Článek
Každý rok začátkem listopadu zapalujeme svíčky na hrobech svých blízkých. Málokdo však ví, že za tímto zvykem stojí francouzský opat, který žil před více než tisíci lety. A ještě méně lidí tuší, že Dušičky původně nebyly jen vzpomínkou na zemřelé. Jejich smyslem bylo mrtvým skutečně pomáhat.
Socha sv. Odila z Cluny v bazilice sv. Urbana, Troyes, Francie
Na konci 10. století v burgundském klášteře Cluny, v jednom z nejvýznamnějších duchovních center tehdejší Evropy, působil opat jménem Odilo. Evropa byla tehdy docela jiným světem než dnes. Smrt byla každodenní součástí života. Nemoci, hlad, války a vysoká dětská úmrtnost připomínali lidem, jak nejistá je jejich pozemská existence. Náboženství přitom prostupovalo všemi oblastmi života.
Odilo přišel s myšlenkou, která se později rozšířila po celém křesťanském Západě. Jeden den v roce by měl být věnován společným modlitbám za všechny zemřelé věřící. Podle tradičního datování se tak stalo roku 998, i když historici přesné datum zavedení zpochybňují a připouštějí i pozdější dobu.
Opat stanovil 2. listopad jako den, kdy se mají v klášterech clunyjského společenství sloužit bohoslužby a konat modlitby za zemřelé. Tak vznikl základ svátku, kterému dnes říkáme Dušičky.
Odilo ovšem nevynalezl vzpomínání na mrtvé. Modlitby za zemřelé znalo křesťanství už po staletí. Jeho zásluha spočívala v tom, že jim dal pevné místo v ročním kalendáři a pomohl vytvořit tradici, která postupně překročila hranice klášterů.
Pro středověkého křesťana nebyla smrt definitivním koncem lidské existence. Věřil v pokračování života duše a v možnost jejího posmrtného očištění. Z těchto představ se postupně rozvinulo katolické učení o očistci. Zemřelý tedy podle této víry mohl potřebovat pomoc. A tu mu mohli poskytnout živí. Modlitbou, zádušní mší, almužnou nebo dobrým skutkem vykonaným v jeho prospěch.
Dušičky původně nebyly především dnem osobních vzpomínek. Byly dnem duchovní solidarity mezi živými a mrtvými. Zvláštní pozornost patřila i těm, na které už nikdo nepamatoval. Chudým, osamělým, dávno zapomenutým zemřelým.
Dnešní návštěvník hřbitova zapaluje svíčku, protože si chce připomenout člověka, kterého měl rád. Středověký člověk se za zemřelého modlil také proto, že věřil, že tím může ovlivnit jeho posmrtný úděl.
Dušičky připadají na 2. listopadu, tedy bezprostředně po svátku Všech svatých. Toto sousedství není náhodné. První listopadový den patří v katolické tradici všem svatým, tedy těm, kteří již dosáhli nebeské blaženosti. Následující den je věnován modlitbám za ostatní zemřelé věřící. Oba svátky tak vytvářejí duchovní celek.
Často se také připomíná starý keltský svátek Samhain, spojený s koncem sklizně, příchodem temnější části roku a představami o nadpřirozeném světě. Odtud pochází rozšířená domněnka, že církev záměrně nahradila pohanské oslavy křesťanskými svátky.
Samozřejmě, že křesťanské modlitby za mrtvé existovaly nezávisle na keltských tradicích a ani vznik listopadového svátku Všech svatých se ned vysvětlit jako přímé nahrazení Samhainu. Jisté je, že se během staletí v lidovém prostředí prolínaly křesťanské představy se staršími zvyky a pověrami.
Také v českých zemích měly Dušičky kdysi mnohem pestřejší podobu, než jakou známe dnes. Naši předkové nejen navštěvovali hřbitovy a modlili se za zemřelé, ale v některých krajích věřili, že se duše mrtvých v tomto období vracejí mezi živé. Proto se někde nechávalo na stole jídlo, aby se duše mohly nasytit. Jinde se rozsvěcovala světla, která jim měla ukazovat cestu.
Zvláštní místo mělo také pečivo. Pekly se takzvané dušičky nebo boží kosti, často ve tvarech připomínajících lidské kosti. Pečivo se rozdávalo chudým, dětem a žebrákům. Obdarovaní se za odměnu modlili za zemřelé členy rodiny.
Také zapalování světel mělo někdy jiný význam než dnes. Podle některých lidových představ mohlo světlo nebo tuk v lampách přinášet duším úlevu od utrpení v očistci. Tyto zvyky ovšem nebyly všude stejné. Lišily se kraj od kraje a mnohé z nich patřily spíše k lidové víře než k oficiálnímu učení církve.
Pro dnešní Dušičky je typický hřbitov plný květin, věnců a svíček. Ve starších dobách bývaly venkovské hroby mnohem prostší. Často je označoval jen dřevěný kříž a jejich úprava byla skromná.
V průběhu 19. století se postupně proměňoval vztah společnosti ke hřbitovům a rodinným hrobům. Větší důraz se kladl na náhrobky, jejich údržbu a osobní připomínání jednotlivých zemřelých.
Zdobení hrobů květinami a věnci se v českém prostředí výrazně rozšířilo zejména v novější době, mimo jiné po první světové válce. Proměňoval se však nejen vzhled hřbitovů, ale také samotný význam svátku.
Náboženské obřady zůstávaly důležité, postupně se však stále více prosazovala rodinná vzpomínka. Ve 20. století, zejména s pokračující sekularizací společnosti, se Dušičky pro mnoho lidí staly tradicí, kterou dodržovali bez ohledu na osobní náboženské přesvědčení. Člověk už nemusel věřit v očistec, aby cítil potřebu navštívit hrob svých rodičů nebo prarodičů.
Od dob opata Odila uplynulo více než tisíc let. Evropou prošly náboženské reformy, války, revoluce, průmyslová proměna společnosti i období, kdy byla víra vytlačována z veřejného života. Přesto Dušičky nezmizely. Změnily se jejich obřady, podoba hřbitovů i představy lidí o smrti. Ale potřeba udržovat spojení s těmi, kteří odešli, zůstala.
Je v tom určitý historický paradox. Svátek, který původně vznikl především proto, aby živí pomáhali mrtvým, dnes mnohým pomáhá především v opačném směru. Pomáhá živým vyrovnávat se se ztrátou, uchovávat rodinnou paměť a na chvíli se zastavit v každodenním shonu.
Zdroje:
