Článek
Už se na to doslova nedá koukat, tedy projíždíte-li sociální sítě a čtete srdceryvné nářky mladých, dynamických specialistů na digitální transformaci čehokoli. Trpí syndromem vyhoření, protože jim zlý zaměstnavatel nařídil, aby se třikrát týdně zvedli z gauče a ukázali se v kanceláři.
Strašlivá lidskoprávní tragédie. Čekám, kdy se obrátí na Evropský soud pro lidská práva s tím, že jim zaměstnavatel znemožňuje profesní rozvoj v poloze vleže.
Ale vážně, a pojďme si nalít čistého vína. Ta éra práce z domova, která se po pandemii zabydlela v korporátním světě, je přece důkazem, že kapitalismus lze provozovat i v teplákách. A pokud možno bez nepříjemných vedlejších jevů, jako je ranní vstávání, cesta do práce nebo náhodný kontakt s člověkem, který se vás zeptá, co vlastně celý den děláte.
Každý, kdo někdy pracoval z domova, navíc dobře ví, jak taková tvrdá dřina vypadá. V devět ráno se klikne na ikonku „online“, aby šéf viděl, že zaměstnanec ještě žije. Následuje první káva, zapnutí pračky, luxování obýváku a zevrubná kontrola lednice.
V jedenáct se koná strategický online meeting, na němž všichni hovoří o synergiích, agilním přístupu a nastavování procesů. Polovina účastníků má vypnutou kameru, protože si právě čistí zuby, venčí psa nebo absolvuje druhou snídani. Zbytek se tváří soustředěně a doufá, že nikdo nepoloží otázku, na kterou by musel odpovědět.
Kolem jedné se vyrazí na poštu, potom se ještě něco vyřídí ve městě a odpoledne se odešle jeden e-mail. Ideálně s kopií třem kolegům a nadřízenému, aby bylo zřejmé, že se procesně něco děje. V půl páté se přepne ikonka na „offline“. Další úspěšný pracovní den je za námi.
Takže, jak prokazují výzkumy a vědecké studie, lidé jsou doma produktivnější. Lépe se soustředí, mají méně rušivých podnětů a mohou pracovat v prostředí, které jim vyhovuje. Zvlášť když je největším rušivým podnětem kolega, který se v kuchyňce ptá, zda už někdo viděl poslední díl oblíbeného seriálu.
Kancelář jako poslední výspa civilizace
A teď vážně – tedy skoro. Zatímco lidé, kteří tuto zemi skutečně drží nad vodou – pekaři, soustružníci, řidiči autobusů nebo zdravotníci –, musejí vstát, obléknout se a fyzicky dorazit na pracoviště, novodobá korporátní šlechta pokládá dojíždění za přežitek z doby kamenné. Její příslušníci jsou připraveni zachraňovat svět pomocí digitální transformace, ale cesta tramvají jim může zničit celý den.
Kanceláře prý ničí kreativitu, psychickou pohodu a rovnováhu mezi pracovním a osobním životem. Člověk by skoro nabyl dojmu, že otevřený kancelářský prostor je středověká mučírna, v níž manažeři za zvuků kancelářských tiskáren lámou zaměstnancům duši i páteř. A přitom se po nich chce jen to, aby občas osobně potkali kolegy, se kterými mají spolupracovat.
Milí zlatí, kanceláře přece nejsou wellness centrum s biočajem zdarma a terapeutickou místností pro případ, že vám někdo pošle e-mail s vykřičníkem. Jsou to pracoviště. A pracoviště má jednu drobnou nevýhodu: člověk tam má zpravidla něco dělat.
Navíc se tam dá zjistit, že kolega, který na videokonferenci působí jako světová autorita na strategické řízení, má ve skutečnosti kousek od stolu člověka, který by mu mohl poradit, jak ten strategický problém vyřešit. To je samozřejmě nebezpečné. Osobní kontakt by mohl vést ke skutečné spolupráci, místo aby všichni tři týdny plánovali její digitální podobu.
Důvěra je krásná věc. Ale viděli jste někdy tabulku docházky?
Některé firmy chtějí zaměstnance zpátky do kanceláří kvůli spolupráci, zaučování nováčků nebo snazší komunikaci. Jiné možná proto, že jejich vedení prostě nedokáže uvěřit, že člověk pracuje, když ho nevidí. To je stará manažerská filozofie: co není na očích, to není hotové. A co není hotové, to je třeba zkontrolovat osobně.
Měřit práci podle výsledků by přece bylo příliš riskantní. Mohlo by se totiž ukázat, že někdo doma udělá za šest hodin víc než jiný v kanceláři za osm. A co by pak vedení dělalo se všemi těmi tabulkami docházky, přehledy přítomnosti a pečlivě sledovanými minutami u kávovaru? Muselo by začít řídit práci místo židlí. To už je skoro revoluce.
Samozřejmě existují lidé, kteří doma pracují naplno, stejně jako existují lidé, kteří se dokážou celý den schovávat za monitor i v kanceláři. Práce z domova může fungovat výborně, pokud jsou jasné cíle, odpovědnost a důvěra. Jenže důvěra se špatně vykazuje v měsíčním reportu a do docházkového systému se zapisuje opravdu mizerně.
Zpátky do open space, soudruzi!
Takže šup, sbalit notebooky, obléct kalhoty s pevným pasem namísto domácích legín a vyrazit do open space. Třikrát týdně! Civilizace to přežila před pandemií, a pokud se zaměstnanci budou dostatečně snažit, snad to přežije i nyní.
A pokud se vám to nelíbí, můžete samozřejmě hledat práci, kde se pracuje jinak. Jen bych byl opatrný s představou, že u pásu bude situace jednodušší. Tam totiž člověk zpravidla musí opravdu dorazit na směnu a přítomnost se neprokazuje zelenou tečkou u profilové fotografie.
Ale kdo ví. Třeba jednou dospějeme k dokonalému kompromisu: zaměstnanec bude doma, šéf v kanceláři a oba budou celý den na videohovoru, aby si navzájem dokázali, že pracují. Až večer vypnou kamery, budou mít konečně pocit, že si zaslouží odpočinek.
V teplákách, pochopitelně. V čem jiném se dnes buduje kapitalismus?
