když převzal vládu, česká země nebyla ještě zdaleka jednotným křesťanským prostorem. Staré zvyky se střetávaly s novou vírou, jednotlivá mocenská centra spolu soupeřila a Česká politika musela hledat své místo mezi silnějšími sousedy. Václav v této situaci nestavěl jen kostely - stavěl budoucnost. Zvlášť výmluvné je jeho rozhodnutí vůči saskému králi Jindřichu Ptáčníkovi. České prostředí bylo předtím především tradičně spojeno se vším bavorským a řezeňským okruhem. Václav však rozpoznal, že se těžiště moci mění. Přijal vztah k Jindřichovi a také povinnost odvádět tribut, tedy vazalský poplatek za ochranu. Můžeme se přít o jednotlivosti, jak to historikové také dělají. Podstatná je však jeho schopnost vidět dál, než k nejbližší hranici a dál, než k vlastní prestiži. Dokázal se spojit s těmi, kteří v dané chvíli představovali sílu, schopnou vytvářet budoucnost Střední Evropy. …
Každá společnost potřebuje vědět tři věci: Odkud jsme přišli, kde jsme a kam chceme jít
Kdo neví odkud přišel, snadno ztratí svou identitu. Kdo si nepřizná, kdo skutečně je, začne si o sobě vyprávět pohádky. A kdo neví kam jde, může sice běžet velmi rychle, ale vůbec ne správným směrem. Svatý Václav nám připomíná, že k našemu odkud, patří křesťanství. Ne jako jediná vrstva našich dějin, ale jako vrstva zásadní, naše chápaní lidské důstojnosti, odpovědnosti za slabé, odpuštění, svědomí služby, ale i naše umění, krajina, kalendář, jazyk i pojetí vlády, byly po staletí formovány biblickou a křesťanskou tradicí.
Řekl jsem nedávno, že Evropa potřebuje duši a že její židovsko-křesťanské kořeny mohou být tím, co nás spojuje
Platí to i pro naši zemi. Proto bych se nezříkal pojmu kulturní křesťanství, jako by šlo o cosi méněcenného. Pro sekulární společnost může být kulturní křesťanství důležitou pamětí a společným jazykem. Člověk nemusí stát každou neděli v kostele, aby chápal, že milosrdenství je víc než pomsta, že slabý člověk neztrácí svou důstojnost, že moc má být službou a že odpuštění může přerušit řetěz nenávisti. To jsou plody křesťanské kultury a stojí za to je chránit a rozvíjet. Ale nám praktikujícím katolíkům, a platí to podobně pro všechny křesťanské církve.
Kulturní křesťanství nestačí a stačit nemůže
Našim úkolem není jen udržovat kostely, opravovat památky, pořádat poutě a připomínat co vybudovali naši předkové. Církev není muzeum a křesťan není kustod minulosti. Víra musí být živá, musí vycházet z živého vztahu s Kristem, kterého jsme přijali jako pána a spasitele a je třeba, aby se stala životním stylem, totiž způsob, jak podnikáme, jak mluvíme a jak vykonáváme veřejnou službu, jak zacházíme s protivníkem, nebo jak se chováme k člověku, který nám nemůže nic oplatit. Společnost od nás nepotřebuje, abychom se stali hlučnými a všehoschopnými, nicméně musí nás být vidět, slyšet, jako věrohodné svědky Evangelia, tedy lidi, kteří přinášejí pokoj tam, kde je neklid, naději tam kde je únava, a pravdu, která ač jednoznačná, není zbraní proti druhému člověku. Právě zde v Boleslavi milí přátelé nesmíme přeskočit poslední kapitolu Václavova života, která končí násilím mezi nejbližšími.
Bratr zabíjí bratra. Spor o způsobu vlády a budoucnost země se mění v krev
To není jen vzdálený příběh z 10. století. Je to varování každé společnosti, která dovolí, aby nesouhlas přerostl v nenávist a protivník se změnil v nepřítele, jemuž už ani nepřiznáváme dobrý úmysl, ani čest, ani lidskou důstojnost. V Litoměřické diecézi, odkud jsem přišel do Prahy, jsem letošní rok vyhlásil Rokem smíření. Opakoval jsem při tom, že minulost nelze uzdravit tím, že ji vymlčíme. A tou minulostí nemám na mysli jen historické rány a křivdy, ale prostě všechno to, co jsme si v minulosti udělali a čím jsme druhé zranili.
Staré rány je potřeba odvážně otevřít, aby se mohly zahojit
Pravda je prvním krokem ke smíření, ale musí být spojena s milosrdenstvím. Odpuštění není slabost, je to, životodárná síla, která nám umožňuje každé ráno nezačínat od starých křivd, jak to zpíváme v písni o sv. Václavu. Nikdy nezahyne plémě věrných Čechů, pokud bratr bude bratru odpouštět. Totéž platí pro celou společnost. Moje biskupské heslo PAX VOBIS pokoj vám. Pokoj pro mne není nehybnost, ani mlčení o problémech, je to Boží dar, který nám umožňuje pravdivě se vidět, a přesto zůstat spolu, stát se odolnými, tvořit odolnou společnost.
Odolnost společnosti se neměří jen výkonem ekonomiky, kvalitou infrastruktury, nebo schopností obrany, jakkoli jsou všechny tyto věci důležité
Odolná společnost potřebuje především důvěru jednoho v druhého. Potřebuje lidi spolu schopné mluvit i tehdy, když spolu nesouhlasí. Potřebuje ochotu nést a snést něco pro společné dobro. Potřebuje Smíření, Odpuštění a Svornost. Svornost pak neznamená, že máme všichni stejné názory. Znamená, že kvůli rozdílným názorům nepřestáváme patřit k sobě. To říkám dnes vám všem, ale také vám, kdo jste nositelem politické a veřejné moci.
Církev zde není proto, aby zde soutěžila s politickými stranami, nebo nabízela svůj volební program
Chce mluvit o hodnotách Evangelia a vést dialog se všemi, kdo nesou za naši zemi odpovědnost. Moc je vždy svěřována jen na čas. Svatováclavská tradice nám připomíná prostou věc – nejsme vlastníky země v níž žijeme, jsme pouze jejími služebníky a jsme správci. Mnoho jsme převzali od těch před námi, máme na tom poctivě pracovat a jednou to předat těm, co přijdou po nás. A to, pokud možno, v lepším stavu.
Nám všem dnešní Evangelium říká: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj Kříž a následuj mě
To je poselství, tajemství Václavovi moudrosti. Nestačilo mu správně odhadnout politickou situaci. Jeho nejhlubší orientací nebylo ani Bavorsko, ani Sasko, jeho orientací byl Kristus. Proto mohl ztratit život, a přece se nestal poraženým. Pro ten, kdo zemřel u dveří boleslavského kostela vstoupil do dějin silněji, než mnozí vítězové bitev.
Svatý Václave, uč nás moudrosti, která vidí dál, než k příštímu dni
Uč nás vážit si dědictví z něhož jsme vyrostli, a přitom se nebát budoucnosti. Uč nás spojovat víru s odpovědností, pravdu s milosrdenstvím a svobodu se službou. Vyprošuj naší zemi, aby byla domovem lidí, kteří vědí odkud přišli, poctivě vidí, kde jsou a mají odvahu společně hledat kam mají jít. Svatý Václave nedej zahynouti nám i budoucím. AMEN.
Arcibiskup pražský Stanislav Přibyl
Stará Boleslav, 28.9.2026 L. P. 2026
***
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je ve skutečnosti román o nás lidech. Přináší otřesnou zprávu, které se musíme smát, protože jiná reakce než bezmocný smích, nezbývá.
***
Jan Šinágl
Arcibiskub Přibyl Boleslav 28.9.2026
