Žebrák dobyly Himaláje

Dne 21. ledna se zaplnil do posledního místa Kulturní dům v Žebráku (museli se dokonce doplňovat stoly a židle). Poslední hosté odcházeli až po 2 ½ hodinách, kdy skončily otázky a setkání přátel ze širokého okolí při živých debatách.

Na přednášku o dobývání Himalájských vrcholů a sebe sama, pozval veřejnost žebrácký občan pan Lukáš Beránek. Úžasné fotografie, videa a vyprávění pro „malé i velké“. Bezprostřední, lidské, tak jak vše prožil a cítil, bez příkras. Vyprávění oslovilo všechny přítomné. Bylo o skutečném životě, které žádné vymyšlené scénáře, v různých „krabičkách“, nemohou nikdy nahradit, ani tento článek. Atmosféra, a to co člověk niterně prožíval, byly nepřenositelné. Pokusím se nezapomenutelný zážitek a večer trochu přiblížit.

Nepoužívali při výstupu kyslíkové bomby, to je v očích skutečných horolezců urážka hory. Manaslu patří k „nejlehčím“ osmitisícovkám. I proto ji využívají cestovní kanceláře, kdy dopraví takřka až na vrchol své zákazníky bez velkého rizika a námahy. Do základních táborů je dopravují helikoptéry, kde jsou zřízeny i bary, tak aby jim nechyběl komfort, na který jsou zvyklí. Přesto tempu Lukáše Beránka, bez kyslíkové masky, nestačili. On svůj souboj s Manaslu vyhrál, turisté si jen odškrtli další „destinaci“…

Nejlepší piloti dolétnou helikoptérou až na hranici 6 500 m. Tam už jde o každý kilogram navíc, kdy v řídkém vzduchu hrozí zřícení každým okamžikem. Proto je v kabině pouze pilot a zachraňovaný.

Po skončení přednášky mne oslovil pan Martin Laštovička: „Ahoj Honzo“. V první chvíli jsem ho nepoznal. Před více než 30ti lety, při letní vyjížďce na koni, se těžce zranil při pádu tak nešťastně, že mu padající kůň zlomil pánev. Bylo velké horko a kůň v lese zareagoval nečekaně. Stalo se ve Švýcarsku, kde „sloužil u sedláka“, poblíž našeho tenisového klubu v Kriensu u Luzernu. Naštěstí jsem byl poblíž, tak pomáhal jsem tlumočit. Po nejnutnějším pobytu v Kantonspital Luzern, si ho odvezla česká sanitka. Dnes už je zcela zdrav, pracuje opět s koňmi v pražské Chuchli – a ve volném čase se věnuje horolezectví se svým parťákem Lukášem. Bylo o čem vyprávět a na co vzpomínat. Nejlepší scénáře může napsat jen opravdový život.

Také jsem seznámil s přednášejícím Františka Čápa, kdysi reprezentanta ČR v horolezectví a zakladatele populárních Letních táborů pro děti v Praskolesích. Pak už jsem se nedostal ke slovu😊 Měli si co říci a co vyprávět. František má za sebou i náročné zimní prvovýstupy ve Francouzských Alpách. Z jeho reprezentačních kolegů a kamarádu většina už přišla o život. Bohužel někteří z nich i mimo skály, kdy byli zavražděni, ve spánku ve svých stanech v zemích, kde nebylo moc bezpečno…

Při Františkových horolezeckých „diashow“ jsou děti na táborech v Praskolesích nadšeny, kolují i originální cepíny, lana, boty, karabiny a další artefakty z jeho výprav do Alp, českých a slovenských hor. Na cvičné stěně pak také „bojují o život“. Některé děti to vzdávají už po metru, jiné vylezou až na „vrchol“, kde se zapisují do „vrcholové knížky“ na vrcholu stodoly z roku 1871. Údajně to má být vůbec první cviční stěna v republice, nápad bratří Čápů – Františka a Jaroslava. Také, jako první, zadokumentovali lezecké cesty na známé Vraní skále u Hředel.

Pozval jsem Lukáše do Praskoles, tak snad si najde čas vyprávět i o „velkých kopcích“ našim malým táborníkům a ukáže jim něco ze svého horolezeckého umění na umělé cvičné stěně😊 Největší příběhy umí napsat jen život, proto nás tolik oslovují.

Lukáš také připomněl výrok kamaráda z jedné diskuse pod Himalájemi po zdolání vrcholu: „Horolezec nikdy nechodí do důchodu“ – hluboká myšlenka, kdo ji pochopí, nepromarní svůj život.

Své vyprávění citátem Tomáše Bati: „Nenechte se od svých snů odradit, ale jděte za nimi!“  Následoval dlouhotrvající potlesk se „standing ovation“. Zazníval i během jeho přednášky, kdy jsme byli nadšení výkony a nešlo mlčet.

Většina zná hrdiny pouze z médií, ale kolik skutečných, obdivuhodných lidí, potkáváme v denním životě, aniž bychom je znali? Nepotřebují se zviditelňovat, těší je, co sami dokázali, zvítězili sami nad sebou. To je pro ně to největší ocenění. To může člověk udělit jen sám sobě.

Každý máme volbu, každý den máme možnost žít plný život, nestydět se za něj, a zanechat něco po sobě dalším generacím. Pouze prázdně existovat a „konzumovat blahobyt“ je od skutečného života na míle daleko. Vše začíná upřímnou komunikací s okolím a plnou, pozitivní koncentrací na přítomnost. Potom nám neunikne žádná šance, kterou nabízí každý den – i ta, která může přijít jen jednou za život.

Slova moudrého kněze: „ČAS NEJSOU PENÍZE, ČAS JE ŽIVOT!“

„Myšlenka je všechno! Vyvolává touhu a ta vede mysl i tělo!“

„Zbavme se malosti a velikost si nás najde sama.“

Tomáš Baťa

Jan Šinágl