Článek
Po Kyjově chodíval zarostlý muž v obnošených šatech, často v témže černém oděvu, s podivnou krabičkou, schovanou pod svetrem. Pozoroval lidi, především ženy. Fotografoval je na ulicích, na koupališti, při cestě do práce, v parku. Někdy o něm věděly, jindy zřejmě ne.
Pro část Kyjova byl neškodným podivínem, pro jiné šmírákem. Děti se ho bály, úřadům vadil. Málokdo mohl tušit, že jednou budou jeho rozmazané, poškrábané a špinavé fotografie viset v předních světových muzeích a budou se prodávat za částky, za které by si jejich autor za života mohl pořídit tisíce skutečných fotoaparátů. Jmenoval se Miroslav Tichý.
Narodil se 20. listopadu 1926 v Nětčicích, dnešní části Kyjova, a zemřel 12. dubna 2011. Jeho životopis dnes existuje ve dvou verzích. V první je geniálním umělcem a politickým rebelem, kterého komunistický režim pronásledoval a zavíral do psychiatrických léčeben. Ve druhé je nesmírně talentovaným, vzdělaným, ale komplikovaným mužem s psychickými problémy, který se dobrovolně pohyboval na okraji společnosti a kolem něhož byl po jeho „objevení“ vytvořen příběh dokonale vyhovující západnímu trhu s uměním.
Prvním omylem je považovat Tichého za primitiva, který náhodou vzal do ruky fotoaparát. Po kyjovském gymnáziu nastoupil roku 1945 na pražskou Akademii výtvarných umění. Studoval v ateliéru Jána Želibského a podle vzpomínek byl považován za mimořádně schopného kreslíře. Mezi jeho výtvarné vzory patřili Picasso, Matisse a další představitelé moderního umění. Studia roku 1948 opustil. Časová souvislost s komunistickým převratem je zřejmá, přesné důvody jeho odchodu už tak jednoznačné nejsou.
Po návratu na Moravu se věnoval především kresbě a malbě. Patřil do okruhu mladých moravských výtvarníků odmítajících socialistický realismus. V padesátých letech se ještě účastnil společného uměleckého života a jeho tvorba rozhodně nevypadala jako práce člověka bez výtvarného vzdělání.
Ilustrační rekonstrukce světa fotografa Miroslava Tichého
To je podstatné pro pochopení jeho pozdější fotografické tvorby. Tichý totiž velmi dobře věděl, co je kresba, kompozice, proporce, světlo a ženská figura. Když později produkoval fotografie vypadající technicky příšerně, nebyl to školák, kterému se nepovedlo zaostřit. Byl to vystudovaný výtvarník, který fotografickou technickou dokonalost přestal považovat za důležitou.
V padesátých a zejména v šedesátých letech se Tichý stále více vzdaloval normálnímu společenskému životu. Přestal dbát o svůj vzhled, nestříhal se, nosil staré oblečení, žil ve stále zanedbanějším domě. Právě zde začíná obraz „kyjovského přízraku“.
Jeho sousedka Jana Hebnarová vzpomínala, že se ho jako děti s bratrem báli. Vypadal docela děsivě, ale později zjistili, že jde o vlídného a mimořádně vzdělaného člověka. Dokázal dlouze mluvit o výtvarném umění, historii, architektuře či literatuře. Fotograf Pavel Dias, který Tichého navštěvoval se studenty, jej rovněž popsal jako sečtělého a v podstatě kultivovaného člověka a jeho zanedbaný vzhled chápal do značné míry jako vědomou stylizaci a protest.
Vzpomínky současníků zachycují podobný paradox. Jedni si pamatovali zanedbaného podivína, jiní člověka schopného inteligentní konverzace, který ovládal cizí jazyky a měl překvapivý přehled. A právě to je na Tichém důležité. Pod otrhaným zevnějškem to nebyl prostoduchý obecní blázen.
Ovšem pro normalizované socialistické město nebyl Tichý právě ideálním občanem. Nezapojil se způsobem, který společnost očekávala, odmítal konvence, zanedbával svůj vzhled a svým způsobem života demonstrativně popíral představu spořádaného socialistického člověka. Dostával se do konfliktů s Veřejnou bezpečností, několikrát pobýval v psychiatrických zařízeních a získal invalidní důchod, samozřejmě „na hlavu“.
V pozdějším vyprávění se z Tichého někdy stával politický disident, systematicky pronásledovaný komunistickou mocí. International Center of Photography například spojuje jeho nekonformní způsob života, duševní onemocnění, problémy s úřady, pobyty v psychiatrických institucích a ztrátu ateliéru v roce 1972 s politickou situací v zemi.
Ilustrační rekonstrukce světa fotografa Miroslava Tichého
Tichý sám navíc vyprávěl dramatické historky o zatýkání a věznění. Jenže byl také známý nadsázkou, mystifikací a proměnlivými verzemi vlastního života. Badatel Marc Lenot proto upozorňuje, že například Tichého tvrzení o osmi letech věznění neodpovídá svědectvím lidí z jeho okolí. Podle nich byla skutečná celková doba, kterou strávil ve vězení, podstatně kratší. Česká fotografická publicistika později přímo varovala před účelovým opakováním tvrzení, že Tichý strávil osm let ve vězení.
Tichého životopis byl po jeho objevení pro západní publikum částečně zromantizován. Geniální outsider perzekvovaný totalitou se totiž prodává podstatně lépe než komplikovaný samotář s psychiatrickou anamnézou a problémy s místními úřady.
V šedesátých letech začala fotografie postupně vytlačovat malování. A Tichý udělal něco absurdního. Místo aby si pořídil lepší techniku, začal fotografické přístroje vyrábět sám.
K výrobě používal překližku, karton, trubičky, plech a různé odpadní materiály. Vyráběl si objektivy i části optiky a zhotovil si dokonce vlastní zvětšovací přístroj. Oficiální web věnovaný Tichému přitom výslovně upozorňuje na zajímavý detail. Nebyla to žádná finanční nouze, která ho k výrobě fotoaparátu dohnala, ale samotná výroba ho prostě bavila.
Kdyby fotografoval špatně proto, že neměl peníze na lepší aparát, byl by výsledek jen důsledkem chudoby. Jestliže ale člověk schopný používat normální fotoaparát záměrně fotografuje primitivním přístrojem, technická nedokonalost se stává součástí jeho metody.
Hlavním Tichého tématem byla žena. Ženy na ulici. Ženy zezadu. Ženy na lavičkách. Ženy na koupališti. Nohy, boky, siluety, plavky, výstřihy, pohyb těla. Samozřejmě se tady vnucuje otázka, která se při prvních oslavách jeho tvorby někdy pohodlně obcházela. Nebyl Tichý jen obyčejný šmírák?
Ilustrační rekonstrukce světa fotografa Miroslava Tichého
Tichý ženy pozoroval a fotografoval často bez jejich vědomí. I české aukční texty dnes otevřeně připomínají, že jeho modelky byly často fotografovány bez jejich souhlasu. Místní jej ostatně někdy vnímali právě jako šmíráka. S časovým odstupem proto není důvod z každého jeho pohledu dělat vznešenou uměleckou studii ženství.
Současně však tisíce jeho snímků vytvářejí něco, co jednotlivá fotografie sama nemá. Nekonečný soukromý atlas jednoho malého města a posedlosti ženskou postavou. Asi tady začíná rozdíl mezi jednou pokaženou fotografií školáka a celoživotním souborem Tichého.
Negativy byly poškrábané, fotografie neostré, expozice špatné. Na papíře zůstával prach a všelijaká špína. Tichý některé fotografie ořezával, nalepoval na karton, dokresloval jim rámečky nebo do nich zasahoval tužkou. Technicky vzato je na nich skoro všechno, před čím fotografické příručky varují.
A přesto právě tím získávají charakter. Postava se rozpouští a obličej mizí. Okamžik připomíná vzpomínku, sen nebo něco zahlédnutého koutkem oka. Technická vada přestává být jen vadou a začíná měnit význam obrazu. To samozřejmě ještě neznamená, že se fotografie musí líbit. Ale možná to vysvětluje to, proč odborníci nezačali Tichého hodnotit podle stejného metru jako autora ostrého snímku z rodinného alba.
Teď přichází nejneuvěřitelnější část příběhu. Roman Buxbaum, psychiatr žijící ve Švýcarsku, pocházel z rodiny, která Tichého znala. Podle International Center of Photography začal už roku 1981 Tichého práce dokumentovat a zachraňovat chátrající fotografie.
Tichý sám své fotografie jako budoucí drahocenný archiv rozhodně neopečovával. Buxbaum v nich však viděl něco jiného. Postupně je začal ukazovat lidem ze světa umění. Rozhodující se stal kontakt s jedním z nejvlivnějších kurátorů své doby, Švýcarem Haraldem Szeemannem.
A tady nastal zlom. Szeemann nezařadil Tichého do kategorie „člověk, který neumí fotografovat“. Viděl v něm autentického outsidera, který desítky let vytvářel vlastní uzavřený vizuální svět mimo galerie, školy, fotografické kluby a umělecký provoz. Tichého fotografie se objevily na bienále v Seville v roce 2004. Najednou už nešlo o odpad z domu kyjovského podivína. Bylo to dílo fotografa Miroslava Tichého.
Ilustrační rekonstrukce světa fotografa Miroslava Tichého
Pak už šlo všechno neuvěřitelně rychle. V roce 2005 následovala velká výstava v Kunsthaus Zürich. Její katalog skutečně eviduje samotná knihovna Kunsthausu. Téhož roku získal Tichý cenu Discovery Award na Rencontres d'Arles, jednom z nejvýznamnějších fotografických festivalů. A následovaly další výstavy. Centre Pompidou v Paříži. Kunsthaus Zürich. International Center of Photography v New Yorku. Německo, Nizozemsko, Japonsko, Čína a další země. Jen mezi lety 2004 a 2008 napočítal Marc Lenot dvacet čtyři Tichého samostatných výstav.
Z kyjovského podivína se během několika let stal mezinárodní umělec. A v tuto chvíli se příběh začíná komplikovat. Tichého vztah k Buxbaumovi se postupně rozpadl. Tichý začal tvrdit, že Buxbaumovi fotografie nedal a že s jejich vystavováním nesouhlasí. Když mu Buxbaum v zaznamenaném rozhovoru připomínal curyšskou výstavu jako jeho první velkou výstavu, Tichý mu v podstatě odpověděl. Byla to vaše výstava, nikoli moje.
V rozhovoru krátce před smrtí byl ještě tvrdší. Tvrdil, že Buxbaum jeho fotografie odnesl a při listování knihou se ironicky pozastavoval nad tím, že by bylo pěkné, kdyby fotografii, jejímž je autorem, sám vlastnil.
Spor nakonec přešel i do právní roviny. Tichý pověřil zastupováním sousedku Janu Hebnarovou, která se o něj v závěru života starala. Po jeho smrti přešla podle rozhodnutí hodonínského soudu autorská práva právě na ni.
Je pravda, že Buxbaum Tichého světovou kariéru zásadně vytvořil. Současně ale zůstává vážná otázka, zda se tato kariéra nestala něčím, co samotný Tichý nechtěl a nad čím postupně ztratil kontrolu. A teď ta nejtěžší otázka. Proč za to někdo platí?
Když vedle sebe položíme dvě fotografie. První pořídil roku 1975 školák levným fotoaparátem. Je neostrá, poškrábaná, špatně exponovaná. Maminka ji prohlédla a vyhodila. Druhou pořídil Tichý. Je neostrá, poškrábaná a špatně exponovaná. Ta druhá skončila v galerii.
Ilustrační rekonstrukce světa fotografa Miroslava Tichého
Pro laika jsou obě úplně stejné, stejně špatné. Jenže trh s uměním neoceňuje fotografii podle množství zachycených detailů. Kupuje autorství, kontext, originalitu, provenienci, vzácnost a příběh. Tichého fotografie navíc bývají unikátními zvětšeninami. International Center of Photography uvádí, že negativ zpravidla zvětšil pouze jednou. Takže klient nekupuje „fotku rozmazané ženy“. Kupuje jeden konkrétní fyzický předmět vyrobený Miroslavem Tichým, který patří do dnes uzavřeného historického souboru.
A cena přitom zase není tak pohádková, jak se někdy traduje. Například Christie's prodala jednu Tichého fotografii za 2 250 eur. V Dorotheu se jednotlivé práce v posledních letech prodávaly například za 832 nebo 1 295 eur, ale v roce 2024 také jen za 364 či 390 eur. U některých kusů však Dorotheum zaznamenalo ceny několik tisíc eur.
Jinými slovy, Tichého jméno má cenu, ale ne každá jeho fotografie je poklad za statisíce. A ceny navíc kolísají. Udělal by takovou fotografii každý školák? Ano a zároveň ne.
Každý školák dokáže vytvořit neostrou fotografii. Stejně jako každé dítě dokáže cáknout barvu na plátno. Rozdíl není v obtížnosti vytvoření jednotlivého artefaktu. Rozdíl spočívá v tom, že Tichý vytvořil během desetiletí rozpoznatelný, obsesivně opakovaný systém obrazů. Stejné město. Podobné ženy. Podobná vzdálenost. Podobný pohled. Stejné technické nedostatky. Vlastní aparáty. Vlastní zvětšovák. Jedinečné pozitivy. Ruční zásahy do fotografií.
Jedna taková fotografie může být náhoda. Deset může být manýra. Tisíce fotografií vytvářených desítky let už představují fenomén, který lze studovat jako celek. A navíc jejich autor nebyl fotografický analfabet. Byl akademicky školený výtvarník. To je pro jejich interpretaci zásadní.
Ale je v tom ještě jeden trik. Bez světa galerií by tento argument nikdy nevznikl. Kdyby Buxbaum fotografie nezachránil, kdyby je neukázal Szeemannovi, kdyby je Szeemann nevystavil v Seville, kdyby následně nepřišel Kunsthaus, Arles, Pompidou, knihy, kritici a sběratelé, ležela by dnes značná část Tichého fotografií možná skutečně někde na skládce.
Ilustrační rekonstrukce světa fotografa Miroslava Tichého
Hodnota Tichého díla tedy nevznikla pouze v okamžiku stisknutí spouště. Vznikala podruhé, když ji vytvořili také Buxbaum, Szeemann, kurátoři, kunsthistorici, galerie, muzea, nakladatelé, kritici, sběratelé, a nakonec aukční trh.
To není nic výjimečného. Tak funguje velká část moderního umění. Umělecké dílo není pouze předmětem. Je to předmět plus příběh plus autor plus kontext plus instituce, která prohlásí, že stojí za pozornost. U Tichého je tento mechanismus pouze mimořádně dobře vidět.
Byl tedy Miroslav Tichý génius nebo dobře prodaný podivín? Možná je špatná už samotná otázka. Tichý byl nepochybně výtvarně nadaný a vzdělaný člověk. Současně žil po desetiletí způsobem, který většina jeho okolí považovala za bizarní. Vytvářel technicky katastrofální fotografie. A přitom vytvořil soubor, který je okamžitě rozpoznatelný a který nikdo jiný přesně stejným způsobem nevytvořil.
Je také možné, že část jeho pozdějšího věhlasu stojí na dokonale atraktivním příběhu. Malé moravské město v dobách komunistické diktatury. Místní podivín živořící v bídě, kterého si přehazují policajti a psychiatři jako horký brambor. Fotoaparát vyrobený z odpadků, místní ženy nebo jen jejich části na poškrábaných negativech, vyvolané fotografie pocákané mušinci a švýcarský psychiatr, který je objeví.
Potom slavný kurátor a výstavy ve světových metropolích. Autor, kterého vlastní světová sláva příliš nezajímá a který se nakonec se svým objevitelem rozhádá. Pro dějiny umění je to téměř podezřele dokonalý příběh.
Zdroje:
