O svobodné vůli, hledání hodnot a odsouzení vnějšími vlivy

Vlastní hodnoty by měl jedinec tvořit pomocí svobodné vůle, tedy neměl by je přebírat jen tak za účinnosti nějakého vnějšího vlivu. Vytvořením vlastních hodnot utečeme před neúplností života a před existenční krizí. Dá se ale vyhnout tomu, aby nám vnější vliv pomohl vytvořit naši náplň života? Obávám se, že ne. S účinností vnějších vlivů se totiž setkáváme na dennodenní bázi.

Svobodná vůle jako taková znamená svobodné rozhodování, vůle sama o sobě však nikdy svobodná není je závislá na vnějších vlivech, na které reaguje v podobě rozhodování. Jak jinak bych mohl chtít jednat, pokud by neexistovalo už před chtíčem jednání něco, kvůli čemu chci jednat, tzv. vnější vliv.

Pokud naše vůle funguje na bázi vnějších vlivů, díky kterým následně můžeme jednat, funguje vytváření podstat a hodnot člověka a jeho bytí na stejné bázi, protože vůle je tím chtíčem, který chce vytvořit hodnoty, postoje a smysl, které jsou pro nás „ideální“.

Ptám se však, zda existuje něco, co je ideální? Není tohle slovo samo o sobě jedna z dalších relativistických propastí? Můžeme si všimnout, že člověk celý život nazývá určité změny „ideálními“ a následně je v moment, kdy už mu nejsou příslušné, nahrazuje za další „ideální“ změny. Můžeme snad tenhle poznatek brát jako jeden z dalších důkazů o tom, že největším nepřítelem člověka je nejistota, a z toho důvodu tedy používá pojmy a prohlášení zaobalené v jisté perfektnosti? Já jsem o tom přesvědčen.

Kolem nás si můžeme všímat jakéhosi labyrintu vnějších vlivů, které zde jsou jen z toho důvodu, aby se na ně reagovalo, postrádají smysl, avšak pomáhají ho najít. Nenacházím pro rozvoj člověka, jeho hodnot, postojů a smyslu života nic tak komplexního a nic natolik deterministického.

Člověk jako takový je posedlý hledáním smyslu života a my už v tenhle moment víme, že objektivní smysl života neexistuje, a že se jedná pouze o relativní fenomén závislý na subjektu.

Jak ale tenhle fenomén hledání smyslu, hledání podstat a hledání hodnot funguje? V první části jsme se bavili o tom, že naše vůle je prostředek pro zmíněné fenomény a zároveň jsem se okrajově dotkl myšlenky, že hledání náplně našeho života je odkázána na vnější vlivy. A z jakého důvodu se domnívám, že je odkázána na vnější vlivy?

Řekněme, že existuje určitá situace A, v které následujeme pro nás ještě v tenhle moment „ideální“ hodnoty vytvořené ne námi samými, ale hodnoty přejaté z vnějších vlivů. Po nějaké době, kdy zažíváme situaci A si můžeme uvědomit, že hodnoty přejaté z vnějších vlivů, pro nás nejsou „ideálními“, a že nás nenaplňují, protože nesplňují to, co jsme a to, co chceme, aby nás naplňovalo. Spousta lidí, jak se zmiňuje J. P. Sartre, zažívá v tenhle moment mauvaise foi, a podle něj by si měli uvědomit svoji svobodu a neuzavírat se ve falešných hodnotách, které jim nevyhovují, ale z důvodu nejistoty v nich pokračují. S tímhle výrokem si nedovedu nic jiného než souhlasit. Ti, kteří si uvědomí mauvaise foi, a vytvoří si nové „ideální“ hodnoty, tenhle moment označíme situací B, konají přesně to, co Sartre tímhle výrokem chtěl způsobit. Já se, ale chci zaměřit na to, zda si jedinec v situaci B doopravdy vytváří vlastní hodnoty (podle sebe, pomocí svobodné vůle) pro život nebo je opět odsouzen k vězení vnějšího vlivu.

Z jakého důvodu si jedinec vytvořil nové hodnoty, které teď naplňují jeho sklenici vody? Jak se do téhle situace dostal a převážně jak ví, že specifické nové hodnoty ho doopravdy budou naplňovat? Důvod proč jedinec vytvořil nové hodnoty, které ho mají naplňovat je prostý. V situaci A si zažil hned několik nechutností. Zklamání, kontraproduktivitu, méněcennost a určitě mnoho dalších strastiplných jevů, které se odvíjí od neúplnosti života. Tohle vše ho motivovalo, aby hledal něco nového a uvědomil si svoji volnost a aktuální neúplnost.

Přesuneme se do situace B, kdy už jedinec našel vlastní nové hodnoty, které mají naplňovat jeho, doteď vyschlou sklenici vody. Díky čemu si, ale mohl tyhle nové vlastní hodnoty vytvořit, co v něm probudilo tu jistotu, že potřebuje nové hodnoty? Vše se vztahuje k počátečnímu vnějšímu vlivu (situace A), který nám ukazuje, co může i nemusí být naší náplní života, buď nás to naplňuje nebo nenaplňuje a pokud nás to nenaplňuje tak se tomu z důvodu nejistoty, i přes vědomost nenaplněné sklenice vody, odkazujeme a u některých zase neodkazujeme a snažíme se sklenici naplnit jinak. Avšak i když se sklenici snažíme naplnit jinak můžeme být jen vděčni za to, že jsme vězni vnějších vlivů, protože kdyby se situace A, které nám přinesla jen přejaté hodnoty založené na vnějším vlivu, nikdy nestala nedostali bychom se do situace B, což nás zbavilo všech úzkostlivých stavů, které přinesla situace A s neúplností života, postojů, hodnot a nenalezeného smyslu života.

Celé to dohadování o náplni života a o tom, že člověk si musí vytvářet vlastní hodnoty a nezapomínat na svoji svobodu mi přijde tak absurdní a závislé na vnějším vlivu, že mě to dovedlo k pochybnostem o svobodné vůli. Člověk je přece jen odkázán na vnější vlivy, které pak porovnává a kategorizuje, díky čemu jinému si může vytvořit vlastní hodnoty. Je na dennodenní bázi v kontaktu se společenským životem a lidmi, a kde se nachází společenský život a lidé tam se nachází vnější vlivy a jeho následné zkušenosti se situacemi, které porovnává, jsou infikovány nejen subjektem ale i tím čím byl infikován subjekt, společností. Nezpochybňuji existenci svobodné vůle, jen se snažím poukázat, že svobodná vůle má hranice, a tedy (i přes svoje pojmenování, které pokládám za špatné) není až tak svobodná. Dohady o dvou protikladných teoriích determinismu a svobodné vůle jsou z mého pohledu zastaralé. Ani jedna nemůže existovat sama o sobě, sám o sobě existuje jen komplex dvou tezí, které se navzájem doplňují.