Článek
Bolševici chtěli vytvořit svět bez Boha, bez svatých a bez náboženských pověr. Přesto si v samotném srdci Moskvy vybudovali svatyni, v níž vystavovali nabalzamovaná těla svých vůdců. Lenin zde spočívá dodnes. Stalin měl stejné privilegium pouhých osm let. Příběh dvou mrtvých mužů v mauzoleu na Rudém náměstí je zároveň příběhem sovětského kultu osobnosti, politického náboženství i proměnlivého vztahu režimu k vlastní minulosti.
Sovětský svaz byl oficiálně ateistickým státem. Bolševická revoluce měla skoncovat nejen s carismem a kapitalismem, ale také s náboženstvím, které marxisté považovali za nástroj vykořisťování a za přežitek starého světa. Kostely se zavíraly, kláštery rušily, duchovní byli pronásledováni a ostatky světců, po staletí uctívané pravoslavnými věřícími, se stávaly předmětem protináboženských kampaní.
Přesto právě bolševici vytvořili jeden z nejpozoruhodnějších pohřebních kultů moderních dějin.
V roce 1955 leželi věčně živí Lenin a Stalin vedle sebe
V samém centru Moskvy, přímo u kremelské zdi, vznikla stavba, která měla nápadně připomínat starověké hrobky a stupňovité chrámy. Uvnitř, ve skleněném sarkofágu, leželo tělo mrtvého vůdce. Nezakryté, pečlivě konzervované a osvětlené tak, aby působilo dojmem téměř nadpřirozené neporušenosti. Kolem něj procházely zástupy lidí. Někteří lidé dobrovolně, ideologicky zpracovaní, jiní povinně. Přicházeli se poklonit, vzdát úctu a spatřit tvář muže, který měl podle oficiální propagandy změnit běh světových dějin.
Paralela s byzantskou a pravoslavnou tradicí je nepřehlédnutelná. V pravoslavném prostředí mělo uctívání ostatků svatých mimořádný význam. Neporušené tělo mohlo být chápáno jako znamení svatosti, věřící putovali k relikviím a přítomnost tělesných pozůstatků posilovala posvátný charakter určitého místa. Místo svatých ikon visely portréty revolucionářů, místo náboženských procesí se pořádaly politické manifestace a místo ostatků mučedníků revoluce se vystavovalo tělo jejího zakladatele.
Sovětský režim tak vytvořil jakési světské náboženství, jehož posvátnými texty byly spisy Marxe, Engelse a Lenina, jehož kněžími byli straničtí funkcionáři a jehož nejvýznamnější svatyní se stalo mauzoleum na Rudém náměstí.
Vystavené Stalinovo tělo v Leninově mauzoleu
Vladimir Iljič Lenin zemřel 21. ledna 1924 ve věku 53 let v Gorkách nedaleko Moskvy. Poslední léta života strávil poznamenán sérií mozkových příhod a syfilidou v pokročilém stádiu, která jej postupně připravila o možnost aktivně řídit stát, jejž pomáhal vytvořit.
Tělo bylo převezeno do Moskvy a vystaveno ve Sloupovém sále Domu odborů. Davy lidí přicházely vzdát poslední poctu. Byla krutá zima a fronty truchlících se táhly ulicemi hlavního města.
Původně se počítalo s pohřbem, avšak vedení strany nakonec rozhodlo o dlouhodobém uchování Leninových ostatků. Pro takové rozhodnutí existovaly politické i symbolické důvody. Mrtvý Lenin se mohl stát sjednocujícím symbolem režimu, který právě přišel o svého nejvýznamnějšího představitele.
Proti vytvoření kultu kolem Leninova těla se stavěli někteří jeho blízcí. Jeho manželka Naděžda Krupská veřejně varovala před okázalým uctíváním Leninovy památky a budováním pomníků. Její přání však neuspělo. Dne 27. ledna 1924, v den Leninova pohřbu, bylo jeho tělo uloženo do provizorního dřevěného mauzolea na Rudém náměstí. Stavbu navrhl architekt Alexej Ščusev a vznikla během několika dnů.
Zpočátku nebylo jisté, zda lze tělo uchovat dlouhodobě. První konzervační opatření byla určena především pro období veřejného rozloučení. Teprve později bylo rozhodnuto o rozsáhlém balzamování.
Na jaře 1924 se práce ujali anatom Vladimir Vorobjov a biochemik Boris Zbarskij. Vyvinuli postup chemického ošetřování, který umožnil zachovat Leninovo tělo po dlouhou dobu. Nešlo o mumifikaci v klasickém egyptském smyslu, při níž se tělo vysušuje. Sovětská metoda naopak usilovala o zachování přirozeného vzhledu tkání pomocí speciálních roztoků a pravidelné údržby.
Lenin se tak stal zvláštním druhem moderní relikvie. Jeho tělo nebylo ponecháno přirozenému rozkladu, ale stalo se předmětem nepřetržité vědecké péče.
Květinová výzdoba při procesí
V roce 1930 bylo dokončeno současné mauzoleum z kamene, žuly a dalších materiálů podle Ščusevova návrhu. Jeho stupňovitá silueta se stala jedním z nejznámějších symbolů sovětského státu.
Mauzoleum však nebylo pouze hrobkou. Stalo se také politickou tribunou. Z jeho střechy zdravili představitelé Sovětského svazu vojenské přehlídky a prvomájové manifestace. Mrtvý zakladatel režimu ležel dole, jeho živí následovníci stáli nad ním.
Josif Vissarionovič Stalin zemřel 5. března 1953 ve věku 74 let. Za téměř tři desetiletí své vlády proměnil Sovětský svaz v průmyslovou a vojenskou velmoc, ale také v zemi masových represí, pracovních táborů, deportací a politického teroru.
Jeho smrt vyvolala obrovskou vlnu oficiálního smutku. Sovětská propaganda po dlouhá léta představovala Stalina jako geniálního vůdce, pokračovatele Leninova díla, vítěze nad nacismem a otce národů. Pro miliony občanů proto jeho odchod znamenal otřes.
Stalinovo tělo bylo vystaveno ve Sloupovém sále Domu odborů. Do Moskvy proudily davy lidí, kteří se chtěli s vůdcem rozloučit. Situace se však vymkla kontrole. V ulicích vznikaly nebezpečné tlačenice. Lidé byli stlačováni proti zábranám, padali pod nohy ostatních a někteří byli ušlapáni. Přesný počet mrtvých není dodnes spolehlivě doložen. Jisté je, že Stalinův pohřeb si vyžádal další lidské životy.
Dne 9. března 1953 proběhl státní pohřeb na Rudém náměstí. Zúčastnili se jej nejvyšší sovětští představitelé i zahraniční komunistické delegace. Pohřební ceremonie měla ukázat kontinuitu moci a jednotu komunistického vedení. Stalinovo nabalzamované tělo bylo poté uloženo do Leninova mauzolea.
Na průčelí budovy se objevil nový nápis: ЛЕНИН СТАЛИН
Lenin a Stalin. Dva muži, dvě těla, jedna hrobka.
To byl vrchol Stalinova posmrtného povýšení. Jeho ostatky spočinuly vedle zakladatele sovětského státu, jako by tím byla definitivně potvrzena rovnocennost obou vůdců. Pro sovětskou propagandu šlo o logické vyústění dlouho budovaného obrazu. Stalin byl po desetiletí prezentován jako Leninův nejvěrnější žák a jediný oprávněný pokračovatel jeho odkazu. Osm let společné nesmrtelnosti
Návštěvníci, kteří vstupovali do jeho temného interiéru, mohli spatřit obě nabalzamovaná těla. Dva vůdcové leželi v oddělených skleněných sarkofázích a společně tvořili ústřední symbol sovětské politické tradice.
Nabalzamované tělo Vladimira Iljiče Lenina v mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě, 1993
V únoru 1956 na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu přednesl Chruščov tajný projev O kultu osobnosti a jeho důsledcích. Odsoudil Stalinovy čistky, zneužívání moci a pronásledování stranických funkcionářů. Vznikl tím zvláštní paradox. Na jedné straně režim postupně odstraňoval Stalinovy portréty, přejmenovával některé instituce a přehodnocoval jeho historickou úlohu. Na druhé straně jeho tělo stále leželo vedle Lenina v nejposvátnějším místě sovětského politického kultu.
V říjnu 1961 na XXII. sjezdu komunistické strany soudruzi rozhodli, že Stalin musí pryč. Podnět k odstranění těla byl veřejně přednesen jménem leningradských komunistů. Návrh získal podporu stranického vedení a sjezd 30. října 1961 rozhodl, že Stalinovo tělo musí být z mauzolea odstraněno.
K nezapomenutelnému okamžiku sjezdu patřilo vystoupení staré soudružky Dory Lazurkinové, která sama v minulosti poznala stalinovské vyšetřovací metody a kriminály. Zpitomělým delegátům oznámila, že se jí Lenin zjevil a dal najevo, že nechce ležet vedle Stalina.
Tentýž režim, který ještě před osmi lety Stalina slavnostně uložil vedle Lenina, nyní prohlašoval, že tam vlastně nikdy neměl být. Bylo nutné přemístit i mrtvého vůdce, optimálně v noci, protože se není čím chlubit. Stalinovo tělo tak bylo z mauzolea odstraněno v noci z 31. října na 1. listopadu 1961. Rudé náměstí bylo uzavřeno pod záminkou příprav na nadcházející oslavy výročí říjnové revoluce. Prostor střežily bezpečnostní složky a armáda.
Stalinův sarkofág byl otevřen a tělo bylo vyjmuto. Podle pozdějších svědectví účastníků operace byly z jeho uniformy odstraněny některé symboly vysokého státního vyznamenání a nahrazeny jednoduššími prvky. Tělo bylo uloženo do rakve a přeneseno k nedaleké kremelské zdi. Tam, v prostoru nekropole významných sovětských osobností, byl pro Stalina připraven hrob. Muž, jehož pohřeb v roce 1953 ochromil Moskvu, byl nyní pohřben tajně.
Z průčelí mauzolea zmizelo jeho jméno. Zůstal jediný nápis: ЛЕНИН
A tak se z mauzolea opět stala hrobka jediného muže.
Zdroje:
