Článek
Pojďme si to rychle shrnout. V březnu se objevil minoritář Kratochvíl s žádostí o téměř 35 miliard za podíl v klíčové divizi. Pár dní poté španělská dcera vypadla z tendrů NATO. A tento týden přišel report amerického fondu Hunterbrook — fondu, který drží na CSG krátkou pozici a profituje z poklesu. Z 33 eur na vrcholu jsme dnes na 16. Strnad přišel papírově o 155 miliard, ale nejbohatším Čechem zatím zůstává — i když už to bolí.
Tenhle článek ale není o tom, jestli má Hunterbrook pravdu, nebo jestli si ho CSG zaslouženě nechá rozmetat. Je o něčem jiném. O tom, proč český investor v takových chvílích pravidelně neví, co si má myslet — a proč mu z toho vyplynou rozhodnutí, kterých později lituje.
Klient z východních Čech
Tento týden mi volal klient. Podnikatel v autodopravě, šedesát dva let, ze stejného regionu jako Strnadovi. Po lednovém IPO koupil akcie CSG za zhruba 32 eur. Zaplatil přes dva miliony. Plánoval dlouho držet.
Z čeho to počítal, jsem se ho zeptal hned. Odpověděl tak, jak odpovídala většina lidí, kteří tehdy kupovali: „Konečně něco našeho na velké burze. Strnad je dříč, nejrychleji rostoucí zbrojovka na světě, světový příběh. Tomu jsem prostě věřil.“
Tento týden mi volal s úplně jiným tónem v hlase: „Já tomu rozumím tak napůl, ale těch špatných zpráv je nějak moc. Mám pocit, že jsem se nechal trochu podvést.“
Naslouchal jsem mu pár minut a pak jsem mu řekl, že se mi to nezdá. Ne ty zprávy. Ten skok od „věřím tomu, je to naše“ k „cítím se podveden“ během tří měsíců.
Proč Hunterbrook ano i ne
Hunterbrook je americká firma, která propojuje investigativní novinařinu s investováním. Když napíší kritický report, většinou drží krátkou pozici — vydělávají, když cena padá. Je to jejich přiznaný model, není to skandál. Ale je to fakt, který musíte mít při čtení v hlavě.
Jejich report tedy není bible. Jejich zájem je, aby se akcie propadly. Stejně tak ovšem není nic nestrannějšího ani na druhé straně. CSG má zájem, aby se report ukázal jako nepřesný, a brání ocenění své firmy. Český retailový investor stojí mezi dvěma profesionálními zájmy — a má z toho udělat nějaký vlastní úsudek.
Pravdu se možná nikdy nedozvíte. To je v pořádku. Ale je dobré si to přiznat dřív, než z toho začnete dělat investiční rozhodnutí v emocích.
Vrchol příběhu je obvyklý čas pro IPO
Tady je něco, co se v mediích moc nepíše, ale stojí za to si to říct nahlas. Když firma vstupuje na burzu, prodávající má jeden hlavní cíl — prodat za co nejvíc. To není zlá vůle, to je logika. Burza není sociální gesto.
A IPO se obvykle nedělá v okamžiku, kdy se firmě zrovna nedaří. Dělá se ve chvíli, kdy příběh vrcholí. U CSG vrcholilo všechno najednou. Válka na Ukrajině zvedla poptávku po munici do bezprecedentních výšek. Česká muniční iniciativa přinesla obrovský nárůst tržeb. Trump tlačí Evropu k vyzbrojování. Sentiment vůči zbrojařům neviděl Evropan posledních padesát let lepší.
Z pohledu prodávajícího — ideální moment. Z pohledu kupujícího — vrchol cenové vlny.
Tohle není kritika Strnada. Je to popis toho, jak IPO funguje. Kdo kupuje na IPO horké zbrojařské firmy v roce, kdy zbrojí celá Evropa, nemá kupovat lacino. To si měl říct na začátku — ne až za tři měsíce, když přijde první špatná zpráva.
Akcie není kasino
Klientovi jsem řekl jednu věc, která zní banálně, ale málokdo se podle ní chová. Akcie nejsou žetony, které blikají v aplikaci a dávají vám adrenalin podle toho, jestli jsou červené nebo zelené. Akcie znamená, že jste se stal spolumajitelem firmy.
Když koupíte deset procent v sousedově truhlárně, zítra se nedíváte, kolik za ně dáte na inzerátu. Díváte se, jestli truhlárna vydělává, jestli má zákazníky, jestli majitel umí svou práci. Cena vás zajímá ten den, kdy budete prodávat — a do té doby je to čistě emoční šum.
S CSG je to úplně stejné. Otázka, kterou by si měl investor klást, není „co dnes napsal Hunterbrook“. Otázka je: Věřím tomu, že tahle firma bude za pět let vydělávat víc než dnes? Rozumím jejímu byznysu? Sedí mi v portfoliu? Pokud jsou odpovědi „nevím, nerozumím, nevím“ — pak ji neměl kupovat. A pokud ji koupil, není problém v Hunterbrooku. Problém je dál.
A proto se zeptejte sami sebe. Když jste CSG kupoval, kupoval jste firmu, nebo příběh? A když dnes uvažujete o prodeji, prodáváte firmu, nebo emoci?
Pointa, která se málo říká nahlas
Není slabost, že jste podlehl pocitu hrdosti, když Strnad zazvonil zvonkem v Amsterdamu. To je lidské a já tomu rozumím. Sám jsem v lednu cítil totéž, co všichni — že je něco hezkého, když Čech postaví světovou firmu.
Slabost je ale myslet si, že hrdost je investiční teze. Není.
Skutečný investor — ten, který na akciích dlouhodobě vydělává — neřeší, jestli je firma česká, německá nebo izraelská. Řeší, jestli rozumí byznysu, jestli věří managementu a jestli si tu pozici může v klidu nechat ležet roky. Když na ni zaútočí short fond, pokrčí rameny. Když ji pochválí novinář, taky pokrčí rameny. To je celý rozdíl.
Klientovi z východních Čech jsem na konci hovoru řekl: „Nerozhodujte se v emocích pod tlakem fondu. Přemýšlejte o tom jako o své firmě. Protože ona to částečně vaše firma je.“
Akcie není adrenalin. Akcie je spolumajitelství. Mezi tím je obrovský rozdíl — a kdo si ho uvědomí, najednou se mu spousta špatných investičních rozhodnutí přestane stávat.
