Článek
Kdo se dnes vydá ze Senohrab k řece Sázavě, může snadno minout místo, kde se před staletími psaly pozoruhodné dějiny. Nad soutokem Sázavy a Mnichovky stával mohutný gotický hrad Zlenice. Jeho poloha nebyla náhodná. Pod hradem vedla důležitá cesta a nacházel se zde brod přes řeku. Zlenice tak střežily nejen okolní krajinu, ale také významné spojení mezi sídly a obchodními stezkami.
Není nic neobvyklého, že nejstarší zmínky o lidech bývají zachovány díky soudním tahanicím. Zápisy a zprávy o jejich životech zmizí, ale soudní pře přežijí staletí. Podle zemských desek žaloval roku 1318 Oldřich ze Zlenic (Ulricus de Zlenicz) jistého Ctibora z Kožlí za majetkovou újmu v osadě Kožlí, což je dnes část Poříčí nad Sázavou. To je nejstarší dochovaný záznam o Zlenicích.
Hrad na Zlenicích je poprvé zmíněn v dlužním úpisu. Johannes de Zlenic ručí hradem, vesnicemi a pozemky, které k hradu patřily, svým bratrům. Hrad Johannesovi zůstal, takže dluhy zřejmě splatil.
Hrad Zlenice
Později se Zlenice staly královským majetkem a na jaře roku 1377 je Karel IV. společně s hradem Ježovem dává Ondřeji staršímu z Dubé v manství a pod léno.
Ondřej z Dubé byl přední český šlechtic, zemský sudí a znalec práva, který sepsal významné dílo „Výklad na právo zemské české“. Ondřej patřil k „druhé“ větvi pánů z Dubé. Ta první sídlila na severu Čech. Členové rodu měli zvláštní zálibu ve „sbírání“ hradů. Kromě Zlenic jim patřily i Mrač, Zbořený Kostelec, Orlík u Humpolce a další.
Členem rodové linie byl i husitský hejtman Jan Roháč z Dubé, který si nechal postavit hrad Sion u Kutné Hory, a mnohem později se stal jednou z nejoblíbenějších postav husitské historie. Pro císaře Zikmunda to byl samozřejmě škůdce zemský a po brutálním mučení byl spolu se svými bojovníky 9. září 1437 popraven na Šibeničním vrchu na dnešním Žižkově.
Janu Roháčovi se připisuje ještě jeden poslední zločin. Protože na šibenice pro jeho partu tesaři použili dřevo určené pro stavbu krovů Týnského chrámu, jeho dokončení se velmi výrazně protáhlo.
Za časů Ondřeje z Dubé představovaly Zlenice dobře opevněné a reprezentativní sídlo. Hrad tvořilo předhradí, hluboké příkopy, opevněné brány a obytné paláce. Dominantou byla mohutná věž, jejíž pozůstatky dodnes připomínají někdejší velikost stavby. Pod hradem se navíc rozkládalo malé podhradní městečko.
Torzo donjonu
Osudným se Zlenicím stalo bouřlivé 15. století. Hrad střídal majitele a dostal se také do rukou Kostků z Postupic. V době mocenských zápasů za vlády Jiřího z Poděbrad byl hrad v roce 1465 dobyt a pobořen vojsky Zdeňka Konopišťského ze Šternberka, což vedlo k jeho postupnému chátrání. Nikdo už jej znovu neobnovil a z někdejšího šlechtického sídla se postupně stala romantická zřícenina, kterou začala pohlcovat okolní příroda.
Právě rozvaliny starého hradu přitahovaly v 19. století romantické umělce. Mezi nimi nechyběl ani Karel Hynek Mácha, vášnivý poutník po českých hradech, který Zlenice zachytil při svých cestách. Zřícenina nad řekou dokonale odpovídala jeho zálibě v tajemných místech, připomínajících dávno zašlou slávu.
Zcela jiný život Hlásce vdechl Josef Lada. Rodák z nedalekých Hrusic znal zdejší krajinu od dětství. Charakteristická silueta zlenické věže se opakovaně objevovala na jeho obrázcích, zvláště v pohádkových výjevech s vodníky. Zbytky skutečného středověkého hradu se tak proměnily v kulisu kouzelného světa, který znají celé generace dětí.
Na Zlenicích hradě. Stav rekonstrukce v roce 2023
Zlenice si našly své místo i v literatuře. Spisovatel Radovan Šimáček sem zasadil historický detektivní román Zločin na Zlenicích hradě L. P. 1318, který se dočkal i filmového zpracování.
Dnes ze Zlenic zůstaly především části vstupní brány, hradeb a torzo mohutné věže. K bráně je snadný výstup po dřevěných schodech. Dřevěný most, který zlepšil přístup do jádra zříceniny hradu, získal od Cechu klempířů, pokrývačů a tesařů v roce 2014 ocenění. Byl vyhlášen třetí nejlepší stavbou tohoto druhu. Od poloviny devadesátých let o památku pečují dobrovolníci ze Sdružení Zlenice, kteří se snaží zabránit jejímu dalšímu chátrání.
I když se hrad už nikdy nevrátí do své původní podoby, jeho příběh pokračuje. V kamenných zdech, Máchových kresbách i Ladových pohádkových krajinách. Hláska totiž není jen zříceninou. Je kusem české historie, který stále dokáže vyprávět.
Zdroje:
