Článek
Je 22. srpna 1812. Úzkou soutěskou mezi vysokými skalními stěnami kráčí muž v orientálním oděvu. Říká si šejch Ibráhím ibn Abdalláh. Mluví arabsky, zná Korán a na první pohled není důvod pochybovat, že je tím, za koho se vydává.
Ve skutečnosti se narodil téměř o tři tisíce kilometrů dál, ve švýcarském Lausanne. Jmenuje se Johann Ludwig Burckhardt a právě se blíží k místu, které mu zajistí nesmrtelnost v dějinách evropských cestovatelů.
Johann Ludwig Burckhardt, švýcarský orientalista a cestovatel
O existenci ruin ve Wádí Músá se Burckhardt dozvěděl během cesty ze Sýrie do Egypta. Toužil je spatřit, jenže projevit příliš velký zájem o staré stavby mohlo být nebezpečné. Místní lidé mohli evropského cestovatele podezírat, že hledá poklad ukrytý mezi ruinami. Burckhardt proto vymyslel záminku. Tvrdil, že chce obětovat kozu u nedaleké hrobky proroka Áróna. A tak se dostal dovnitř.
Před jeho očima se objevily monumentální stavby vytesané přímo do růžových skal. Hrobky, průčelí, sloupy a pozůstatky města, které kdysi bývalo jedním z významných obchodních center starověkého světa. Nemohl se však chovat jako nadšený archeolog. Nemohl dlouhé hodiny měřit stavby, kreslit je a vyptávat se. Musel hrát svou roli. Pozorovat. Pamatovat si. A příliš se nedivit.
To byl jeden z mnoha paradoxů a podivností jeho života. Stál před jedním z nejpozoruhodnějších starověkých měst světa a zároveň musel předstírat, že ho vlastně příliš nezajímá. Ještě podivuhodnější je, že Petra nebyla cílem jeho výpravy. Byla jen zastávkou na cestě. Burckhardt měl namířeno mnohem dál. Do mýty opředeného města zlata, do Timbuktu.
Petra, ztracený poklad v poušti
Johann Ludwig Burckhardt se narodil 24. listopadu 1784 v Lausanne do zámožné basilejské rodiny. Nic tedy zpočátku nenasvědčovalo tomu, že jednou bude putovat Núbií, spát v karavanách, překračovat pouště a žít pod arabským jménem. Studoval v Lipsku a Göttingenu. Evropa jeho mládí však nebyla klidným místem. Kontinentem otřásaly napoleonské války a Burckhardt nakonec zamířil do Anglie.
Právě tam se jeho život obrátil úplně jiným směrem. V Londýně působila African Association, společnost podporující průzkum tehdy pro Evropany málo známého afrického vnitrozemí. Jednou z velkých geografických hádanek byl tok řeky Niger a obrovskou přitažlivost mělo také Timbuktu.
Jméno tohoto města znělo Evropanům téměř pohádkově. Po staletí přicházely zprávy o bohatém obchodním centru na jižním okraji Sahary, o karavanách, zlatu, soli a vzdělanosti. Spolehlivých evropských svědectví však bylo zoufale málo. Burckhardt chtěl být jedním z mužů, kteří tuto bílou skvrnu na evropských mapách odstraní. African Association jeho nabídku přijala.
Plán vypadal jednoduše jen na papíře. Dostat se do Káhiry, připojit se ke karavaně směřující na západ, překročit Saharu a dorazit do Timbuktu. Burckhardt ale pochopil něco zásadního. Evropan, který neumí dokonale arabsky, nerozumí islámu a nezná místní zvyky, má při podobné cestě jen malou šanci. Rozhodl se proto, že než začne skutečná expedice, vytvoří ze sebe někoho jiného.
Johann Ludwig Burckhardt v orientálním šatě
V Anglii se vrhl do příprav s neobyčejnou důkladností. Studoval arabštinu, medicínu, astronomii, chemii a další obory, které mohl na cestách potřebovat. Nestačilo mu ale znát jazyk z knih.
Roku 1809 opustil Anglii a zamířil na Blízký východ. Usadil se v Aleppu, kde strávil téměř tři roky. Zdokonaloval arabštinu, studoval Korán, islámské právo, a především každodenní život společnosti, v níž se chtěl pohybovat. Postupně přestal být Johannem Ludwigem Burckhardtem alespoň pro okolní svět. Stal se šejchem Ibráhímem ibn Abdalláhem.
Nebyl to převlek, který si člověk ráno oblékne a večer odloží. Nová identita vyžadovala znalost stovek drobností. Jak člověk jí, jak se modlí, zdraví druhé nebo sedí. Jak reaguje na otázky, jaké výrazy používá a co považuje za samozřejmé. Jediná chyba mohla vzbudit podezření.
Burckhardt cestoval po Sýrii a okolních oblastech, navštívil Damašek, Palmýru či Baalbek a získával zkušenosti, které měly jednou rozhodnout o úspěchu jeho africké expedice. Teprve roku 1812 se vydal směrem k Egyptu. A právě cestou narazil na Petru.
Dnes patří Petra mezi nejslavnější archeologická místa planety. Na počátku 19. století však byla evropskému publiku téměř neznámá a navštívit ji nebylo jednoduché.
Burckhardt její existenci samozřejmě „neobjevil“ v doslovném smyslu. Místní obyvatelé o ruinách věděli a starověké město nikdy fyzicky nezmizelo. Jeho význam spočíval v něčem jiném. Přinesl o Petře podrobné svědectví evropským geografům a cestovatelům a pomohl ji znovu uvést do evropského povědomí.
Pro lidi, kteří v oblasti žili, Petra žádným ztraceným městem nebyla. Pro evropské čtenáře však Burckhardtovy zprávy působily jako pohled do téměř zapomenutého světa. Ale šejch Ibráhím pokračoval dál a v září 1812 dorazil do Káhiry. Tam měla začít skutečná expedice. Jenže nezačala.
Burckhardt potřeboval vhodnou karavanu, se kterou by mohl vyrazit přes severní Afriku směrem k Timbuktu. Taková příležitost se ale neobjevovala. Měsíce čekání by pro jiného člověka znamenaly zdržení. Pro Burckhardta znamenaly další výpravu.
Rozhodl se prozkoumat Horní Egypt a Núbii. Vydal se proti proudu Nilu hluboko na jih, do krajiny, která byla evropským cestovatelům stále velmi málo známá. A právě tam ho čekal další mimořádný objev.
Roku 1813 dorazil do oblasti Abú Simbel. Ze skal zde vystupovaly pozůstatky monumentálního chrámového komplexu faraona Ramesse II. Velká část průčelí byla tehdy zavátá pouštním pískem.
Burckhardt rozpoznal, že se dívá na něco mimořádného. Zaznamenal existenci chrámů a jeho zprávy později přispěly k zájmu dalších evropských badatelů. O několik let později se k chrámu dostal Giovanni Battista Belzoni a podařilo se mu proniknout dovnitř.
Burckhardt Abú Simbel „neobjevil“ pro lidi, kteří v oblasti žili. Byl jedním z prvních evropských cestovatelů moderní doby, kteří místo popsali a přivedli k němu pozornost evropské vědecké veřejnosti. Jeho cesta přitom pokračovala.
Putoval Núbií až do dnešního Súdánu, přes Berber a Šendi. Pozoroval obchod, obyvatelstvo, krajinu i politické poměry. Nebyl pouze lovcem velkolepých ruin. Zajímal se o ceny, vzdálenosti, trasy karavan, jazyky a zvyky. Přes Suakin se nakonec dostal k Rudému moři. Na druhé straně ležela Arábie. A místo, kam se Evropan dostával jen za mimořádných okolností. Posvátná Mekka.
Burckhardtova arabská identita byla nyní vystavena největší zkoušce. Nestačilo vypadat jako muslimský cestovatel. Člověk mířící do Mekky se pohyboval mezi lidmi, pro které byl islám každodenní součástí života. Chyba v modlitbě, neznalost náboženských pravidel nebo podezřelá odpověď mohla být nebezpečná. Burckhardt však měl za sebou roky studia. Jeho znalosti arabštiny a islámu byly mimořádné. Když se objevily pochybnosti o jeho původu a víře, dokázal obstát při prověřování svých znalostí.
Roku 1814 pak jako šejch Ibráhím vykonal hadždž. Pouť do Mekky. Procházel mezi desetitisíci poutníků, účastnil se obřadů a pozoroval město způsobem, který byl tehdy evropským čtenářům prakticky nedostupný. Později navštívil také Medínu.
Pohled na Abu Simbel z roku 1820
Jeho zápisky jsou fascinující právě tím, že se nesoustředil pouze na památky. Všímal si lidí, tržišť, jídla, cen, poutníků z různých zemí, nemocí, obchodu i každodenního života. Burckhardt byl zvláštním druhem cestovatele. Chtěl vědět, jak svět Orientu skutečně funguje.
S Burckhardtovým pobytem v muslimském světě souvisí otázka, na kterou není jednoduchá odpověď. Konvertoval skutečně k islámu? Některé prameny jeho konverzi přijímají, jiné jsou opatrnější. Jisté je, že jeho vztah k identitě šejcha Ibráhíma byl mnohem komplikovanější než pouhé divadelní představení evropského dobrodruha.
Roky žil mezi muslimy, ovládal arabštinu, studoval Korán a islámské právo a vykonal hadždž. Dokonce i jeho konec jako by patřil spíše šejchu Ibráhímovi než Johannu Burckhardtovi. Ale ten měl přijít až za několik let. Nejdřív se musel vrátit do Káhiry. A čekat.
Když se člověk podívá na Burckhardtův život zpětně, působí to téměř absurdně. Petra, Egypt, Núbie, Abú Simbel, Súdán, Mekka, Medína. To všechno dnes tvoří dobrodružný životopis, který by bohatě stačil několika cestovatelům. Pro Burckhardta to však stále nebyla ta hlavní cesta. Pořád čekal na cestu do Timbuktu.
Vrátil se do Káhiry a pokračoval v přípravách. Sbíral informace o karavanních trasách a čekal na příležitost vydat se přes Saharu. Roky příprav se blížily ke svému skutečnému cíli.
Pak přišel říjen 1817. Burckhardt onemocněl. Pravděpodobně úplavicí. Jeho organismus, vyčerpaný dlouhými cestami a nemocemi, tentokrát boj nezvládl. Johann Ludwig Burckhardt zemřel 15. října 1817 v Káhiře. Bylo mu dvaatřicet let. Do Timbuktu se nikdy nedostal.
Na jeho příběhu je ještě jeden pozoruhodný detail. Muž narozený ve Švýcarsku, vzdělaný v Německu a vyslaný britskou African Association byl v Káhiře pohřben jako muslim. Na jeho náhrobku stojí jeho arabské jméno. Šejch Ibráhím ibn Abdalláh.
Jeho rukopisy, deníky a cestovní poznámky byly po smrti zpracovány a vydány. Díky nim se evropská veřejnost dozvěděla podrobnosti o jeho cestách po Sýrii, Núbii a Arábii. Cambridgeské univerzitě odkázal také rozsáhlou sbírku orientálních rukopisů, kterou během svých cest vytvořil. Nikdy ale nenapsal knihu o cestě do Timbuktu.
Cesta, kvůli které se naučil arabsky, kvůli které opustil Evropu, stal se šejchem Ibráhímem a strávil roky přípravami, zůstala navždy před ním. A právě v tom je poslední a největší paradox jeho života. Burckhardt nedosáhl cíle, který si vytyčil.
Místo něj ale prošel skalami Petry, stanul před pískem zavátými kolosy Abú Simbelu, putoval Núbií, překročil Rudé moře a mezi poutníky dorazil až ke Kaabě. Chtěl se proslavit cestou do jednoho legendárního města. Nesmrtelnost mu přinesla všechna místa, která objevil cestou k němu. Johann Ludwig Burckhardt Timbuktu nikdy nespatřil. Jenže právě cestou k němu stihl objevit celý svět.
Zdroje:
