Článek
Čtrnáct kilometrů podzimní krajinou Boskovicka a Moravského krasu. Cesta, na níž se prolínají dějiny šlechtických rodů, příběhy obyčejných lidí, tajemství dávných poutí i krása moravské přírody.
Podzim má na Boskovicku a v Moravském krasu zvláštní kouzlo. Lesy se převlékají do zlatých, měděných a karmínových odstínů, nad údolími se po ránu převalují cáry mlhy a staré kamenné zdi jako by vyprávěly příběhy dávno zapomenutých staletí. Přesně taková atmosféra je optimální pro čtrnáctikilometrovou procházku, která začíná u boskovického hradu a končí ve Sloupu, jednom z nejvýznamnějších mariánských poutních míst Moravy.
Na první pohled jde o příjemný turistický výlet. Ve skutečnosti však procházíme krajinou, v níž se po staletí setkávaly šlechtické zájmy, zemědělský život, řemesla, obchod i hluboká náboženská víra. Každá z našich zastávek má svůj příběh a každá připomíná jinou kapitolu moravských dějin.
Hradní věž a vstupní brána
Vysoko nad Boskovicemi se vypínají mohutné zříceniny hradu, který už více než sedm století shlíží na okolní krajinu. Jeho počátky sahají do poloviny 13. století a jsou spojeny s významným moravským rodem pánů z Boskovic. Hrad nebyl pouze šlechtickým sídlem, ale představoval především symbol moci, správní centrum panství a důležitý opěrný bod v krajině.
Středověká Morava byla zemí, kde se o moc soupeřilo nejen mečem, ale také sňatky, dědictvím a promyšlenými politickými spojenectvími. A právě boskovický hrad byl svědkem mnoha takových událostí.
Koncem 14. století přešlo panství do rukou pánů z Kunštátu. Tento rod je v moravských dějinách mimořádně významný, neboť z něj pocházel i pozdější český král Jiří z Poděbrad. V období kunštátské vlády došlo patrně k významné přestavbě hradu a rozšíření jeho obytných i obranných částí.
V polovině 15. století se na hrad vrátili páni z Boskovic. Jejich rodovým znamením byl charakteristický sedmizubý hřeben, který dodnes připomíná jejich někdejší význam a stal se součástí městského znaku Boskovic.
Dřevěné šlapací kolo hradní studny
V 16. století se však začal měnit způsob šlechtického života. Nepohodlné a chladné gotické hrady přestávaly odpovídat požadavkům renesanční společnosti. Za Ederů a později rytířů ze Zástřizl prošel hrad rozsáhlými úpravami. Vznikaly pohodlnější obytné prostory a stará pevnost se postupně proměňovala v reprezentativnější sídlo.
Na konci 17. století se Boskovice dostaly do rukou Dietrichsteinů. Šlechtická vrchnost dávala přednost pohodlnějšímu bydlení ve městě a hrad postupně ztrácel význam. Roku 1733 byl definitivně opuštěn. Odstraněné střechy vystavily stavbu nepřízni počasí a část kamene posloužila jako stavební materiál pro další budovy.
Jednou z největších pozoruhodností boskovického hradu je 26 metrů hluboká studna s mohutným dřevěným šlapacím kolem o průměru přibližně 3,6 metru. Zajištění vody bylo pro středověký hrad otázkou přežití. Zejména během obléhání nemohli obyvatelé spoléhat na prameny mimo hradby. Vodu bylo nutné získávat přímo v opevněném areálu.
A právě tady přichází ke slovu důmyslná středověká technika. Člověk vstoupil do velkého kola a chůzí uváděl mechanismus do pohybu. Na hřídel se navíjela lana s okovy, které dopravovaly vodu z hloubky na povrch. Práce to jistě nebyla lehká, ale oproti ručnímu vytahování věder představovala výrazné usnadnění.
Podzimní cesta má své kouzlo
Cesta od boskovického hradu směrem k Valchovu klesá, městský ruch zvolna mizí a krajina získává venkovský charakter. Přibývá stromů, luk a lesních cest, které jsou na podzim pokryté barevným listím. Vzduch voní vlhkou hlínou, mechem a spadaným bukovým listím. Občas se mezi stromy otevře pohled na zvlněnou krajinu Drahanské vrchoviny. Takové chvíle patří k nejhezčím okamžikům podzimního putování.
Valchov je na první pohled poklidnou moravskou vesnicí. Jeho historie však připomíná dobu, kdy byla krajina kolem Boskovic mnohem více propojena s řemeslnou výrobou, než bychom dnes očekávali.
Samotný název Valchov se tradičně odvozuje od valch, zařízení používaných při zpracování sukna. Boskovičtí soukeníci zde podle místního výkladu názvu využívali vodní sílu k valchování látky.
Valchování bylo důležitou součástí soukenické výroby. Utkané vlněné sukno se mechanicky zpracovávalo ve vodě, aby se zpevnilo, zhoustlo a získalo požadované vlastnosti. Tam, kde dnes slyšíme zurčení potoka, se tedy kdysi mohl ozývat pravidelný hluk dřevěných mechanismů.
Malá kaple svatých Petra a Pavla není žádnou historickou památkou. Byla přistavěna ke starší zvonici až v roce 2023. Zvonice byla součástí, dnes už zbořené hasičské zbrojnice. Ani samotná vesnička není nijak stará. Teprve na počátku 16. století bylo kolem mlýna postaveno několik obytných a hospodářských stavení. Ona velká valcha, zařízení na zpracování sukna, byla právě ve mlýně.
Barvy a ticho
Pro mě má vesnice ještě jeden velmi osobní význam. Narodila se zde moje prapraprababička Terezie, která si vzala mého praprapradědečka Fabiána ze sousedního Velenova.
Za Valchovem vede cesta opět do lesa a pomalu stoupá do vyšších poloh Drahanské vrchoviny. Vysoké buky, které propouštějí svými korunami měkké světlo pozdního podzimního slunce se střídají se smrkovým porostem. V takovém prostředí čas přestává existovat.
Na první pohled pustá oblast však nebyla nikdy zcela odříznutá od okolního světa. Lesní cesty spojovaly jednotlivé vsi, umožňovaly dopravu dřeva, zemědělských produktů i řemeslných výrobků. Chodili po nich obchodníci, pocestní směrem na Protivanov a Hanou, později také poutníci směřující do Sloupu.
Druhá vesnice Němčice leží na nejvyšším bodě této trasy a patří ke starým sídlům Drahanské vrchoviny. Už samotný název vesnice s největší pravděpodobností připomíná osadníky německého původu, kteří ji založili. Je to upomínka na období kolonizace, kdy se osidlovaly i výše položené části moravské krajiny.
Větrný mlýn nad obcí
Kdysi to bylo velké a bohaté město obývané převážně horníky, kteří zde těžili železnou rudu v dolech západně od Němčic. Dnes jsou doly zatopeny a jsou zdrojem pitné vody pro široké okolí.
Chrám svatého Mikuláše byl původně malým kostelíkem. Svoji podobu získal díky zázračnému uzdravení boskovického hraběte. Hraběnka jela prosit za manželovo uzdravení do Křtin a když se vracela, přijel jí naproti uzdravený muž. Na místě, kde k setkání došlo, nechala z vděčnosti přestavět malou kapli do současné velikosti chrámu.
Z Němčic směrem ke Sloupu je viditelné, že tady začíná krasová oblast proslulá vápencovými skalami, propastmi, jeskyněmi a podzemními vodními toky. V nedaleké jeskyni Kůlna byly objeveny doklady přítomnosti neandrtálců. Dějiny zdejšího osídlení tak sahají mnohem hlouběji než historie boskovických šlechticů nebo barokních poutí.
Dvě vysoké kostelní věže viditelné z dálky dávají jasně najevo, že tady bude čtrnácti kilometrová cesta končit. Začátek byl u hradu, jehož smyslem byla obrana a světská moc. Konec je u chrámu, který vznikl z víry, naděje a touhy po uzdravení. Osud malé vesnice, která byla v majetku pánů z Kunštátu, Pernštejnů a Drnovských se výrazně změnil, když se od konce 17. století stala součástí majetku Roggendorfů.
Pozdně barokní kostel Panny Marie Bolestné z 18. století
Majitelé vesnice, Karel Ludvík z Roggendorfu a jeho manželka Karolina, rozená Pálffyová, obdrželi od brněnských minoritů sochu Panny Marie Bolestné. Z nějakého důvodu ji uložili ve sloupském mlýně, v domě mlynáře Vavřince Severy.
Mlynářova dcera trpěla vážnou nemocí a podle vyprávění se dlouho nedařilo najít účinnou pomoc. Dívka se začala vroucně modlit před sochou Panny Marie Bolestné. Když se její zdravotní stav nečekaně zlepšil a uzdravila se, lidé začali hovořit o zázraku.
Zpráva se rychle šířila okolními vesnicemi. Do mlýna začali přicházet nemocní, jejich příbuzní i další věřící, kteří zde hledali útěchu a naději.
Roku 1730 byla pro rostoucí počet poutníků zřízena kaple. První mše svatá se v ní sloužila 18. července téhož roku. Ani kaple však později nestačila, a tak vznikla myšlenka na stavbu velkého chrámu.
Dnešní podobu sloupského poutního místa má „na svědomí“ hraběnka Karolina z Roggendorfu. Projekt nového kostela svěřila vídeňskému architektu Isidoru Marcellu Canevalemu, který později pracoval také na projektu zámku v Rájci nad Svitavou.
Základní stavební práce probíhaly v letech 1751 až 1754. Hraběnka Karolina stavbu financovala ze svých prostředků. Dělníci na stavbě nebyli tehdy nuceni pracovat v rámci roboty, ale za svou práci dostávali mzdu.
Interiér kostela Panny Marie Bolestné
Dne 27. října 1754 byl chrám slavnostně vysvěcen a socha Panny Marie Bolestné byla přenesena na hlavní oltář. Hraběnka Karolina se později usadila ve Sloupu, kde roku 1759 zemřela. Je pochována v kryptě kostela, který nechala vybudovat.
Poutě patřily po staletí k nejvýznamnějším událostem venkovského života. Lidé přicházeli do Sloupu nejen z blízkých vesnic, ale i ze vzdálenějších částí Moravy. Pro mnohé z nich představovala pouť mimořádnou událost, na kterou se dlouho připravovali. Cesta se často absolvovala pěšky, někdy ve větších skupinách, za zpěvu duchovních písní a společných modliteb.
Poutní tradice proměnila také hospodářský život Sloupu. Příchod poutníků vytvářel příležitosti pro obchod, pohostinství a nejrůznější služby. Z malé vesnice se postupně stávalo místo známé daleko za hranicemi nejbližšího okolí.
Podzimní slunce už stojí nízko nad obzorem. V korunách stromů se třpytí poslední zlaté listí a kostelní věže se zvedají proti chladnoucí obloze. Pěší poutě nebyly vždy konány jen kvůli přesunu z jednoho místa na druhé. Stejně jako dnes byla důležitá cesta samotná. Čas a prostor k přemýšlení, poznávání krajiny a hledání vnitřního klidu..
A podzim je možná tím nejkrásnějším obdobím, kdy si toto všechno můžeme vychutnat.
Zdroje:
