Článek
Češi patří mezi nejpracovitější národy v Evropě. Přesto berou výrazně méně než lidé jen pár hodin jízdy za hranicemi.
Rozdíl mezi Českem a Německem přitom není malý – mzdy jsou zhruba na třetině až polovině německé úrovně. Proč to tak je? A je reálné, že se to v dohledné době změní?
Mzdy nejsou náhoda. Odpovídají výkonu ekonomiky
Na první pohled to může působit nespravedlivě. Jenže podobný poměr jako u mezd platí i u produktivity práce – tedy kolik hodnoty vytvoří jeden pracovník za hodinu. Česká produktivita dosahuje zhruba poloviny té německé. Jinými slovy: mzdy nejsou nízké náhodou. Odpovídají tomu, kolik ekonomika vytvoří.
To ale neznamená, že je situace neměnná. Znamená to spíš, že vyšší mzdy nelze dlouhodobě oddělit od toho, jak výkonná je ekonomika.
Prostor pro růst existuje. Ale ne hned
Otázka, která zajímá většinu lidí, zní jednoduše: mohou mzdy výrazně růst? Odpověď má dvě části.
V posledních letech rostly mzdy v Česku poměrně rychle – často rychleji než produktivita. To ale není dlouhodobě udržitelné. Pokud by mzdy dál rostly bez odpovídajícího výkonu ekonomiky, vedlo by to k inflaci nebo ke ztrátě konkurenceschopnosti firem. Krátkodobě je tedy prostor pro další výrazné zvyšování mezd omezený.
Z dlouhodobého hlediska je ale situace jiná. Česká ekonomika stále nedosahuje svého potenciálu. Pokud se podaří zvýšit produktivitu a posunout ekonomiku k činnostem s vyšší přidanou hodnotou, mohou mzdy růst výrazněji – a hlavně udržitelně.
Nejsme chudí. Děláme méně hodnotné části práce
Jedním z klíčových vysvětlení je struktura ekonomiky. Česko je silně průmyslová země, často v roli subdodavatele. To znamená, že vyrábíme části produktů, ale nevlastníme značku, design ani finální prodej.
Na jednoduchém příkladu je to vidět velmi dobře: když se vyrábí auto, nejvíc peněz nevzniká ve výrobě samotné, ale v návrhu, značce, marketingu a prodeji. A právě tyto části často zůstávají mimo Česko. Nejsme tedy „chudí“, ale často se podílíme na méně výnosných částech celého procesu.
Proč zůstáváme „levnější“ ekonomikou
Důvodů je víc a navzájem se posilují. Česká ekonomika má stále nižší i podíl profesí s vysokou přidanou hodnotou. Tento podíl je nižší než na Západě. Méně specialistů znamená méně inovací, méně špičkových produktů a nižší celkovou produktivitu. Zároveň je pracovní trh méně dynamický – lidé mění práci méně často než na Západě, což zpomaluje přesun do produktivnějších oborů.
Roli hraje i to, jak firmy využívají technologie. Nejde jen o to je mít, ale dokázat je efektivně zapojit do fungování firmy. Právě v řízení, procesech a organizaci práce má Česko stále rezervy.
Zahraniční kapitál: výhoda i limit
Velkou roli hraje také vysoký podíl zahraničních vlastníků firem. Ten má své historické důvody. Po roce 1989 Česko potřebovalo kapitál, technologie i know-how, které domácí ekonomika neměla. Příliv zahraničních investorů proto byl logický a do značné míry úspěšný.
Ani po třiceti letech se ale situace zásadně nezměnila. Domácí kapitál roste pomalu – budování silných firem trvá generace. Část zisků navíc odchází do zahraničí, což zpomaluje další rozvoj domácí ekonomiky. Svou roli hraje i opatrnější přístup k riziku a méně rozvinutý investiční ekosystém.
Zahraniční firmy přitom samy o sobě nejsou problém. Často přinášejí vyšší produktivitu i nadprůměrné mzdy. Klíčové je ale to, jakou roli v ekonomice hrají. V Česku často zůstává výroba, zatímco strategické části – vývoj, značka nebo obchod – se odehrávají jinde.
Mzdy se navíc odvíjejí od místního trhu práce, ne od globálních zisků firmy. Pokud je Česko vnímáno jako levnější lokalita, tlak na výrazné zvyšování mezd je omezený.
Školství jako brzda i příležitost
Podobně důležitým faktorem je vzdělávání. Český systém je relativně silný v produkci „průměrných“ absolventů, ale méně úspěšný v přípravě špičkových specialistů. To omezuje schopnost ekonomiky posouvat se k náročnějším a lépe placeným činnostem.
Zároveň je vzdělávání slaběji propojeno s praxí, takže absolventi často přicházejí na trh práce bez dostatečných zkušeností. Problémem je i pomalejší reakce na změny – zatímco ekonomika se rychle proměňuje pod vlivem digitalizace a nových technologií, obsah výuky se přizpůsobuje pomaleji.
Svou roli hraje i nižší prestiž a ohodnocení učitelské profese, což komplikuje příchod kvalitních lidí do školství.
Kdo za to může? Všichni trochu
Jednoduché vysvětlení neexistuje. Pracovníci někdy méně mění práci nebo se pomaleji rekvalifikují. Firmy často zůstávají v méně náročných činnostech, a ne vždy naplno využívají technologie. A stát nastavuje prostředí, které ne vždy dostatečně podporuje inovace, podnikání nebo moderní vzdělávání.
Svou roli hraje i efektivita státu. Nejde jen o výši daní, ale o to, jak složité je podnikat, stavět nebo investovat. Zdlouhavé povolovací procesy, administrativní zátěž nebo nepřehledná pravidla zvyšují náklady firem a zpomalují ekonomickou aktivitu. To se pak nepřímo promítá i do nižší produktivity – a tím i do pomalejšího růstu mezd.
Výsledek tak není chybou jednoho aktéra, ale souhrou celého systému.
Co by skutečně zvedlo mzdy
Vyšší mzdy nelze jednoduše nařídit. Musí vzniknout jako důsledek změn v ekonomice. Klíčem je posun k činnostem s vyšší přidanou hodnotou, kvalitnější vzdělávání, větší ochota pracovníků ke změně míst a v neposlední řadě i lepší řízení firem. Důležitou roli hraje i postupné posilování domácího kapitálu a vznik firem, které uspějí i na globálních trzích.
Česko není odsouzené k nízkým mzdám. Potenciál pro jejich růst existuje a není malý. Zároveň ale platí jednoduché pravidlo: vyšší mzdy nejdou nařídit, musí se „vyrobit“. A to je vždy běh na delší trať.
