Článek
Oligarchie je fascinující společenské uspořádání. V doslovném překladu z řečtiny znamená „vláda několika“. V moderní praxi jde o systém, v němž formálně vládnou volení politici, skutečný vliv na chod země však drží úzká skupina ekonomicky mocných, kteří tahají za nitky.
Jak se taková správná oligarchie projevuje v praxi? Velmi elegantně. Stačí dostatek peněz, abyste si koupili strany, televize, noviny a ideálně i pár soudců. Státní aparát přestává sloužit otravným občanům a stává se servisní organizací pro několik vyvolených: státní dotace, veřejné zakázky, daňové výjimky, investiční pobídky a regulace jim jsou šité na míru. Zákony se nepíší v parlamentu, ale v právních odděleních velkých korporací, daně nastavují tak, aby je platili hlavně „ti dole“, a pravidla fungují tak, aby z veřejné podpory opakovaně těžili především ti, kteří je tvoří.
Dalším nástrojem jsou takzvané otáčivé dveře mezi politikou a byznysem. Člověk, který ještě včera, jako úředník, rozhodoval o pravidlech určitého odvětví, může zítra pracovat pro firmu, které tato pravidla pomáhal nastavovat. A naopak.
Oligarchie přitom nemusí vzniknout převratem ani zrušením voleb. Naopak. Volby mohou dál probíhat, parlament může dál diskutovat a občané mohou dál svobodně vybírat mezi politickými stranami.
Podíváme-li se na dnešní mapu světa, pak učebnicovým příkladem oligarchie je Rusko, kde se v 90. letech minulého století podařilo hrstce dravých chlapíků zprivatizovat ropné a plynové bohatství země. Když k moci nastoupil Putin, udělal s nimi pragmatickou dohodu: „Nechte mě vládnout, já vás nechám bohatnout. A kdo bude zlobit, ten nešťastnou náhodou vypadne z okna.“
Zjednodušeně řečeno: oligarchové mohou vlastnit miliardy, ale nesmějí si plést ekonomickou moc s politickou suverenitou. Tu si vyhrazuje Kreml. Ruský občan mezitím dostává jako kompenzaci vydatnou porci imperiální hrdosti, televizního vlastenectví a ujišťování, že za všechny problémy může Západ. Ruská politika se tak smrskla na obranu zájmů Kremlu a energetických gigantů.
Klasickým případem byla však dlouhé roky i Ukrajina, před ruskou invazí v roce 2022. Tam si nejbohatší podnikatelé vybudovali vlastní ekonomická impéria a doslova rozdělili zemi na sféry vlivu. Financovali politické strany a prostřednictvím televizních stanic ovlivňovali veřejné mínění.
A jak si v tomto klubu stojí malebné Česko?
Nu, nejsme v tom žádní amatéři. Oponenti zde sice běžně nevypadávají z oken, podnikatelé nemusí skládat přísahu věrnosti šéfu mafie a volby zatím nejsou divadelním představením. Naši oligarchové nosí lépe padnoucí obleky než ti východní a místo jachet na Krymu investují do luxusních nemovitostí ve Francii či Alpách. Jsme zkrátka taková sympatická, západně vyhlížející oligarchie s lidskou tváří.
Náš příspěvek k fungování oligarchie je však světově unikátní. Babiš, jeden z nejbohatších mužů v zemi, se totiž rozhodl, že nebude politiky trapně financovat zezadu, ale stane se rovnou premiérem, a česká politika tak zažila absolutní synergii – státní úředníci začali sloužit holdingu Agrofert a šéf holdingu kontroloval státní úředníky.
Česká ekonomika je navíc v řadě odvětví koncentrovaná v rukou několika velmi bohatých podnikatelů a rodin. Ti investují nejen do průmyslu, energetiky, financí, telekomunikací či maloobchodu, ale také do médií. Křetínský vybudoval rozsáhlé energetické a investiční impérium a prostřednictvím svých firem působí také v médiích. Rodina Kellnerových vlastní skupinu PPF, která má významné postavení v telekomunikacích, finančních službách a televizním vysílání.
Tykač patří k nejvýznamnějším hráčům v energetice a vstoupil také do mediálního podnikání. A vedle nich stojí další velké skupiny, například Penta, s významnými zájmy ve zdravotnictví, lékárenství a opět – v médiích.
Nejde o to, že by vlastnictví médií a velkých firem bylo něčím nepřípustným. Podnikatelé mají právo investovat, vydělávat a rozšiřovat své firmy. Problémem je spíše koncentrace vlivu. Pokud jeden vlastník působí současně v odvětví, které stát reguluje, a v médiích, která informují o politice a regulaci tohoto odvětví, vzniká přinejmenším potenciální střet zájmů. Nemusí přitom nikomu volat do redakce a diktovat titulky. Stačí, že všichni vědí, komu firma patří.
Podle zprávy Euromedia Ownership Monitor patří tak koncentrace českých médií v rukou podnikatelů z jiných odvětví k významným rizikům zdejšího mediálního prostředí.
Oligarchie, Český rozhlas a Česká televize
Bylo by omyl představovat si oligarchii jako režim, v němž několik miliardářů sedí v temné místnosti, dělí si ministerstva a rozhoduje o osudu národa. Oligarchie funguje prostřednictvím nitek, za něž oligarchové tahají: přístupu k politikům, médiím a veřejným zakázkám, financování volebních kampaní, nabídky pracovních míst politikům a dohlížením nad prosazením zákonů, vyhovujícím největším hráčům.
Občan si toho nemusí všimnout. Vidí volby, politické debaty a parlamentní hádky. O některých věcech se však rozhoduje dávno předtím, než se dostanou na veřejnost, a někdy mimo parlament. Oligarchie nemusí být, alespoň na papíře, s demokracií v rozporu. Demokracie jí poskytuje legitimitu, ale vliv má ekonomická moc.
Občas se však její podstata projeví. A tak tady máme aktuální českou ukázku: veřejná média. Vláda Andreje Babiše prosazuje, aby místo povinných poplatků byla financována ze státního rozpočtu, přičemž návrh počítá s přibližně patnáctiprocentním snížením jejich příjmů.
Vláda tvrdí, že jde o úspory a změnu způsobu financování, nikoli o snahu ovládnout média. Jenže podstatou problému není, odkud peníze přijdou. Jde o to, kdo o nich bude rozhodovat a zda budou veřejnoprávní média finančně nezávislá na momentální politické většině. Pokud se jejich rozpočty stanou předmětem každoročního politického vyjednávání, dostává vláda do rukou jen další páku na instituce, které ji mají kontrolovat.
A to je pro každou mocenskou elitu velmi pohodlné. Veřejnoprávní média totiž nejsou jen konkurencí soukromým televizím a rádiím. Jsou také jedním z mála míst, kde mohou být politici konfrontováni s otázkami, které by raději neslyšeli. A oligarchickému způsobu vlády často stačí, když se oslabí instituce, které mají mocné kontrolovat.
Česko zatím není čistokrevnou oligarchií východního střihu. Máme pluralitní média, konkurenční politické strany, nezávislé instituce a občanskou společnost, která dokáže na střety zájmů upozorňovat. To všechno jsou důležité pojistky. Jenže moderní oligarchie má jednu velkou výhodu: nemusí občanům zakazovat, aby si mysleli, co chtějí. Stačí, když dokáže ovlivnit, jaké informace dostanou a která témata se dostanou do veřejné debaty.
A to je pro oligarchii ideální: lidé mají pocit, že rozhodují, zatímco ti vlivní se starají o to, aby se rozhodli v jejich zájmu (a na věci se nic neměnilo).
Prameny:
