Článek
Stateční Moravané padli do posledního muže, český národ upadl na tři století do otroctví a po Bílé hoře nastala doba temna. Tak zná příběh osudné porážky většina Čechů. Jenže skutečnost byla podstatně složitější. Slavní hrdinové často přežili a přešli k nepříteli, údajně národní vojsko tvořili žoldnéři z celé Evropy a z nenáviděného pobělohorského období pochází velká část našeho kulturního dědictví.
Osmého listopadu 1620 se na návrší západně od Prahy odehrála bitva, která netrvala ani dvě hodiny. Stavovské vojsko v ní utrpělo drtivou porážku od spojených armád císaře Ferdinanda II. a Katolické ligy.
Vítězství Habsburků otevřelo cestu k zásadní proměně českých zemí. Následovaly popravy, konfiskace majetku, náboženský útisk a odchod tisíců lidí do exilu. Moc stavů byla zlomena a panovník získal podstatně silnější postavení.
To všechno jsou historická fakta. Jenže během následujících staletí se kolem nich vytvořil příběh, který už s událostmi roku 1620 neměl vždy mnoho společného.
Podle tohoto příběhu se na Bílé hoře utkali stateční Češi bránící svou svobodu s cizáckou přesilou. Porážka znamenala konec české samostatnosti, úpadek národního života a tři sta let utrpení pod habsburským jhem. Teprve vznik Československa v roce 1918 měl tuto historickou křivdu napravit.
P. Snayers: Bitva na Bílé hoře
Je to působivé vyprávění. Má své hrdiny, zrádce, mučedníky i šťastný konec. Problém je v tom, že dějiny tak jednoduché obvykle nebývají.
První omyl se týká samotného charakteru konfliktu. Bílá hora nebyla bitvou českého národa proti německému. V roce 1620 ještě neexistovaly moderní národy v dnešním slova smyslu. Příslušnost k zemi, panovníkovi, stavu či náboženskému vyznání hrála často mnohem větší roli než jazyk.
Povstání českých stavů bylo především politickým a náboženským konfliktem. Část převážně nekatolické stavovské reprezentace odmítla vládu Ferdinanda II. a zvolila si nového krále, protestantského Fridricha Falckého. Nešlo přitom o žádného českého vlastence v moderním smyslu. Fridrich pocházel z německé falcké dynastie, zatímco jeho hlavní vojevůdce Kristián z Anhaltu byl rovněž německým knížetem.
Ve stavovské armádě sloužili Němci, Nizozemci, Uhři i vojáci dalších národností. A na císařské straně bojovali také příslušníci české a moravské šlechty. Mezi významné stoupence císaře patřili například Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka či Jaroslav Bořita z Martinic, tedy oba místodržící vyhození při pražské defenestraci roku 1618 z oken Pražského hradu.
Ani česká šlechta nebyla jednotná. Mnozí katolíci zůstali Habsburkům věrní a jiní vyčkávali, jak konflikt dopadne. Představa, že na jedné straně stáli Češi a na druhé Němci, je proto především výsledkem pozdějšího nacionalistického výkladu.
Obraz Antonína Stevense oslavující vítězství katolické strany na Bílé hoře
Podobně zavádějící je i rozdělení na demokratické stavovské bojovníky za svobodu a absolutistické císařské utlačovatele. Stavové hájili především svá politická a náboženská práva, nikoliv všeobecnou demokracii. Poddaní neměli rozhodovat o panovníkovi ani na jedné straně konfliktu. A náboženská tolerance stavovského tábora měla své hranice.
Snad nejznámějším příběhem bělohorské bitvy je hrdinná smrt moravského pluku u zdi obory Hvězda. Zatímco ostatní jednotky prchaly, Moravané údajně odmítli ustoupit a bojovali do posledního muže. Jejich statečnost měla zachránit alespoň čest poraženého národa.
Skutečnost je ovšem poněkud jiná. Pluk, kterému velel Jindřich Šlik, byl sice financován moravskými stavy, ale tvořili jej profesionální vojáci naverbovaní z různých evropských zemí. Označení „moravský“ tedy vypovídalo především o tom, kdo jednotku platil, nikoliv odkud pocházeli její příslušníci.
Přibližně osmnáct set mužů se skutečně ocitlo v závěru bitvy u zdi obory a kladlo tvrdý odpor. Jejich situace však byla zoufalá. Zeď za zády a postupující nepřítel jim značně omezovaly možnosti ústupu. A především nepadli zdaleka všichni. Část vojáků přežila, a ještě v prosinci 1620 se domáhala dlužného žoldu. Samotný velitel Šlik skončil v zajetí.
Jindřich Šlik, velitel legendárního moravského pluku, dosáhl po Bílé hoře mimořádné kariéry ve službách vítězného císaře. Hrdina od Bílé hory nakonec udělal skvělou kariéru u vítězů. Jindřich Šlik se po porážce přiklonil k císaři, přestoupil ke katolictví a vstoupil do habsburských služeb.
Postupně dosáhl hodnosti polního maršála a v roce 1632 se stal prezidentem Dvorské válečné rady, jedním z nejvýznamnějších vojenských představitelů monarchie. Muž, kterého pozdější vlastenecká tradice spojovala s posledním odporem proti Habsburkům, tak nakonec patřil k oporám jejich vojenské moci.
Ironie dějin je ještě výraznější, připomeneme-li osud jeho příbuzného Jáchyma Ondřeje Šlika. Ten byl jako jeden z předních představitelů povstání popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Jeden Šlik skončil na popravišti, druhý v čele císařského vojenského aparátu. Takový ukázkový model širší české rodiny pro časy budoucí.
Pamětní deska na Bílé hoře na památku bitvy roku 1620. Památník byl vytvořen roku 1920.
Podobně komplikovaný byl i osud Jindřicha Matyáše Thurna, jednoho z hlavních iniciátorů povstání. Po porážce pokračoval v protihabsburském boji v zahraničních službách, mimo jiné švédských. V roce 1633 byl zajat císařskými, ale následně propuštěn. Zemřel roku 1640 v exilu.
A ještě jeden paradox stojí za připomenutí. Albrecht z Valdštejna, pozdější slavný císařský generalissimus, původně sloužil moravským stavům. Už v roce 1619 však přešel na císařskou stranu. Jeho jezdecký pluk se pak účastnil bělohorské bitvy, byť bez jeho osobního velení.
Bílá hora nebyla jen střetem ideálů. Byla také válkou aristokratických zájmů, osobních ambicí a profesionálních vojenských kariér.
Další oblíbená legenda tvrdí, že stavovští vojáci raději popíjeli v pražských hospodách, než aby bránili svou zemi. Někteří velitelé a vojáci se v době bitvy skutečně nacházeli v Praze a odmítali bojovat. Stavovská armáda navíc trpěla nedostatkem zásob, vyčerpáním, a především dlouhodobým nevyplácením žoldu.
Stavovské vojsko bylo po náročných přesunech unavené, početně slabší a jeho velení se dopustilo několika závažných chyb. Nepodařilo se dostatečně opevnit výhodné postavení ani zajistit účinnou spolupráci jednotlivých jednotek. Naopak protivník měl početní převahu, zkušené velitele a dokázal využít rozpadu stavovské obrany.
Bitva navíc nebyla od prvních okamžiků jednoznačná. Jezdecký protiútok mladého Kristiána z Anhaltu přivedl část císařského vojska do vážných potíží. Jenže bez dostatečné podpory nemohl celkový výsledek zvrátit.
Vrchol návrší s pamětní mohylou
Bílá hora tedy nebyla pouhou směšnou šarvátkou. Byla skutečnou bitvou s tisíci mrtvých a raněných. Z vojenského hlediska však šlo o relativně krátký střet, jehož politické následky mnohonásobně převýšily samotný rozsah bojů.
Zatímco pozdější česká vlastenecká tradice líčila Bílou horu jako národní katastrofu, vítězná katolická strana vytvořila vlastní legendu. Podle ní rozhodla o výsledku bitvy přímluva Panny Marie a mimořádné působení španělského karmelitána Dominika od Ježíše a Marie.
Ve skutečnosti katoličtí velitelé dlouho zvažovali, zda vůbec zaútočit. Císařský vojevůdce Karel Bonaventura Buquoy patřil k opatrnějším, zatímco bavorské velení prosazovalo aktivnější postup.
Obě strany si tak vytvořily vlastní výklad. Pro jedny byla Bílá hora důkazem Boží přízně, pro druhé se postupně stala symbolem historické nespravedlnosti. A právě druhý příběh čekala v českých zemích pozoruhodná budoucnost.
Ještě v 17. století byla Bílá hora vnímána především v náboženských a dynastických souvislostech. Katoličtí autoři oslavovali vítězství pravé víry, protestantští exulanti připomínali ztracenou vlast a pronásledování.
Teprve v 19. století získala bitva výrazně národní význam. Čeští obrozenci hledali v minulosti příběhy, které by pomohly vysvětlit současné postavení českého jazyka a národa v habsburské monarchii. A Bílá hora se k tomu přímo nabízela.
Představovala jasný předěl. Před ní bylo možné vyprávět o slavném českém království, husitské tradici, stavovských svobodách a rozvinuté české kultuře. Po ní měla následovat poroba, germanizace a úpadek. Z náboženského a politického konfliktu se stal zápas Čechů s cizí nadvládou. Ze stavovských vůdců národní hrdinové. Z bělohorských poražených mučedníci české svobody.
Významnou roli sehrála i tradice Františka Palackého, která české dějiny interpretovala prostřednictvím velkých náboženských a politických střetů. Pozdější popularizátoři tento mnohovrstevnatý výklad často zjednodušovali do příběhu Čechů proti Habsburkům.
Vznik Československa v říjnu 1918 byl vnímán také jako završení dlouhého historického zápasu. Po téměř třech stech letech habsburské vlády vznikl samostatný stát. V politických projevech a veřejných oslavách se proto přirozeně objevovala myšlenka, že bělohorská porážka byla konečně odčiněna. Bílá hora se stala symbolem ztracené státní samostatnosti, zatímco 28. říjen 1918 představoval její obnovení.
Už v listopadu 1918 byl na Staroměstském náměstí stržen mariánský sloup. V očích jeho odpůrců představoval symbol habsburské nadvlády a pobělohorského katolicismu. Jenže sloup byl vztyčen roku 1650 jako poděkování za obranu Prahy proti Švédům v roce 1648, nikoliv jako pomník vítězství na Bílé hoře. Historie se tak stala předmětem dalšího politického a kulturního zápasu.
Po únoru 1948 dostal bělohorský příběh nový ideologický rozměr. Komunistický režim převzal mnohé starší národní stereotypy, ale doplnil je o marxistický výklad dějin. Husitské hnutí bylo vyzdvihováno jako revoluční zápas lidových vrstev. Habsburská monarchie představovala reakční moc a katolická církev jeden z pilířů feudálního útlaku. Bílá hora do tohoto obrazu zapadala jako porážka pokrokových sil a vítězství feudální a katolické reakce.
Skutečnost, že stavovské povstání vedli převážně privilegovaní šlechtici, pochopitelně takové interpretaci příliš nepomáhala. Stejně jako fakt, že mnozí z nich byli sami vlastníky rozsáhlých panství a jejich poddaní se žádné politické rovnoprávnosti nedomáhali.
Zásadní roli v tomto pojetí sehrál komunistický ideolog a ministr školství Zdeněk Nejedlý, který prosazoval vlastní interpretaci českých dějin a mimořádně vyzdvihoval dílo Aloise Jiráska. Jirásek byl představován téměř jako autor závazného národního historického výkladu.
Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře
Pobělohorská porážka měla nepochybně tragické následky pro mnoho obyvatel českých zemí. Poprava 27 představitelů stavovského odboje v červnu 1621, rozsáhlé majetkové konfiskace, vynucovaná změna náboženství a odchod nekatolických elit do exilu znamenaly hluboký zásah do společnosti.
Mezi emigranty patřil také Jan Amos Komenský, jehož život a dílo se staly jedním z nejvýraznějších symbolů ztracené nekatolické tradice. K tomu se přidaly katastrofální následky třicetileté války. České země zasáhly vojenské průtahy, rabování, epidemie, hlad i prudký populační úbytek. Byla to skutečná tragédie.
Ale znamená to, že následující dvě století byla obdobím kulturního a civilizačního úpadku? Barokní architektura proměnila česká města i krajinu. Český jazyk po Bílé hoře nezmizel. Přestože v některých oblastech veřejného života ztrácela pozice a část vzdělaných nekatolických elit odešla, zůstávala jazykem širokých vrstev obyvatelstva a vznikala v ní nová literární díla.
Představa, že český národ po Bílé hoře na tři staletí přestal rozhodovat o svém osudu, je pouhá politická metafora. Příběh třísetletého národního otroctví z této složité historie vybírá jen jednu část.
Bylo vítězství stavovského povstání skutečně zárukou lepší budoucnosti českých zemí?
Na Bílé hoře se střetly dva politické a náboženské tábory, jejichž představitelé sledovali mocenské, dynastické, konfesní i osobní zájmy. Pro jedny znamenala porážka ztrátu majetku, vlasti nebo života. Jiným otevřela cestu k nové kariéře a bohatství. A většina obyčejných lidí neměla možnost rozhodovat ani o začátku povstání, ani o jeho konci.
V tomto je příběh Jindřicha Šlika charakteristický pro jakékoliv další politické změny v českých zemích. Velitel legendárních moravských hrdinů se stal jedním z nejvyšších představitelů císařské armády. A z mužů, kteří údajně padli do posledního, se někteří ještě týdny po bitvě dožadovali svého žoldu. Takové příběhy se do vlasteneckých legend příliš nehodí.
Každá doba si tak vytvořila vlastní Bílou horu. V tom je její největší paradox. Bitva, která trvala necelé dvě hodiny, se stala příběhem, jehož prostřednictvím jsme si více než dvě století vysvětlovali, kdo jsme, kdo nám ublížil a proč jsme tak dlouho neměli vlastní stát.
Zdroje:
ČECHURA, Jaroslav. Zimní král aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha: Rybka Publishers, 2004
UHLÍŘ, Dušan. Černý den na Bílé hoře : 8. listopad 1620. Brno: AVE, 1998
